Česky
EnglishZápisník
27.04.2013 // Studoval jsem FEL - dějství deváté a desáté
Dostávám se na konec (už bylo načase). Poslední rok byl celkem fofr, ale i tak byl bohatý na zajímavé věci. Jelikož byl poslední semestr „jen“ o diplomce, přilepím jej tentokráte dohromady.
Abych se v zimním semestru moc nenudil, dobrovolně jsem se uvolil cvičit předmět Databázové systémy pro druhé ročníky bakalářského studia. Krásně mi to zapadalo do rozvrhu a bral jsem to jako aspoň nějaký přivýdělek (mohl jsem si zaplatit kolej). Tehdy jsem ze zvědavosti zavítal na IRC kanál zdejšího studentstva a díky tomuto kontaktu jsem se v následujících měsících a letech seznámil s mnoha zajímavými lidmi, nejen z řad studentů. To pak v důsledku částečně ovlivnilo moji budoucnost. Třeba svůj první velký koncert jsem absolvoval až v pátém ročníku, a to díky Aničce, tehdy skoro-sousedce z koleje, o které bych se třeba bez toho všeho ani nedozvěděl.
Kromě diplomky a zábavy v podobě výuky jsem navštěvoval i celkem řadu zajímavých předmětů. Kromě oborových Textových algoritmů, které jsou zábavné z definice (kdo někdy viděl automat pro vyhledávání vzorků pro zobecněnou Levensteinovu vzdálenost, mi jistě dá za pravdu), jsem měl předmět Jazyky pro umělou inteligenci, kde se programovalo v Lispu a Prologu. Lisp je ideální na osvojení lambda kalkulu (který je ovšem pak lepší používat v jazycích, které těch závorek tolik nemají 
). Jako semestrálku jsem implementoval agenta pro prohledávání okolí ve hře na schovávanou. Po dnech návrhu supervymakaného algoritmu jsem svoji práci skoro celou smazal a místo oslav Nového roku jsem implementoval naprosto jednoduché prohledávání do šířky (jednalo se o omezený stavový prostor), které dokonce bylo rychlejší než předchozí algoritmus, a na rozdíl od předchozího přístupu se nikdy nezacyklilo …
V letním semestru jsem kromě psaní diplomky pro zahnání nudy začal na poloviční úvazek pracovat a také jsem začal znovuobjevovat tenis. Zapsal jsem se do dalšího z dobrovolných tělocviků (zajímavé, že ač jsme to v prváku brali jako nutné zlo, na ten dobrovolný jsem pak chodil rád ještě na PhD studiu ) a začal si tvořit závislost na bílém sportu. Konec studia bohužel zkalila ztráta člověka, který s námi tady měl být ještě dlouhou řádku let, ale vinou jednoho debila tomu tak nebude.
Státnice jsem nějak udělal, díky vymodlené komisi jsem mohl při přípravě téměř vynechat PARy, statistiku a fyziku. Svými z prstu vycucanými definicemi (aby bylo jasno, prostě jsem se nikdy neučil písmenka nazpaměť, ale definice jsem většinou skládal na koleně) v oblasti atributových gramatik jsem trochu zaměstnal zkoušející. Taky jsem ukázal, že atributy jsou syntetizované, nikoliv syntetické, čímž jsem před dvěma lety pobavil publikum u bakalářských státnic. Ve společném okruhu jsem dostal prohledávání okolí ve stavovém prostoru, nikde žádný problém, takže mě ani moc netrápili, a já si mohl začít shánět boty na promoci, protože jsem měl nohy pokryté hromadou puchýřů (a já tak nemám obleky rád).
V tom okamžiku jsem přepnul do módu „odteď je mi všechno jedno“, čemuž pak o týden později odpovídala příprava na „příjímačky“ k PhD studiu. Skutečnost, že jsme měli mít odevzdaný nějaký papír s čímsi ohledně naší budoucí práce, jsem se dozvěděl nějak těsně předem, ale nikdo si nevšiml. To září jsem po 5 letech nastupoval do školy hned prvního, ale byla to jen formalitka, abych se znovu ukázal až se začátkem akademického roku.
Svému neúspěšnému pokusu o dělání vědy jsem se podrobněji věnoval ve svém paralelním příspěvku a tak tady svůj seriál utnu. Na PhD studiu jsem zjistil několik věcí. Jednak mě výuka nebo její příprava celkem baví, druhak nemám už disciplínu na dělání vědy. Ale občas si svoje akademické přístupy uvědomuji i v tom civilním životě
Další čtení:
16.08.2012 // Studoval jsem FEL - dějství osmé
Se školou jsem se rozloučil už asi definitivně, alespoň jako student, nicméně resty v podobě dokončení tohoto miniseriálu zůstaly. Tenhle díl bude celkem nudný, protože se týká hlavně jedné jediné věci (ale rozhodně ne nudné) … PARů
Přišlo to, na co se všichni těšili, legendární předmět s legendární kreditovou dotací a zkratkou PAR - Paralelní systémy a algoritmy. Předmět, který půlil náš život na výpočetní technice na FEL. Až na opravdu výjimečné případy jste se totiž inženýrem stali de facto absolvováním PARů. Všechno ostatní už byla na magistru brnkačka. Oproti tomu zkoušku z tohoto předmětu opravdu není tak velký problém navštívit i třeba šestkrát.
Semestr začíná přátelsky, první přednáškou, která vám řekne, o čem to asi tak je, plus pohodová cvika. Na cvičeních jako semestrálku programujete paralelní řešení nějaké výpočetně náročné úlohy, pak změříte zrychlení na X procesorech a nakreslíte grafík. Tady ale veškerá sranda končí. Látka přednášek je týden od týdne náročnější na pochopení a celé to graduje tou poslední, která veškerou látku aplikuje na „reálné“ problémy, což ovšem většina lidí pak reálně vynechává . Přednáškám sekundují prosemináře, což jsou taková hromadná cvičení, na kterých se osvícený přednášející snaží studentům se spadlými čelistmi aspoň vysvětlit, jakže se to počítá. Zkouška se pak točí okolo aplikace informací posbíraných na přednáškách - příkladů, z nichž nejhorší kategorie je výpočet efektivity škálování daného algoritmu na dané výpočetní síti nebo paralelní algoritmy z lineární algebry. Součástí hodnocení zkoušky je i práce v semestru, takže na průchod stačí uhrát u samotné zkoušky „jen“ 6 bodů z 20. Bohužel i to bývá statisticky pro polovinu studentů během každého termínu nedosažitelné.
Naštěstí pro těžký předmět se za těch hodně let vypracovala hromada studentských materiálů, takže při přípravě opravdu nemusíte vařit z vody (pokud důvěřujete kolegům před vámi ). Pokud nejste extrémista, který to zvládne za dvě noci, na přípravu potřebujete zpravidla týden nebo déle. Já jsem tomu věnoval deset dní svého života, prokládaných televizí a jídlem (naštěstí jsem ještě tenkrát neměl Facebook) a nakonec se povedlo napoprvé. Sice jsem si pokazil stipendium (na jedničku bych se musel hodně hádat), ale bylo to za mnou.
Kromě PARů nám dala zabrat ještě Algebra pro výpočetní techniku, která tedy spíše překvapila. Podle reportů z loňska se totiž mělo jednat o snadný předmět, ovšem někteří se přesvědčili, že nikoliv. Obsahem mi však přišla užitečnější než PAR. Zbytek zkoušek už byla standardní pohoda, včetně zkoušky z Komprese dat absolvované v třicetistupňovém vedru v nově rekonstruovaném podkroví. Díky PAR a matice to bylo těžší, nicméně stále jsem se vešel do oněch 4 týdnů v červnu a nemusel si tak prodlužovat zkouškové přes léto. To se nedá říct o kamarádech ze sítí, kteří si většinou něco díky špatně vypsaným termínům museli střihnout ještě v září.
A co dál?
Kromě výše jmenovaného přišlo několik dalších událostí. Především jsem si vybral téma diplomky a mou náplní na další rok byly návrh a implementace klientského protokolu pro experimentální XML a objektovou databázi CellStore, vyvíjenou na katedře, napůl v prostředí Smalltalk/X, napůl v Céčku.
Pokračoval proces vzniku nové (tehdy ještě jen pracovně pojmenované) Fakulty informatiky. První tiskovka, příprava propagace, akreditačních materiálů a všechna ta úmorná mravenčí práce, která za rok vyvrcholila založením fakulty. Měl jsem možnost se motat okolo, i když v mém případě to bylo spíš jen koukání se přes rameno. I přesto to byla cenná zkušenost a teď můžu tvrdit, že FIT byla tak trochu i moje dítko .
Také jsem se upsal k výuce Databázových systému na zimní semestr. Byla to ideální příležitost si vyzkoušet učit. Ono to vlastně dost ovlivnilo můj další život, protože jsem díky tomu poznal pár opravdu skvělých lidí a prožil události, které by mě třeba jinak minuly, nebo byly nahrazeny jinými, kdo ví. Ale o tom se možná příště.
Další čtení:
17.07.2012 // Farewell, ČVUT
Na konci června jsem po cca 8 letech přestal být studentem ČVUT. Rozloučil jsem se školou neúspěšným ukončením postgraduálního studia, kterému jsem poslední dobou věnoval stále méně a méně času. Na rozdíl od předchozích fází, které byly díky vynaloženému úsilí úspěšné, k doktorskému studiu jsem přistupoval stylem „však teď už o nic nejde“.
Na doktorské studium jsem nastoupil tak trochu nerozvážně – chtěl jsem zůstat v Praze a prozatím neřešit bydlení (tj. zůstat na koleji), bavilo mě učení a … vznikal FIT (budu zde používat mužský rod, i když je to ta fakulta, prostě se to tak zažilo). Arbologie byla zajímavá, myslel jsem si, že ji pomohu rozvinout a třeba i na něco převratného přijdu … ale mělo to několik háčků.
Hlavním středobodem problému byla jediná věc – peníze. Doktorandské stipendium stačí akorát tak na zaplacení koleje a na jídlo. Na cokoliv jiného potřebujete další zdroj příjmů. Jelikož peníze z grantu uvidíte nejdřív až druhý rok (pokud si to nezajistíte s předstihem), rozhodl jsem se raději pracovat bokem na poloviční úvazek. Sponzoring rodiči už nepřipadal v úvahu a přeci jen jsem chtěl mít nějakou tu zlatku navíc. To se neobešlo bez následků. Tři dny jsem trávil v zaměstnání, den dva jsem zabil výukou a případnou přípravou na ni. Tudíž na samotnou vědu toho věru moc nezbývalo a do toho se přimotaly ještě nové zájmy. Koupil jsem si nové kolo, začal chodit dvakrát týdně hrát tenis a pořídil si nový notebook, na kterém šly hrát obstarší hry, na které předtím nezbýval čas a navíc teď byly dostupné za hubičku na Steamu.
První rok to celkem šlo, studoval jsem doktorandské předměty, vedl dvě bakalářky, dělal trochu vědy a navštívil konferenci v Londýně (kterou si ale můžu napsat akorát do deníčku, protože vědecky se nepočítala).
Na jaře jsme se dopracovali k článku, který nám v říjnu omlátili o hlavu a rok studia byl za mnou
V druháku jsem se přesunul na FIT a tam se k tomu všemu přidala příprava nových předmětů (všechny byly první běh), včetně programování pluginu do všemi tak oblíbeného ProgTestu (což se nakonec ne úplně stihlo, ale za rok už to krásně běželo).
Takže druhý rok uběhl ještě rychleji než ten první a já byl na tom stejně jako na začátku.
Místo přihlášky k obhajobě minima jsem podal žádost o přechod na kombinovanou formu, přestěhoval se z koleje do podnájmu a nastoupil v práci na full-time.
Konečně se mi podařilo protlačit moji tvorbu na opravdovou konferenci do Polska (dokonce s IEEE sborníkem), takže po dvou letech jsem získal první vědecký bod
Poslední rok už to šlo velmi rychle z kopce, tehdy jsem nebyl prakticky schopen jakékoliv činnosti mimo zaměstnání, víkendové výuky kombi studentů a dolaďování ProgTestu pro AAG. To už jsem věděl, že jakákoliv snaha by musela být velmi intenzívní, jinak se to blížilo k nezdárnému konci. V únoru letošního roku jsem si ještě vyjel na lyžák, kde jsem si sice mezi těmi cucáky připadal jak stařec, ale aspoň jsem si vyzkoušel alpský ledovec (a kupodivu si nic neprovedl). Pak už zbývalo vyrovnání závazků vůči fakultě, z menzy jsem si vyzvedl zbylých 46 korun kreditu na obědy a dnes již mi doma leží dopis od děkana, že moji žádosti o ukončení studia vyhověl.
Resumé
Rozhodně nechci tvrdit, že to byly ztracené roky života. Vzhledem k tomu, že jsem se tomu nevěnoval naplno, byla to jen jistá procentuální část, jejíž přesnou velikost radši nebudu odhadovat. Nadto jsem se přesvědčil, že člověk by neměl pracovat déle jak 50 hodin týdně (a to třeba i jen duševně) a že život nabízí vícero možností a radostí než jen obklopování se prací. Dále jsem zjistil, že jsem mnohem efektivnější, pokud jsem v kontaktu s klávesnicí, než při kreslení obrázků na papír, bez čehož se teoretická část informatiky moc neobejde. Tudíž, pokud bych se vracel do akademické sféry, tak někam trochu jinam.
Pokud někdy budete chtít studovat doktorské studium (v Čechách), moje postřehy jsou následující:
- Smiřte se s tím, že budete bydlet za minimální náklady na koleji nebo v pronájmu v hodně lidech, stravovat se v menze. Všechno ostatní znamená najít si další zdroj peněz.
- Pokud to víte hodně předem, zajistěte si peníze z grantu ještě před nástupem na studium.
- Pokud si nevystačíte se stipendiem a penězi za případnou výuku navíc, najděte si práci, která vás nerozptyluje mimo pracovní dobu (největší kravina je číst pracovní maily doma, popř. starat se o něco, co musí běžet pořád) a ze které se snadno přepíná kontext (bohužel v téhle kategorii mě napadá snad jen pípání u pokladny v Tescu).
- Zahoďte počítač, který spustí libovolnou hru, kterou máte rádi. Zničte všechny kreditky, kterými se dá platit na Steamu.
- První rok začněte co nejdřív makat jako šroub, termíny nejsou ty stejné jako na odevzdání semestrálky o půlnoci před deadlinem, musíte počítat s review apod. Ať z toho do minima něco je.
Pokud se neztotožňujete s body výše uvedenými, tak vám gratuluji, pravděpodobně jste odolnější jedinec než já (nebo dokážete líp zpracovávat kofein) a máte větší šanci to dodělat navzdory uvedeným omezením. A teď mě omluvte, zítra vstávám do práce
23.06.2012 // Studoval jsem FEL - dějství sedmé
Magisterské studium začalo hromadným zápisem, asi týden po bakalářské státní zkoušce. Kromě nervů samotných studentů tam dostaly zabrat i hlasivky studijní referentky. Ta se snažila překřičet a uklidnit ukecané studenty, kteří by se jistě rádi věnovali tisíci jiných činností, než aby v době komplexních informačních systémů stáli frontu na razítko do indexu a vyplňovali ve většině případů identickou osobní složku jako před třemi lety.
S novým studiem přišla sada nového nutného zla v podobě povinných nepočítačových předmětů. Jmenovitě fyzika a kategorie tzv. humanitně-manažerských předmětů. Z té jsem si vybral kyberácký předmět Návrh a řízení projektu, což byla naprosto úžasná ztráta času, zahrnující klikání v MS Project nebo používání bugtrackeru Mantis jako resource planning softwaru. Vrcholem pak bylo sepisovaní odborného paperu na libovolné téma. V podstatě jsem zkomprimoval bakalářku na 4 strany, abych dostal papír pomalovaný připomínkami a polovičním počtem bodů. Na dle mého validní protiargumenty reagoval cvičící jen neurčitými posunky. Následující termín jsem odevzdal téměř totožný výstup a pro závěrečné hodnocení najednou měl z neznámého důvodu o hodně víc bodů - další hřebíček do rakve respektu z předmětů z katedry K33. Aspoň, že to byla relativně dávačka. Fyzika byla naštěstí i ze strany jak přednášejícího tak cvičícího brána jako nutné zlo pro ajťáky, takže to nebylo až zas takové utrpení. Po zápočtu za program kreslící Lissajousovy obrazce a předtermínu v předvánočním čase jsem i tohle měl z krku.
Zkouškové bylo jedno z těch rychlejších. Po letech jsem se z vystrašeného zobáka vypracoval na flegmatického studenta FEL a moje stádium příprav na zkoušku se zkrátilo z obvyklého týdne na 2-3 dny. Objevil jsem sílu předtermínů a k prvnímu dni zkouškového jsem měl za sebou polovinu zkoušek, tedy 3, a celkem rychle hotovo. Největším zabijákem se ukázala Matematika pro výpočetní techniku, což byla převlečená pravděpodobnost a statistika. Po letech jsme se (sice velmi letmo) střetli s derivacemi a integrály. Zkouška se pro spoustu mých kolegů stala solidním strašákem. Po celé zkouškové šel pozorovat jev postupného přelévání studentů po zkouškových termínech, dokud se to nezarazilo nasycením těch posledních. Naštěstí jsem odvážil na první termín a zadání hrálo v můj prospěch. Sice jsem poprvé absolvoval téměř třídenní plavbu skripty s přestávkami na jídlo a spánek, ale největší hrozbu semestru jsem měl za sebou.
Asi největší otrava bylo absolvování předmětu Problémy a Algoritmy. Což o to, předmět a obsah byl víceméně zajímavý, ale semestrálkami spálil člověk tolik času, až to nebylo zdravé. Ale aspoň jsem se naučil dělat grafy GNUplotu. Největší paradox byla možnost získat trojku jen za body ze semestru při současné nutnosti absolvovat zkoušku. To vyústilo v bizarní situace u zkoušky, kde někteří jedinci přišli podepsat prázdný papír a rovnou se řadili s indexem do fronty.
Na konci zkouškového se udála jedna velmi významná událost. Odvolali nám tehdejšího vedoucího Katedry počítačů, prof. Tvrdíka, což urychlilo nástup procesu zakládání nové fakulty informatiky na ČVUT. A tento týden oslaví právě Fakulta informačních technologií ČVUT své třetí narozeniny.
Nakonec opět jen střípky. Poprvé jsem měl možnost si v rámci tělesné výchovy ve škole zahrát golf a zjistil, že to rozhodně není nezajímavý sport. A taky jsem si zamiloval Smalltalk. A mohl se začít chystat na PARy
Další čtení:
09.03.2012 // Studoval jsem FEL - dějství šesté
Moje self-promo story pokračuje a vzpomínky se stávají čím dál tím víc mlhavější. Možná proto bude každá další kapitola stručnější a stručnější. Navíc, největší sranda byla stejně v prváku.
Poslední semestr bakalářské etapy byl značně specifický. Jednak jsem zažíval dejavu v podobě předmětů Periferní zařízení, kdy jsem si zopakoval látku z prvního ročníku na střední, a Počítačové sítě, kdy jsem si naopak osvěžil vědomosti ze třeťáku SŠ. Druhak se pomalu blížily státnice.
Ten semestr jsem asi trhl svůj dosavadní rekord, kdy jsem navštívil dohromady odhadem tak 6 přednášek za celý semestr – začal jsem kariéru profesionálního flákače. Ostatně žádná z přednášek mě příliš neoslovila. Semestr korunoval předmět Řízení softwarových projektů, díky kterému jsem se utvrdil v tom, že vykašlat se na obor Softwarové inženýrství byla ta nejlepší volba. Ke konci semestru vrcholily „přijímačky“ na magisterské studium a zatímco někteří se bez problémů dostali tam, kam chtěli, zbytku to přijímací komise dramatizovala v podobě přijímacích pohovorů (aby je pak vzali taky), někteří mí známí této šaškárny ušetřeni nebyli.
Po relativně lehkém zkouškovém (pokud odmyslíte muka ve formě tačpedů, drajvrů a interfejsů a ostatních chuťovek ze slajdů PZA) přišla na řadu finalizace bakalářky. Byl jsem tuším poslední nebo předposlední ročník, který měl deadline odevzdání v srpnu s tím, že státnice byly v záři. Tato vymoženost měla jednu nevýhodu. Klasický student se totiž svou pílí snaží danému termínu co nejvíce přiblížit, což má za následek, že místo užívání si letních prázdnin trčíte u počítače a už se to sakra snažíte dopsat. Díky bakalářce jsem se naučil obstojně používat OpenOffice (viz) a následně i ve zrychlené verzi naformátovat kamarádovi. Naštěstí pro mě jsem o dva roky později psal diplomku v LaTeXu.
Abych tedy dostál modelu tradičního studenta, bakalářku jsem dokončoval den před odjezdem na dovolenou, která předcházela deadline týdnu pro odevzdání. Naštěstí se vše povedlo a s odjezdem moje bakalářka putovala na vazbu. Po odevzdání už zbývalo jediné – všechno se to znova naučit.
Státnice
Na učení jsem si vyhradil zhruba tři týdny. Jeden na hardware, druhý na software a třetí na předměty z prváku. Ukázalo se, že prvák je asi to nejhorší, takže jsem skončil jen 3 dny s algebrou (kterou jsem v prváku se sevřenými půlkami opustil s trojkou ze semestru). Elektrické obvody, hlavně řešení přechodných jevů druhého řádu, skončily fiaskem ve stylu „na to se snad nikdo ptát nebude“.
Po zveřejnění členů zkušební komise začala optimalizace rozvrhu učení (takže na databáze, SI a sítě nakonec došlo až v den státnice). Následovalo pozorování, že hodnota srdečního tepu je funkce nepřímo úměrná množství zbývajícího času. Jinými slovy, den před zkouškou jsem se držel celou dobu aspoň na stovce.
Státnicoval jsem 20. září 2007 v poledne. Mými propustkami do světa otitulovaných se staly otázky z Architektury počítačových systémů a z překladačů, z obecných pak Kirchhoffovy zákony. Samozřejmě jsem se neubránil trapasu, takže jsem byl poučen, že atributy gramatiky nejsou syntetické, ale syntetizované (a že syntetická je třeba barva, co koupíte v obchodě). Komise mi s politováním oznámila, že díky fyzice a algebře to vyznamenání nebude a já si šel užít jednoho týdne prázdnin. Za týden totiž začínal první magisterský semestr.
Další čtení: