Helloween dnes na sociálních sítích zveřejnili po několika týdnech napínání radostnou novinku. V příštích letech 2017 a 2018 kapela odjede speciální turné, ke kterému přizvou dva původní členy, zakladatele, zpěváka a kytarystu Kaie Hansena a později příchozího, leč nejslavnějšího zpěváka skupiny, Michaela Kiskeho.

Kapela vznikla na podzim roku 1984 a dva její zakládající členové (kytarista Michael Weikath a basák Markus Grosskopf) v ní působí dodnes, kromě Kaie Hansena byl u zrodu ještě bubeník Ingo Schwichtenberg. Michael Kiske doplnil skupinu okolo roku 1987 na pozici zpěváka, aby se Hansen mohl více věnovat hře na kytaru. Pěveckou premiéru si odbyl na legendárním dvojalbu Keeper of the Seven Keys.

Po turné ke Keeperům opouští skupinu Kai Hansen, aby pokračoval ve svém pilování power metallu v novém uskupení Gamma Ray. Kiske odchází po dvou neúspěšných albech na začátku devadesátých let a na pozici zpěváka jej nahrazuje Andi Derris, který s kapelou zpívá v současnosti. Ve stejné době opouští kapelu kvůli alkoholové a drogové závislosti i Schwichtenberg, který o dva roky později spáchá sebevraždu.

Na pódiu se tedy kromě Andiho, Michaela, Markuse, Daniho a Sashy můžeme těšit na Kaie a Michiho. Hansen a Kiske spolu spolupracují i dnes, spolu natočili dvě desky v rámci Kiskeho projektu Unisonic. Spolu jsme je mohli vidět na pódiu v rámci koncertního turné Avantasie v zimě 2010. Hansen spoluúčinkoval s Helloween i v rámci dvou turné Hellish Tour. Na druhém pokračování jsem měl možnost být. Celá spolupráce však tehdy byla asi o dvou písničkách, jinak si každá kapela jela svůj setlist. Tentokráte doufám v mnohem zapojenější účast všech hostů

První potvrzený termín koncertu v rámci reunion turné je 28. říjen 2017 v Brazílii.

EDIT 27.1.2017: Kromě několika jihoamerických termínů už byly ohlášeny i evropské termíny na konec tohoto roku. V Česku se můžeme na Helloween těšit 25. listopadu. Lístky již jsou v prodeji.

Více informací http://pumpkins-united.helloween.org/en/pumpkins-united-world-tour-2017-2018.html

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok

Rok 2015 byl na hudební události pro mě celkem hodně bohatý. Na všechno si asi už nevzpomenu, následující řádky shrnují jen to nejzásadnější.

Této kapele jsem se dlouho vyhýbal. Pak se objevilo album Heroes, které jsem poslouchal pořád dokola. Možná za to taky může skladba Far From the Fame vyprávějící příběh československého leteckého maršála Karla Janouška. Tuto skladbu kapela představila o rok dříve na vizovickém festivalu Masters of Rock.

Bylo to poprvé, co jsem navštívil Forum Karlín. To disponuje kvalitním zázemím (šatny, wc, občerstvení na place), což mi chybí hlavně u velkých koncertů v O2 Aréně. Všechny lístky byly za jednu cenu, takže se vyplatilo přijít dřív. Tak velkému sálu by segmentace místa pro stání možná prospěla (nebo by prospěla aspoň mně ).

Na kapele je jednoznačně vidět orientace na válečná témata. Jedno z jejích prvních alb se jmenuje The Art of War, podle díla čínského generála Sun Tzu. Stage je většinou vyzdobena tankem, skupina nosí maskáče a zpěvák Joakim Brodén i tričko připomínající brnění. Joakim má Česko moc rád (jeho matka je češka). Sympatie domácího publika si získává popíjením piva. Kdykoliv jej publikum vyzve, reaguje na pokřik „ještě jedno pivo“.

Akustika ve Foru Karlín je úžasná. Nicméně hlasitost nasadil zvukař až děsivou. I přes mé špunty v uších to chvílemi pobolívalo. Ani si nedokážu představit, kolik dní bych pak slyšel pískot, kdybych je neměl. Každopádně byla to velká show, která rozhodně stála za to. Mimochodem, na jaře 2017 k nám Sabaton přijedou znovu, to „představí“ své nové album The Last Stand, které vyjde toto léto.

Don Airey nahradil před mnoha lety v Deep Purple slavného klávesistu Jona Lorda. Do té doby hrál v několika stejně slavných kapelách. V klubu Nová Chmelnice představil jednak písně ze svého nejnovějšího solového alba Keyed Up, o zbytek programu se postaraly hitovky z Deep Purple a jeho bývalých kapel, především Rainbow, Ozzy Osbourne solo.

Zpěvákem tohoto seskupení byl Carl Sentence, jehož české publikum bude nově znát jako nástupce Dana McCaffertyho ve skotských Nazareth, kteří se v Čechách také rádi zastavují. S touto novinkou překvapil zdejší publikum právě během vystoupení.

Roxette je legenda našeho mládí. Kdo z nás nezná písně typu The Look, nebo Joyride. I když už je to trochu jiný šálek čaje, než srkám nyní, rozhodl jsem se, že oslavu 30. výročí kapely si nenechám ujít.

Marie Fredriksson se na začátku tisíciletí poprala s nádorem na mozku a po úspěšné léčbě se vrátila na koncertní podia. V roce 2015 však zřejmě nebyla úplně fit. Celý koncert seděla na stoličce, nicméně na kvalitu jejího zpěvu to vliv nemělo. Pohybovou složku tedy zajišťoval její parťák Per Gessle, který na podiu dováděl o to víc.

Podle novinek z dubna 2016 byl z důvodu obav o Mariino zdraví zbytek výroční tour zrušen.

Kapela, na kterou jsem čekal hodně dlouho. Před nedávnem jsem si jejich koncert chtěl vynahradit sledováním filmového záznamu Live Hysteria, ve které mě trochu překvapila ne zas tak oslnivá forma zpěváka kapely.

Moje obavy ovšem zmizely s prvními hity, které rozpoutaly dvouhodinovou vlnu nostalgie v očích staříků kolem mě a znovuobjevené historie u mě a mých vrstevníků. Stage byla prostě úžasná. Různé barevné projekce střídaly fotografie z historie kapely. Joe si stříhnul Two Steps Behind na akustickou kytaru.

Kiss jsem prostě musel vidět znova, tentokrát v kotli. Od mé poslední návštěvy přibylo nové album Monster a další kompilace k 40. výročí vzniku kapely. Takže samozřejmě nemohl chybět … koncert. Živá vystoupení patří k tomu nejlepšímu, co vám může kdejaká kapela nabídnout. O Kiss se mluví jako o pionýrech tzv. stadionového rocku a rozhodně to za těch 40 let vypilovali. I když se některé „atrakce“ vystoupení opakovaly (např. Paulova lanovka doprostřed publika) a začátek byl tentokráte dost strohý, rozhodně to nebylo podle kopíráku. I když mě teda dostalo zjištění, že video během intra, kdy kapela nastupuje útrobami haly na pódium, je předtočeno, a navíc je pro celé turné stejné (stačí porovnat záznamy z různých měst na Youtube ).

Součástí koloritu účasti na koncertu v kotli je urvat co nejvíc suvenýrů. Na rockových koncertech lítají hlavně trsátka. Konkurence je ale veliká, a tak cokoliv ukořistit dá starost. Já měl velké štěstí. Po tradičním plivání krve, výletu ke střeše haly a písničce God of Thunder zahodil Gene Simmons do tmy trsátko a to se z vrchu pódiové konstrukce tmou sneslo až k mým nohám. Takže tenhle suvenýr byl bez práce

Trsátko Gena Simmonse

O Petru Kalandrovi vím akorát, že působil ve skupinách Marsyas a Bluessession. Díky koncertu jsem se dozvěděl, že působil, kromě jiného, v bluesovém seskupení ASPM. Na koncertě se kromě kapely Bluessession a ASPM sešli ostatní hudebnící, s kterými Petr vystupoval, tj. například Vladimír Mišík a Vladimír Merta.

Mně oslovuje asi nejvíce tvorba BluesSession. I když se z velké části sestává z cover verzí Dylanových hitů, osobnost současného kapelníka Olina Nejezchleby a vtip schovaný v textech písní se mi prostě líbí. BluesSession byla věnována velká část programu.

Koncert jako takový jsem v O2 aréně před lety neabsolvoval. Z nějakého důvodu je mi Waters z celého původního ansáblu Pink Floyd nejméně sympatický. Vzpomínám, že jsem tehdy dal přednost revivalu Australian Pink Floyd Show (který rozhodně stojí za to).

Musím říct, že koncerty byly dle snímku fenomenální. Film byl sestaven ze záznamů několika venkovních koncertů ve Spojených státech a stage, která prý u venkovních koncertů měřila i 150m, je vskutku úžasná. Během koncertu se mění a roste na ní samozřejmě zeď, kterou na konci skladby The Trial sbourají (Tear down the wall!).

Film je prošpikován civilními záběry Waterse, který svým Rollsem navštěvuje pomníky padlých a vzpomíná na místech, kde je pochován jeho otec a dědeček, kteří oba padli během obou světových válek.

Film vyšel i nedávno na BluRay/DVD. Doporučuju se podívat.

Banda kolem Kaie Hansena slaví 25 let a po loňské nové desce Empire of the Undead a Best Of kompilaci přišlo i narozeninové turné, které se odehrálo v poslední době čím dál oblíbeném klubu Meet Factory na pražském Smíchově.

Celkem krátkou dobu před koncertem se ke kapele připojil „záložní“ zpěvák. Kai Hansen to odůvodnil slovy, že dlouhá koncertní šnůra moc nesvědčí jeho hlasivkám a že si chce dopřát volnosti na stage (podobnost se situací v Helloween před zapojením Kiskeho je čistě náhodná). Na rozdíl od Kiskeho, který po svém nástupu odzpíval snad všechno, Frank Beck mi zatím na pódiu přišel jako komparsista.

Jak se na správnou narozeninovou party sluší a patří, došlo i na překvapení. Kromě reggae vložky do skladby I Want Out z dob Helloween se jednalo o hosta v podobě Ralfa Scheeperse, původního zpěváka skupiny. Ten se údajně ke kapele přidal na koncertě v Berlíně a pár dalších koncertu si s nimi zazpíval. Vtipné je, že někteří mí známí, zarytí fanoušci Gamma Ray, ani neví, že se podílel na zásadních albech v historii kapely.

David Coverdale loni vydal Whitesnake re-edici písní z alb Burn a Stormbringer, na nichž se podílel během působení v Deep Purple, pod názvem Purple Album. Značná část písní tak byla z tohoto alba a koncert v novém hávu připomínal jeho éru z dob Purplů, včetně notoricky známé You Keep On Moving, kterou Coverdale napsal společně s Glenem Hughesem.

Samozřejmě zazněly i klasické Whitesnake vypalovačky v čele s Here I Go Again a zakončené písní Still of the Night v přídavku. Osobně jsem si koncert užil o chlup víc než před lety, kdy Whitesnake předskakovali Judas Priest taktéž v Praze. Přeci jenom zde byl Dave hlavní hvězdou a nevyplňoval jen čas čekání na Judas Priest.

Kromě těchto velkých akcí byl rok 2015 plný jiných koncertů. Samozřejmě jsem byl na Mňáze, přičichl jsem i ke ska (ne moc spokojeně) v podání Sta zvířat, a našel se i čas na pro mne již klasiku Queenie nebo Blue Effect.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok

Rok 2014 jsem co se týče kultury dost zanedbával. Přesto se ke konci roku vyrojilo několik zajímavých příležitostí a je tudíž ještě o čem psát.

Kapela plná excelentních muzikantů, která v podstatě definovala žánr progresivního metalu. Přestože už fungují bez svého původního bubeníka Mika Portnoye, jejich dosud poslední album ukazuje, že banda okolo Johna Petrucciho a Jamese LaBrie pořád má co ukázat. I když si člověk jejich tvorbu užije především doma v klidu ze studiových nahrávek, koncert rozhodně stál za to. Jen byl překvapivě dlouhý, uprostřed koncertu byla dokonce přestávka. Ke konci se mi už všechny skladby slévaly dohromady a celkem jsem byl na chvíli z Dream Theater vyléčen. Ale pořád platí, že doma v klidu si je poslechnu kdykoliv.

Vagon je domovským klubem této před lety obnovené kapely. Radim Hladík se obklopil třemi novými muzikanty a získal si nové publikum. Nové aranže starých písní jsou chvílemi až k nepoznání od svých originálů ze 70. let. Pokud si pustíte nějaké skladby z původní Nové Syntézy (1 nebo 2), najdete tam původní znění několika písní ze současného repertoáru. K tomu si Honza Křížek přihodil pár skladeb ze skupiny Walk Choc Ice, z nichž všichni poznají především notoricky známou Rejdit.

Trochu osvěžit staré dílo se povedlo loni na festivalu Rock for people, kde skupina zahrála skladbu Nová Syntéza 2 s big bandem. Právě ve Vagonu se pak konala premiéra skladby ve verzi bez big bandu. Trochu tam chyběl ten swingový orchestr, ale jinak dobrá práce.

Saxon jsou jedni z těch slavnějších zástupců škatulky New British Heavy Metal (s např. Judas Priest a Iron Maiden). Letošní turné bylo ku příležitostí výročí 35 let kapely.

Koncertu předskakovaly dvě kapely, Skid Row and Halcyon Way. Dorazil jsem až v průběhu, takže jsem jim moc nevěnoval pozornost, spíš se šel občerstvit a připravit si dobré místo na hlavní koncert. Saxon představili zásadní skladby své historie, včetně mé oblíbené Princess of the Night. V Roxy se rozpoutalo neskutečné peklo a tamější akustika mě donutila pořídit si později špunty do uší, abych se nějakých dalších koncertů dožil ve zdraví. Oproti standardnímu jednomu dni mi pískalo v uších mnohem déle.

Kapela sama sebe pasuje do žánru, který nazývá happy metal. V mnoha písních nelze nepřeslechnout podobnost s hudbou Gamma Ray (původní bubeník hrával i s Gamma Ray). Velmi veselou hudbu a texty doplňuje podmanivá gestikulace frontmana kapely Chrise Baye. Na předkapele Dragonhammer mě zaujaly jen dvě věci - špatné ozvučení a strašně charismaticky vyhlížející basák. Oproti předkapele se zvuk s příchodem hlavních hvězd naštěstí o dost zlepšil a koncert byl perfektní, plný energie a spolupráce s publikem. Jen škoda, že nezahráli mou oblíbenou skladbu A Perfect Day.

V pražské Nové chmelnici jsem byl poprvé. Poloha skoro na konci světa není moc dobrá na cestu domů noční MHD, ale proti letňanskému výstavišti to ještě jde. Kromě neskutečně neschopné a pomalé šatnářky nemohu klubu vytknout nic.

Na sklonku roku jsem potkal Danušku. Náš hudební vkus se sice dotýká jen částečně (na metalový koncert ji rozhodně nedostanu :D), nicméně Mňágu zná snad každý (tedy i včetně mě), takže to rozhodování nebylo až zas tak těžké.

Petr Fiala je rozhodně úžasný performer a na pódiu dělá hodně zábavy. Jeho hlas zní trochu jinak než na deskách (aspoň na těch 20 let starých, ale i na té nejnovější), ale docela líbivým způsobem. Během koncertu došlo ke křtu nové desky Made in China, kmotrem se stal Richard Krajčo. Mňágu jsem si díky koncertu vlastně i docela oblíbil, za poslední půlrok vede můj žebříček poslechovosti na last.fm

Závěr roku přinesl několik příslibů na ten následující, rok 2015. Hlavní bombou pro mě byli Def Leppard, kteří se zde ukázali po velmi dlouhé době.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok

Nějak jsem zapomněl publikovat svůj každoroční sumář kulturna. Tak tady je (a už je skoro čas začít pracovat na tom dalším).

Absence na Slashově koncertu přibližně před třemi lety, kdy představoval své první (a úžasné) sólové album, jsem litoval hodně dlouho. Druhá deska (tentokrát už jen s Mylesem Kennedym) se taktéž mimořádně povedla, takže jeho další koncert v pražské Lucerně jsem si už uniknout nenechal. Přestože jsem se tam vypravil celkem brzo, v pasáži Lucerna bylo narváno. Ochranka vzala svoje povinnosti celkem vážně, takže odbavení trvalo obzvláště pomalu. Nejsem si jistý, zda poslední příchozí vůbec stihli začátek koncertu.

Ale čekání se vyplatilo. Atmosféra byla vynikající, kromě písní z prvního Slashova alba a samozřejmě druhého, právě vydaného, zazněly i hity z dob Guns n' Roses, kdy Myles Kenedy nijak pěvecky (charismaticky jen trošku – Axl je Axl) nezaostával za zpěvákem GN'R.

Hellish Rock Tour part 2 slibovala skvělý zážitek v podání dvou kapel, se kterými měl a má co do činění Kai Hansen, původní kapelník Helloween, který si po rozchodu s bandem založil právě Gammu Ray, kde se dodnes věnuje své vizi power metalu. Koncert se konal v holešovické Tipsport Areně a díky tomu nebylo zas tolik narváno, a navíc se točilo pivo přímo na place (tedy něco, co by např. v O2 Areně vůbec neprošlo ) Čekal jsem ovšem o něco větší spolupráci obou kapel. Byla to v podstatě dvě separátní vystoupení završená několika společnými výstupy. Oba frontmani dělají své řemeslo velmi dobře. Kai se svým šibalským úsměvem rozparádil publikum na tu druhou, pro mě zajímavější část.

Jméno Andi Derrise nemohou někteří pravověrní fanoušci Helloween vzít do úst. Pro ně kapela skončila odchodem prvního zpěváka Michaela Kiskeho. Kdo ovšem zná album Chameleon, poslední album z Kiskeho éry, jasně chápe, že Derris vlil Helloweenu novou krev do žil a přestože je pěvecky o třídu pod Kiskem, díky němu můžeme Helloween ještě dnes nazývat metalovou kapelou. Část v režii Helloweenu překvapila působivou scénou stylizovanou podle obalu nové desky Straight out of Hell a úvodní písní Wanna Be God. Byl jsem i na koncertu v rámci turné 7 Sinners, ale tento mi ve výsledku přišel lepší (možná za to může dle mého moc nepovedená deska 7 Sinners).

Před nějakou dobou jsem se zaposlouchal do ostravského Citronu. Loni se chystalo turné k výročí desek Plni Energie a Radegast a tak jsem si řekl, že se zajdu podívat. Tenkrát jsem ještě nevěděl o Standově nemoci a tak jsem teprve později zjistil, že budou vystupovat s někdejším zpěvákem Fanym Michalíkem. Nějakou dobu před koncertem ovšem republiku oběhla smutná zpráva – zakládající zpěvák Citronu, Standa Hranický, podlehl nemoci a zemřel. Výroční turné tak dostalo ještě další účel, zároveň se jednalo o turné vzpomínkové. Pražský koncert se konal v Lucerna Music Baru, což je svou rozlohou celkem maličký klub a tak atmosféra byla dost nahuštěná. Jako speciální host vystupovala s kapelou zpěvačka Tanja, s kterou spolupracovali již dřív. Z pódia na všechny shlížela fotografie Standy Hranického. Koncertu předcházela autogramiádá účinkujících, takže kdo chtěl, odnesl si domů i nějaký ten suvenýr. Já skončil s podepsaným bookletem koncertního DVD.

Toto představení jsem poprvé absolvoval při návštěvě Londýna před několika lety. Loni oslavilo 10 let od premiéry a po několika lokálních mutacích všude po světě, které během těchto let vznikly, přišlo na řadu opravdu světové turné, včetně zastávky v Praze. Chtěl jsem jej zhlédnout ještě jednou, a tak jsem si hned první den prodeje zakoupil lístek do první řady na poslední představení. Děj (který je dost jednoduchý) jsem již měl zmáknutý a tak jsem se mohl více soustředit na drobnosti a případně srovnávat s londýnským představením.

Turné verze si samozřejmě vyžádala nějaká omezení. Nebyla zde otočná plošina, kterou disponuje domovská scéna v Dominion Theatre, a na níž se herci v některých situacích doslova vznášejí nad publikem. Taktéž kapela byla o něco více zašitá v zákulisí než v Londýně (na rozdíl od Mamma Mia, kde byl orchestr před podiem).

Scénář zůstal naprosto stejný, změnily se pouze texty některých vtipů, které byly aktualizovány do současnosti (Twitter, Justin Bieber), případně některé byly lokalizovány do ČR (Jaro Slávik, oblek z „Cé-Áčka“, a spoďáry Scaramouche vyvedené v české trikoloře).

I když je zápletku velmi snadné chytit (protože je dost jednoduchá), jazykové hůře obdaření spoluobčané se mohli opřít o titulky promítané po stranách haly. Některé vtipy a narážky byly totiž dost jazykově bohaté. Bohužel někdy to překladatel nezvládl a tak informace typu „I tweeted it“ byla přeložena jako „pípnul jsem“.

Obsazení moc komentovat nebudu, až na výjimky jsem byl spokojen (Killer Queen byla v Londýně značně lepší), renomovaní „kritici“ na iDnesu si ale na castu opravdu smlsli.

Eric Clapton se chystá do důchodu, takže tohle byla jedna z posledních příležitostí ho vidět. Celé vystoupení pojal hodně akusticky, takže kdo chtěl Slowhanda se svým Stratocasterem, moc si ho nežil. Layla, která je v elektrické verzi naprosto odzbrojující, také bohužel zazněla na akustickou kytaru, což mě zklamalo nemálo. Uplně výborná ovšem byla předkapela. Jméno Andy Fairweather Low bylo dosud pro mě naprosto neznámé, ale se svou kapelou The Lowriders v O2 Aréně ukázal, že bluesrock není mrtvý. Publikum na hlavní hvězdu večera důkladně připravil.

Iron Maiden jsem několikrát propásl a většinou to bylo z vlastní lenosti, protože jejich koncerty se pokaždé odehrávaly pod širým nebem nebo na festivalu. Mám totiž špatnou karmu, takže když navštívím koncert pod širým nebem, většinou prší. Tentokráte jsem to riskl. Stalo se to, co jsem čekal. Celý den bylo ukrutné vedro. Před začátkem koncertu předkapely se začala honit mračna, my kvalitně promokli a koncert hlavních hvězd podvečera se musel kvůli bouřce a silnému větru trochu pozdržet. Moje ne moc kvalitně nepromokavá bunda odolávala náporu vody asi tak 10 minut. Pak už fungovala jen jako tepelný izolant.

Atmosféra famózní, Bruce s bandou dokáží člověka dost nastartovat. Proběhly samozřejmě všechny známé skladby kapely a Fear of the Dark měla krásnou kulisu přímo s podporou toho nahoře. Navíc fotbalový stadion tomu dodal jiný rozměr. Proti tomu je napráskaná O2 Aréna jen komorní záležitost. Cesta domů byla trochu horší, tolik lidí je pro tramvaje a autobusy celkem zápřah, spíš se vyplatilo si pěšky dojít na Strašnickou na metro.

Sem jsem se dostal tak trochu náhodou, na pozvání. Nicméně Palác Akropolis mám po cestě z práce, navíc koncerty ve velkém sále končí v 22h, takže nehrozilo neplánované ponocování. Doctor Victor je opravdu mladá kapela, její členové jsou minimálně o dekádu mladší než já. Jejich basáka a vokálistu Martina Ševčíka možná znáte jako finalistu jednoho běhu dříve populární soutěže Česko hledá superstar. Kytarista je rozený komediant a jeho divadelní vložka se stetoskopem a svůdně oděnými sestřičkami mezi divačkami celkem pobavila. Zvukově a stylově mi hudbou kapela připomínala mnohem starší Mr.Big, což rozhodně není špatná škatulka.

AC/DC Czech Revival se opíral o stejného kytaristu jako předchozí seskupení a jeho imitace Anguse Younga byla opravdu energická. Zpěvák byl stylizován do „nového“ zpěváka Briana Johnsona, ale písně Bona Scotta samozřejmě také zazněly. Zatím jsem neslyšel již téměř legendární Špejbl’s Helprs, takže nemám s čím srovnávat, ale za mě hodně dobré.

Napodruhé jsem se již dočkal. Když před dvěma lety na podzim ohlásili Black Sabbath (druhý) reunion, všichni byli štěstím bez sebe. Po lístcích do kotle na pražský koncert se jen zaprášilo. Bohužel po Novém roce přišla smutná zpráva o zdravotním stavu Tonyho Iommiho. Koncert v květnu 2012 tedy byl kvůli jeho léčbě zrušen a nahrazen koncertem Ozzy & Friends, kde kromě bývalého kytaristy Ozzyho doprovodné kapely, Zakka Wylda, zahrál i basák Black Sabbath, Geezer Buttler.

Po Iommiho zlepšení zdravotního stavu vyšla slibovaná deska „13“ a rozjelo se náhradní turné. Lístky do kotle bylo o dost složitější pořídit. Live Nations si totiž rozjelo o den dříve vlastní předprodej, o kterém jsem nevěděl. Druhý den byl zahájen prodej na Sazkaticketu, ve stejný čas jak na terminálech, tak i přes internet, což bylo celkem nezvyklé (obvykle to na terminálech šlo o den dřív). Zůstal jsem u počítače a vyplatilo se. Zbylých 200 lístků bylo rozprášeno během půl hodiny a lidé, co šli nakupovat k terminálům, odcházeli většinou zklamáni.

Koncert byl velmi vydařený, rozhodně jsem rád, že jsem se dostal. Ozzy ukázal, že je neúnavný a zřejmě i nesmrtelný. A taky jsem rád, že ten svůj zvyk s poléváním lidí vodou a pěnou z děla. Přeci jen byl prosinec.

Bylo to dost přehypované. Bohužel. Polovina účinkujících se dle mého názoru pro koncert se symfonickým orchestrem nehodila (Chuck Billy, Joey Belladona i Udo). Michael Kiske trochu neměl svůj den, ale svoje hitovky z Helloween zvládl. Ovšem hodně mě potěšili Joacim Cans (Hammerfall) a Floor Jansen (Nightwish), nejvíce jejich duet z Fantoma Opery. Vánoční tématiku zastoupila jen na konci poněkud podivně působící píseň Tichá noc v anglické verzi. Na letošní prosinec se chystá podobná akce s názvem Metal All Stars, tentokrát mě asi nedostanou. Z nabízené sestavy mě láká pouze James LaBrie (Dream Theater).

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok

Rok 2011 začal vcelku vlažně. Turné Black Sabbath bylo nakonec zrušeno kvůli zdravotním problémům Tommyho Iomiho a žádná další akce na obzoru. Ale závěr roku nebyl až tak neplodný.

Michael Schenker byl u začátků skupiny Scorpions (spolu se svým starším bratrem Rudolfem, který je s kapelou dodnes) - podílel se na prvním albu skupiny, Lonesome Crow. Avšak vzápětí, vlastně ještě během turné, přeběhl a stal se součástí nejsilnější sestavy britských UFO.

Jeho kariérou zahýbaly problémy s alkoholem a nakonec zakotvil u svého projektu Michael Schenker Group (MSG). Promo jeho koncertní šňůry Temple of Rock v letošním roce mě zaujalo především proto, že sliboval projít celou svoji kariéru a vystoupení věnovat rovnoměrně Scorpions, UFO a tvorbě pod hlavičkou MSG. Koncert se konal v Retro Music Hall, takže jsem se nejprve ulekl diskotékové koule zavěšené u stropu, ale podle složení publika jsem věděl, že jsem na správném místě. V tehdejší sestavě turné si k sobě přizval opravdu zvučná jména, zpěváka Doggieho Whitea (který byl zpěvákem znovuobnovených Rainbow, ještě než Ritchie založil se svoji láskou Candice projekt Blackmore's Night) a dva ze starších členů Scorpions - basáka Francise Buchholze a bubeníka Hermana Rarebella. Já znám povětšinou písně Scorpions a stejně tomu tak bylo u pražského publika, výrazně ožilo až u hitů právě německé kapely, jako například Rock Me Like a Hurricane, ale ve finále si na vypalovačku od UFO, písně Doctor, Doctor, vzpomněl opravdu každý. Michael vypadá po všech těch svých alkoholových eskapádách trochu seschle a vyzáble, ale pořád mu to ještě hraje.

Původně velmi očekáváné turné britské skupiny Black Sabbath muselo být díky Tommyho zdravotním problémům zrušeno. A tak kromě několika festivalů byly původně vyprodané koncerty upraveny, divákům nabídnuto vrácení vstupného a místo toho přijel Ozzy a Geezer Butler pod jmenovkou Ozzy & Friends. Jako předskokani se uvedli Black Label Society kytaristy Zakka Wylda, Ozzyho spolupracovníka ze sólové dráhy. Mně osobně jeho kytarový styl moc nesedí, mám oblíbenější kytaristy a tak jsem byl rád, že toho brzo nechali. Pak přišel sám Ozzy a mixem hitů ze své sólové kariéry a Black Sabbath ukázal, že do šrotu ještě nepatří. Na pódiu ho střídavě doprovázela jeho kapela, přidávali se Geezer Butler se svou charakteristickou hrou na basovou kytaru, a právě bývalý spoluhráč Zakk Wylde. Samozřejmě nemohlo chybět tradiční polévání publika a zpěváka samotného vodou a kropení lidí v dostřelu pěnou z děla. V ten moment jsem litoval, že jsem si nevzal čočky, protože přes pěnu na brýlích není moc dobře vidět. Rozhodně jsem v tom nebyl sám, takže jsem z úst vedle stojícího též obrýleného taťky po chvíli slyšel už jen „Až už s tím jde do pr..“. Ale asi nejvíc to odnesl chudák kameraman pod pódiem. I přes fakt, že koncert byl více o Ozzym než o Black Sabbath, kde jsem se těšil hlavně na Tommyho, náramně jsem si to užil.

V akademických řádách mám i několik hudebních kamarádů a tak jsem jednou neodolal jedné z občasných pozvánek na FB od mého kolegy z FEL, Honzy Drchala, a zašel na jejich kapelu Cuprum do Vagónu. V červnu se stali vítězi každoroční soutěže Naděje Beatu a poslechnout si je opravdu stojí za to. Nejjednodušeji se jejich hudba dá charakterizovat jako progressive rock, ovšem přidejte trochu folku, příčné flétny a mocný zvuk Hammondů a jste doma. Na druhém místě se umístili Reverends, což je zas opačné spektrum rockové muziky. Živý syrový rock'n'roll, na nějakou party naprosto super. Třetí místo jsem zahlédl jen z rychlíku, jednak bylo pozdě a letěl jsem na poslední metro a druhak pro mě naprosto tuctová hudba (sorry), ale i tak gratulace do Lovosic.

G3 je označení turné pod taktovkou Joa Satrianiho, který k sobě vždy přibere další dva kytaristy (odtud G3) a objíždí s nimi svět. Steve Vai je tradiční parťák, pro letošek k sobě přibrali Steva Morse, který je nyní znám jako kytarista (již nějakou dobu) současných Deep Purple. Nějak jsem nevychytal příchod, takže jsem skončil až v zadních řadách, naštěstí nemám výškový handicap jako někteří, takže mi to až tolik nevadí. Vystupovali v pořadí Morse, Vai, Satriani. Mně osobně se nejvíc líbil Steve Morse, z mého laického pohledu má nejvíc „pracnou“ techniku, Steva Vaie moc nemusím, jeho hraní si s pákou mě moc nebere a jeho utahaný zvuk prostě nemám moc rád. Po něm nastoupil jeho mistr Satriani a pak přišla třešnička na dortu, oblíbený jam všech účastníku, kde Steve Vai ukázal, že umí i zpívat, v písni You Really Got Me od Kinks. Následovalo tradiční Rockin' in The Free World od Neila Younga. Celkově až na netradičně vzdálenou polohu od jeviště a v Tesla aréně dosud nezvyklé zabavování pití při vstupu příjemný zážitek.

Jako většina koncertů v Akropoli, i tento byl rozdělen na dvě části. První dominovala skupina Etc. Vládi Mišíka, která si na pódium přizvala hromadu hostů. Bohužel si je všechny nepamatuji, vzpomínám si na Michala Ambrože a část Hudby Praha, dále pak například Tonyho Ducháčka (Garage), Vratislava Brabence a Joe Karafiáta (oba Plastic People of the Universe). Během programu došlo ke křtu DVD se záznamem koncertu na počest Václava Havla z prosince roku 2011, kterého se zhostila ředitelka Knihovny Václava Havla a ministr Karel Schwarzenberg. Druhá polovina koncertu symbolicky patřila kapele Velvet Underground Revival (Lou Reed byli s Václavem Havlem dobří přátelé). Musím říct, že hudebně i pěvecky (hlavně dáma představující Nico) to byl revival velmi autentický. Koncert originálu jsem samozřejmě nezažil, ale nějakou tu píseň jsem už slyšel.

Na Arakain jsem se vypravil jen čistě ze zvědavosti. Osobně mám naposloucháno jen album Metalmorfóza (s Petrem Kolářem) a strašně strašně moc se mi líbil koncert výročí 25 let kapely z Edenu, a hlavně píseň Zimní královna v podání dua Jan Toužimský - Lucie Bílá. Zbytek tvorby kapely je už čistě thrash metalový, což je žánr, který leží na okraji mých zájmů (až na příležitostný poslech Metallicy), ale i tak jsem se nechal zlákat. První část patřila hostům kapely, byla to plejáda českých metalových teď již spíše legend. Většinou se to táhlo v původním rázu, tedy žádná vlastní aranžmá. Třeba trashový Harlej jsem vůbec nečekal. Jediní, kteří vybočili, byli Markýz John s písní Marilyn a zahráli ji stylem sobě vlastním. Druhá část už patřila současnému Arakainu, v závěru dorazila Lucie Bílá. Kromě Zimní královny zazněl i novinkový duet z pera Gábiny Osvaldové na hudbu od AC/DC (All Night Long) Dlouhá noc. Na konec koncertu už byl sál poloprázdný, protože nevyšel timing a všichni spěchali na poslední metro. My vydrželi a odměnou byla dlouhá cesta domů nočním autobusem, tramvají a zase autobusem na druhou stranu Prahy, doplněná mrznutím venku ve 2 ráno

Na Europe jsem váhal hodně dlouho. Velmi mě potěšilo předposlední album Last Look at Eden, které opravdu sršelo energií. Na tehdejší koncert jsem nakonec nešel a možná to byla chyba. Letos jsem se dlouho ukecával a na koncert v rámci turné k desce Bag of Bones nakounec lístek zakoupil. I když mě tohle album nepotěšilo tak jako to předchozí, koncert sám o sobě (až na tradičně ulepenou podlahu a špatně klimatizované prostory v KC Vltavská) byl naprosto úžasný. A samozřejmě, došlo i na Final Countdown, píseň, kterou mám spojenou s naším maturákem a později i s inženýrskou státnicí. Nechyběly další vypalovačky jako Superstitious a pomalá Carrie. Také mě hodně překvapili předskokani Stonerider, zas jednou nějaká předkapela stála za to.

Vstupenka na koncert Europe

Letos uplynulo 40 let od okamžiku vzniku zásadního alba české rockové historie, alba Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo. Ku příležitosti výročí se Vladimír Mišík rozhodl svolat nejsilnější sestavu znovu do zbraně a sérií koncertů po celé ČR oslavit toto výročí. V pražském klubu Akropolis odehráli dva večery po sobě a oba byly kompletně vyprodány. První část patřila klasickému setu Etc., po přestávce přistoupili Guma Kulhánek a Pavel Fořt, polovina poslední sestavy Flamenga, a rozezněly se tóny Kuřete v Hodinkách. Nejsem znalec, tahle hudba mě prozatím míjela, kromě písně Stále dál, kterou hraje i současná sestava Blue Effect. Další oblíbená je píseň Já a dým. Textařem většiny skladeb alba byl Josef Kainar, český básník. Comeback se těšil oblíbenosti, reedice alba dostala od Supraphonu platinovou desku.

Omega byl můj první koncert v maďarštině. I přestože kapela vydávávala většinou i anglické verze svých desek, koncert jako takový byl snad celý v maďarštině (nebo hodně nesrozumitelné angličtině ). Po tragické předkapele (Pavel Jakub Ryba and the Fishmen) nastoupil na rozložité pódium menší symfonický orchestr a po mohutné předehře nastoupila i současná sestava kapely, která patří k těm nejúspěšnějším rockovým kapelám tehdejšího východního bloku. Následoval průřez tvorbou, který jsem poznával spiš jen podle melodií, protože maďarsky opravdu nevládnu. Celý koncert zakončily opravdu protahované přídavky. Nicméně zazněly dvě verze písně Gyöngyhajú lány, ta druhá verze byla v režii symfonického orchestru. Tuto píseň zná český posluchač především z cover verze od Aleše Brichty Dívka s perlami ve vlasech.

Na příští rok je toho nachystáno opravdu hodně. Jednak opět přijede Roger Waters se svojí obnovenou a vylepšenou The Wall a také již tradičně Australian Pink Floyd. Chystá se pokračování úspěšné Hellish Rock Tour v podání kapel Helloween a Gamma Ray. V dubnu se na turné se opět vydá Avantasia (bohužel nejblíže opět v Německu), měsíc předtím vychází nové studiové album, poprvé na něm zazní i skutečný orchestr. Svou novou desku s loňského roku přijede představit Slash a jeho nový parťák Myles Kenedy. Z klasiků se zde objeví Kiss, Eric Clapton, Joe Cocker, Mark Knopfler. A hlavně, k výročí 10 let existence vyjede muzikál We Will Rock You na světové turné a mezi zastávkami nebude chybět Praha! Takže minimálně první polovinu roku se máme na co těšit.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok