Česky
EnglishZápisník
24.10.2011 // Studoval jsem FEL - dějství páté
Moje působení na vysokoškolské půdě poslední dobou dost pokulhává, takže je záhodno dokončit můj egohonící seriál o mém pobytu tady co nejdříve. Ty nejemotivnější vzpomínky zůstaly z prvního ročníku, všechno dál tak už nějak splývá, takže se příspěvky pomalu zkracují až limitně skončí na nulové délce 
.
Pátý semestr byl pro mě důležitý hlavně ze dvou důvodů. Jednak jsem si musel sehnat bakalářku. Naštěstí to nebyl až zas takový problém a trochu mi v tom vypomohl slušný výsledek v loňském předmětu Databázové systémy. Takže jsem si v rámci semestrálního projektu a bakalářky trochu procvičil C++ a KDE3/Qt3.
Ale hlavně jsem měl předmět Programovací jazyky a překladače, který definitivně určil směr vývoje mého studia na škole. Byl to jeden z předmětů, který měl pro mě rozhodně nějaký přínos a nebylo to žádné nudné kreslení krabiček v UML. Se semestrálkou jsem se celkem vyblbnul. Není to sice nic extra, ale vznikla celkem funkční aplikace, na jejíž některé fíčury jsem hrdý . Spojil jsem to se semestrálkou do Pokročilého C++ a zabil tím spolehlivě vánoční prázdniny. Na základě pozitivních zkušeností s předmětem jsem se přihlásil na magisterský obor Systémové programování.
Páté zkouškové bylo vlastně vůbec úplně nejlehčí za celé studium. Silvestr jsem strávil učením na předtermín z Principu telekomunikačních systému a 4.1. mi už chyběla jen jedna zkouška. Tou byly zabijácké Architektury počítačových systémů, které měly každoročně celkem zajímavé skóre. Ovšem APS byly opravdu velmi zajímavý předmět, ostatně jako asi všechny hardwarové předměty, co jsem měl možnost studovat. Ale 18.1. bylo hotovo a stačilo dodělat nějaké ty zápočty. A ano, je nutno přiznat, že Ondra měl z písemky z APS víc bodů než já, o čemž mluví dodnes.
Pak už zbývají jen střípky. Koupil jsem si první notebook HP Compaq nx6310 a mohl vyřadit můj obstarožní Pentium desktop.
Michael Schumacher to poprvé zabalil ve Formuli 1 (všichni víme, jak dlouho mu to vydrželo).
Absolvoval jsem školní lyžařský kurz v Rokytnici nad Jizerou. Seznámil jsem se tam s mnoha úžasnými lidmi, potrápil si kosti na nejlepší sjezdovce v ČR a zamiloval si Futuramu
A ta největší sranda měla teprve příjít v létě …
Další čtení:
18.06.2011 // Studoval jsem FEL - dějství čtvrté
Čtvrtý semestr měl být můj druhý semestr na oboru Výpočetní technika. Ten první dopadl až na letecký den na lyžích velmi dobře a tak jediná věc, které jsem se obával, byl poslední elektrotechnický opruz v mém studiu – Měření na číslicových obvodech. Tento předmět byl tedy strašák hlavně před začátkem semestru. Jeden ze cvičících byl totiž celkem vyhlášený zabiják, který vás bez perfektní přípravy prostě vyhodil z laborky a museli jste nahrazovat. Naštěstí pro nás výpočetkáře se ten rok v sestavě cvičících neobjevil a všichni to přežili ve zdraví.
Tento semestr jsem měl také poprvé k dispozici v Praze vlastní počítač. No, počítač. Bylo to v tu dobu 10 let staré Pentium na 120MHz s 80MB RAM, do kterého jsem se snažil nainstalovat Debian Sarge, jelikož mi Linux pro školní záležitosti, na rozdíl od Windows, tenkrát aspoň k něčemu byl. Několik nocí jsem tak trávil před blikajícím 14„ 60Hz monitorem a bastlil v emulátoru terminálu semestrálky na OSY a UNX, pro jistotu vzdáleně na školním serveru, abych odlehčil už tak vytíženému počítači (kdo tenkrát zkoušel na podobném stroji spustit moderní browser typu Mozilla Firefox nebo Opera – je jedno, zda na Windows nebo v Linuxu – asi chápe). Kromě rychlejšího GCC (jednou jsem se pokoušel o kompilaci MPlayeru a Sylpheedu, trvalo to pekelně dlouho) jsem taky nemusel řešit přenositelnost Linux → Solaris.
Kromě výše zmiňovaných předmětů jsme měli jeden velice užitečný předmět, Jednotky počítače, díky kterému jsem přestal koukat na PC jako na černou krabičku, které „něco“ dělá. Programování mikrokódu řadiče CPU byla celkem zábavná věc, která člověku dala informaci o tom, jak „to“ asi pracuje. Pak samozřejmě teoretická informatika, která znalosti z DSA doplnila o grafové algoritmy a ucelila tak takový „must have“ okruh znalostí z teorie algoritmů.
Na druhé straně oblíbenosti byl předmět Softwarové inženýrství. Nevím, jak je tomu nyní, ale na FEL to prostě tehdy zvládnuté moc nebylo. Ostatně, jeden z mých čerstvých kolegů bakalářů si na to postěžoval již tenkrát. Předmět společně s cvičícím, který se nás týden co týden snažil přesvědčit, že jsme sračky, mě tenkrát utvrdil v myšlence, že softwarové inženýrství asi chtít studovat nebudu. V té době to ve mě vyvolalo velmi silný odpor ke „kreslení krabiček“, kterého se ale naštěstí postupně zbavuji.
Ze strašáka zkouškového období se nakonec staly OSY, nicméně se mi povedlo tenkrát trhnout rekord v bodech ze zkoušky, k čemuž se mi dostalo i gratulace od cvičícího. Nutno uznat, že na konci druháku jsem byl asi na vrcholu svých mentálních sil a 5 hodin spánku denně mi prostě muselo stačit. Po prázdninách už to bylo jen horší Čekal mě třeťák, výběr bakalářky a trochu volnější režim.
Další čtení:
27.03.2011 // Studoval jsem FEL - dějství třetí
Po prvním roce matematiky, fyziky a elektrických předmětů přišla konečně satisfakce v podobě studia na oboru Výpočetní technika a předměty tématicky bližší mému zaměření.
Do druhého ročníku jsem se těšil z výše uvedených důvodů jako malý kluk. Semestr začínal opět celkem vtipně ve čtvrtek. Pro mě Ruštinou a pak cvičením z Databázových systémů. Současně tím můj školní týden skončil. Pokračoval v pondělí v půl osmé v K1 na Karláku trojblokem přednášek DBS, LOB a DML. Zde jsem pravděpodobně poprvé bojoval se spánkem, protože přednášky „o víkendu v noci“ jsou zlo v kteroukoliv roční dobu. Nicméně zadařilo se a já si vzpomínám, že jsem se poprvé probudil uprostřed přednášky s vytlačeným zipem od bundy v obličeji.
Byl to můj první semestr na výpočetce a všechny předměty (až na ekonomické PMA, sorry) jsem si náležitě užíval. Na DBS se tenkrát ještě dělaly velmi obsáhlé semestrálky včetně use-casů, příruček a všeho možného. Nynější studenti můžou být rádi, že spousta těchto fíčur vymizela a byla nahrazena „otravným“ XML v podstatně jednodušší skladbě. Každopádně, novoroční přetížení školního Oracle serveru bývalo i tenkrát. Tvoření semestrálky na SKD a LOB jsem si pro změnu zpříjemňoval zimními kratochvílemi. Onehdy byl přes Vánoce u nás v nížině sníh (!!!) a já stavěl po spoustě let sněhuláka.
Zkouškové jsem začal tradičně netradičně. První týden jsem vyjel na hory. To má jednu hlavní výhodu - nemůže se stát, že by pak kvůli zkouškám třeba nezbyl čas. Bohužel jsem neudržel svoje lyžařské umění na uzdě a třetí den se stylově proletěl snožmo po hlavě z černé sjezdovky a bylo po horách. Sebraly mě dvě sličné lyžařky a zavolaly mi taxi horské služby. Bohužel jsem jim pak už nestihl osobně poděkovat … Verdikt zněl zlomená klíční kost. Tudíž jsem se uvelebil na gauči a učil se na zkoušky, které mě čekaly příští týden. Mimochodem sjíždět na skútru horské služby sjezdovku, obutý do přeskáčů, přidržujíc se jen jednou rukou, je strašné peklo. A to jsem statečně pohrdal těmi sáňkami za skútr.
Zbytek zkouškového jsem absolvoval s ortézou na ramenou a ve vytahaném svetru, protože to bylo jediné, co jsem na sebe dokázal obléct. Paradoxně mi ortézu pak sundali po absolvování poslední zkoušky. První týden mě čekalo oddychové kombo SKD+DBS, které jsem přestál v pohodě s dvoudenním odstupem. Největší vítr jsem měl z Datových struktur a algoritmů (které, jak jsem slyšel, dostaly letos nový rozměr) a jejich „lebečkových“ otázek v písemce. Jejich vtip spočíval v tom, že jste vybrané otázky nesměli moc pokazit, jinak jste letěli nezávisle na celkovém počtu získaných bodů. Lebečkovým „peklem“ jsem prošel a nakonec se i přes svůj trochu nepohodlný zdravotní stav ukecal do druhé nepovinné fáze zkoušky, což se vyplatilo. Zbývala matika, které jsem se celkem bál. Nicméně ústní se pak nějak povedla a já si poprvé z FELu odnášel čistý štít na konci semestru. A pak jsem si došel na chirurgii, kde mi řekli, že moje klíční kost u rovnější nebude, a ortézu mi sundali. Čekalo mě ještě 14 dní zkouškového vyplněné poleháváním s rukou zavěšenou v šátku a příprava na další dávku předmětů.
Další čtení:
12.09.2010 // Studoval jsem FEL - dějství druhé
Konečně jsem sepsal pokračování souhrnu mých expů z FELu. Dal jsem si trochu načas. Znáte to, spousta práce a hlavně prokrastinace …
Druhý semestr se nesl v duchu toho prvního – přežít cokoliv, co vůbec nesouviselo s mým budoucím zaměřením. Ještě během zkouškového mě čekala bitva s KOSem. Do druhého semestru jsem měl takřka celý rozvrh předvygenerovaný, jediná moje starost sestávala s umístění cvik angličtiny a programování v C. Prvák měl jednu nezanedbatelnou výhodu. Přednášelo se ve více paralelkách, takže si člověk mohl vybrat tu správnou přednášku, která se mu hodila. To vše dohromady dalo rozvrh „jen“ od úterý do pátku, navíc bez vstávání v noci, takže po X letech jsem chodil do školy jen 4 dny v týdnu a pondělky jsem mohl efektivně proflákat. Anebo spíš jsem si to v tu dobu myslel …
Fyzika - díky, nechci
Díky úspěšné provokaci jistého Petra N. jsem si přehodil cvika Fyziky 1 na pátek – to abychom měli cvika spolu. Přichystal jsem si tak na sebe menší challenge - jednoho z nejuznávanějších drsoňů na laborky z Fyziky. Byl jedním z těch, který dokázal člověka přesvědčit o tom, že není dostatečně připraven na laboratorní cvičení a že si to přijde nahradit jindy. Skutečnost nebyla až tak strašná (že by s tím všichni počítali?). Ani my ji samozřejmě nepodceňovali a celou páteční přednášku Programování v C jsme pečlivě věnovali nastudování problematiky pro danou laborku . Celé volné pondělí jsem pak trávil patláním protokolu a pocit kratšího studijního týdne se okamžitě rozplynul. Kvůli kreslení ekvipotenciál do jedné laborky jsem si dokonce pořídil křivítko, abych byl poté díky chybějící nule v desetinné části nějakého výsledku připraven o polovinu bodů. Dost mě udivoval ledový klid některých kolegů z ročníku, 1:1 kopírujících v místním Copy centru již vypracované referáty starších spolužáků - očividně si vážili svého volného času mnohem víc než já .
Nějakým zázrakem jsem dal semestrální písemky na dobrý počet bodů a celý semestr uklepal na trojku bez zkoušky. Šel jsem na jistotu a bral před posledním termínem v červnu trojku ze semestru, abych si případně nepokazil prázdniny. Stačilo se podívat na příklady ke zkoušce. Průlet elektronu zkříženým magnetickým a elektrickým polem mě nadobro přesvědčil, že já a vysokoškolská fyzika nejsme kamarádi. Mimochodem, prý měla vyjít šroubovice (ví někdo, jak to vypadá?). Zkoušející se po mém srabáckém ústupu ani nedivil, když jsem mu řekl, že jdu stejně na Výpočetku.
Zderivuju tě
Matematika 2 a Elektrické obvody 2 útočily tandemově. Oba předměty se víceméně věnovaly přechodným jevům, tedy vše se točilo (až na výjimky) okolo diferenciálních rovnic. Průměrný Matfyzák má prý řešení diferenciálních rovnic přímo v genetické výbavě, ne však průměrný (a asi ani nadprůměrný) FELák. Zatímco na zkoušku z EO1 jsem byl připraven do té míry, že jsem dokázal počítat příklady přímo zadáváním do kalkulačky, tak na pokračování jsem se připravoval drobet jinak. Po dni „lehký příklady jsou moc lehký, na ty se koukat nebudu“ přišel den „těžký příklady nemám šanci dát, kašlu na ně“. Třetí den jsem dopoledne šel do kina na Star Wars 3, abych si spravil chuť (prostě jsem je musel vidět) a večer se vrhl na teorii. Písemka předčila očekávání a s celkem dobrým pocitem jsem odcházel na ústní. Zde jsem vydržel velmi krátce a se známkou v indexu jsem mával kolegům. Některé z nich totiž čekalo i několikahodinové trápení s nejistým výsledkem. Vzpomínám si také na jistého spoluúčastníka toho termínu, který dorazil na ústní zkoušku sice v ukázkovém obleku, ale s červenými teniskami na nohou. O jeho osudu nevím nic, ale tehdy mě jeho úbor celkem pobavil.
Tranzistůrek, odpůreček
Poslední do sady předmětů do povinné výbavy správného elektrotechnika pro tento semestr byla Elektronika. Vesměs se to točilo kolem polovodičů, takže tehdy jsem měl nastavení pracovního bodu bipolárního tranzistoru v malíku levé nohy. Díky Karlovi jsem s přehledem prolezl laborkama a dokonce jsem se naučil měřit s osciloskopem. Některá měření byla i zajímavá, přičemž význam slova „zajímavá“ se týden co týden měnil. Z těchto hodin se mi vryly do paměti dvě hlášky. Jednak „Dneska budete mít zapojení s dvojnásobným počtem tranzistoru, než na jaký jste zvyklí. Tedy se dvěma.“ a potom „Na tomhle koncertovali Olympici“. Zkouška byla vražedně od 7 hodin ráno, což byla po mém odpoledním režimu během semestru docela změna. Takže na snídani se šlo až pak. Některá má řešení příkladů si vysloužila komentář „No, takhle jsem to ještě neviděl, ale mohlo by to fungovat. No dobře.“. Ne vždy to ale fungovalo. „No ale tady nic nemáte, za to vám nemůžu dát body“ - to byl komentář na mé prázdné řešení příkladu na Schottkyho rovnici, který jsem pro jistotu nechal prázdný.
Resumé
Druhý semestr byl nakonec za mnou, na „výpočetku“ jsem se dostal. Zhruba tisíc mých spolužáků to po roce vzdalo a v létě tenkrát určitě bylo hezké počasí. Ostatně jako pokaždé. Čekaly mě už jen dva roky vyplněné z mého pohledu smysluplnější náplní než dosud, takže bylo se na co těšit.
Další čtení:
27.11.2009 // Studoval jsem FEL - dějství první
Jelikož jsem už pobyl na ČVUT nějaký ten pátek, a rozhodně to nebyl promarněný čas, chtěl bych udělat menší retrospektivu mých dojmů a zážitků dříve, než se mi některá fakta vypaří z kebule. Nemám v úmyslu si zde stěžovat na některé vyučující, od toho tu máme FELGuide a anketu. A i na střetu s tím největším blbcem nebo drsoněm se dá najít i něco pozitivního. Spíš se tu budu věnovat věcem, na které vzpomínám rád a na které jen tak nezapomenu.
Moje první setkání s FELem bylo během dne otevřených dveří, to byl podzim roku 2003. Z Karláku si pamatuji prezentaci (asi) Katedry řízení v obrovské hale s rozebranou Fabií a přes internet ovládaným třídítkem na barevné míčky (které moc dobře nefungovalo, prý byly ty míčky špinavé ). V Dejvicích mě uvítalo solidní bludiště východů z metra. Takže asi na druhý nebo třetí pokus se mi povedlo najít správný výlez. Pokud jste viděli amatérský film Studoval jsem FLE od TV Lesák, víte o čem mluvím.
Ze zápisu a období těsně poté si pamatuji jen několik věcí - všude byly šílené fronty (potvrzení, průkazka, kolej …), sousloví „Fakulta elektrotechnická“ je neskutečně dlouhé, pokud se s ním máte vejít do kolonky v indexu, a Fífa už ví, že škola se nejmenuje ČVÚT ale ČVUT .
FEL, WTF?
První týden ve škole se dostavil WTF efekt. Jednak jsem se seznámil s unikátní vlastností ČVUT, výukový týden tu může začínat ve středu. Čili v úterý máte třeba sudý týden a druhý den ve středu pro změnu lichý. Tato fíčura zaskočila i ostřílené studenty, o čemž svědčí můj telefonát Kubovi ohledně odprodeje skript pro první ročník s odpovědí: „Cože, ona už je škola?“ Jakmile jsem dorazil do dejvické budovy, ocenil jsem, že jsme dostali přístupové údaje do sítě a rozvrhům již při zápise. U copy centra se totiž udělala solidní fronta na rozvrhy tvořená pravděpodobně studenty bez připojení k internetu (tak tenkrát v roce 2004 to ještě bylo možné) nebo bez schopnosti pozorně poslouchat při zápise.
Po prvním cviku algebry, které bylo skoro poslední, kdy jsem ještě celkem chytal, přišla Technická dokumentace. Vstupní test spočíval v nalezení místnosti 514. Finta byla v tom, že 5xx sice značí páté patro, nicméně tam musíte vystoupat ze správného bodu. V opačném případě místo na místnost 514 čumíte do zdi. Na TDO jsem byl poučen, že se klávesnice zásadně nestaví na nožičky - mohly by se ulomit - a seznámen s faktem, že budu na elektrofakultě kreslit strojařské výkresy a jako přídavek na konci semestru tedy nějaké to elektrotechnické schémátko.
WTF týden završila přednáška Elektrických obvodů 1, kde jsem po palbě vzorců plných integrálů začal vymýšlet katastrofické scénáře rychlého nedobrovolného odchodu ze školy. Naštěstí mě cvičící týden nato uklidnil, že tohle opravdu v prvním semestru potřebovat nebudu - a měl pravdu, EO1 byly nuda .
V pátek končil týden přednáškou Úvodu do elektrotechnických materiálů. Látka sice pro mě úplně k ničemu, nicméně přednášející si nás s kolegou za chvíli pamatoval kvůli našim provokativně debilním dotazům. Takže posléze zakončoval každé téma slovy: „A teď by se támhle pánové určitě zeptali, k čemu že to je dobrý … Tak je na to, aby vám fungovalo vaše P4…“
První semestr naštěstí neskončil tragicky. Zkoušky dopadly dobře. Na zkoušce z UEM jsem byl na konci otázán: „Tak co kolego, už víte, k čemu je vám to dobré?“
Ve své první bitvě s KOSem jsem také obstál a mohl jsem se (ne)těšit na tu horší půlku prváku na FELu.
Další čtení: