24.10.2010 // Beatfest - aneb 50 let bigbítu v Čechách

Ve čtvrtek 14.10 se konal další ročník Beatfestu, tentokrát s podtitulem 50 let bigbítu. Jelikož internet okamžitě začaly zamořovat výkřiky autorů, co si myslí, že hudba je zábavná jen v případě, když má rytmus aspoň tak rychlý jako ska, chtěl bych přispět se svými zážitky z této svým způsobem ojedinělé události. Já tam navíc šel dobrovolně, nikoliv pracovně.

Jestli jít nebo nejít, jsem se rozhodoval relativně dlouho. Lákala mě tam hlavně zvědavost, protože několik interpretů jsem vlastně ani neznal nebo neposlouchám. Naproti tomu Nightwork na seznamu účinkujících ve mě vzbuzovali nedůvěru a nějak jsem nechápal, kde se tam vzali. Dlouhé rozhodování taky ovlivňoval fakt, že o lístky nebyl až takový zájem, takže nebylo kam pospíchat. Na rozdíl od konvenčních koncertů, kam chodíme na stání před pódium (a 2 hodiny před začátkem stepujeme před halou, abychom měli co nejlepší místo), jsem zvolil místo k sezení v prvním sektoru od pódia. Jednak proto, že jsem tam šel sám, za druhé kvůli tomu, že akce měla trvat déle než klasický koncert. Tedy pokud nepočítáte revival Axla Rose (znáte pod obchodní značkou Guns 'n Roses), který dokáže koncert pěkně natáhnout i do brzkých ranních hodin :).

Do O2 arény jsem se vypravil na poslední chvíli. Díky lístku na sezení nebylo kam pospíchat. Po občerstvovací proceduře jsem dorazil na plac cca 15 minut před začátkem. V tu dobu bylo v hale téměř prázdno. V prostoru pro stání postávalo jen několik lidí, což mě velmi překvapilo. Na pódiu již hráli předskokani - Nightwork, takže to bylo spíš představení pro zvukaře. Ti v šest hodin odešli (a už se nevrátili) a na pódium nastoupil moderátor Rádia Beat Honza Tomek a „dramaturg“ toho večera, Ivan Rössler, kteří oficiálně program zahájili. Tito pánové se pravidelně objevovali mezi jednotlivými vystoupeními a krátili divákům čas během přestavby pódia rozhovory s účinkujícími.

Jako první po oficiálním zahájení nastoupil na pódium Pavel Sedláček a jeho skupina Cadillac, kteří předvedli půlhodinu plnou klasických rock'n'rollů od Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise, Billa Haleyho nebo Elvise Presleyho. Jako hosty si přizvali nestárnoucího Karla Kahovce a současného rock'n'rollového zpěváka a klavíristu Petra Vondráčka. Vskutku úctyhodný úvod večera.

Po velmi krátké přestávce nastoupili moji oblíbenci, tedy Radim Hladík a jeho novodobá sestava Blue Effectu. Střihli si několik klasických písní i věci z Křížkovy a Zimovy bývalé skupiny Walk-Choc-Ice, což je na jejich koncertech ostatně zvykem. Speciálním (nebo spíš nepravidelně tradičním) hostem byl Vladimír Mišík, který si s nimi zazpíval svoji klasiku, hit Slunečný hrob, který ti mladší znají spíš díky filmu Pelíšky. Spolu s Viktorem Sodomou pak vzkřísili několika kousky The Matadors.

Další půlhodina patřila brněnské skupině nejvíce známé pod názvem Progress 2. Tuto kapelu naposlouchanou nemám vůbec, a popravdě, progressive rock v českém podání mě zas tolik neoslovil. Následovala ostravská heavy-metalová legenda Citron, kterou jsem neznal a rozhodně jsem se na ni měl připravit ze studiových nahrávek. Můj dojem v tomto případě dost zkreslil výkon zvukaře, kterého jsem začal podezřívat z atentátu na můj sluch. Nicméně, dám jim druhou šanci. Podle nejnovějších informací budou Citroni předskakovat v prosinci německým Helloween v Holešovicích.

Pak přišli na řadu kluboví mistři na zábavu, „punková“ sestava Visací zámek pod vedením Jana Hauberta, kteří asi poprvé za celý večer rozhýbali mladé publikum před pódiem (což se ovšem dalo, s ohledem na věk návštěvníků a žánrové složení vystupujících, čekat). Samozřejmě nezapomněli na Známku punku nebo Traktor. Taky stihli předvést svoji novou píseň Padesát a pozvat na prosincový křest nové desky do Lucerny.

Pak jsme se vrátili opět do Ostravy - na řadu přišli Buty, u kterých si člověk zazpíval těch několik písniček známých z rádií (Mám jednu ruku dlouhou … atd.) a celá akce se pomalu stočila do závěrečné fáze. Dalšími vystupujícími byla Jasná páka s „fyzickým básníkem“ Petrem Vášou, který se od svého příchodu v kapele stará kromě zpěvu písní z éry Jasné páky také o pohybovou složku vystoupení. Bubeník David Koller si střihl svoji Majolenku, kterou většina z nás zná spíše z Lucie. Trošku mě jen mrzí, že byl Michal Ambrož v koutě a kapela nezabrousila i do krabičky Hudba Praha.

A pak přišel skvělý závěr. Petr Janda a Olympic, kteří nejprve stihli odpálit zesilovač a následně rozezpívali celou O2 arénu svými hitovkami za celé jejich období - Želvou, Oknem mé lásky a všemi ostatními songy, na které jsme za ta léta zvyklí. Musím se přiznat, že takové grády jsem od vystoupení Olympicu nečekal, protože si pamatuji jejich vystoupení spíš ze svých mladých let z různých televizních estrád na TV Nova. Pro mě asi číslo dvě toho večera. Úplný závěr patřil Třem sestrám a Fanánkovi, který se svým novým sestřihem, logem kapely vymodelovaným prsty svých rukou a klasickými mnohdy vulgárními texty (tak jak je máme rádi) vyprovokoval publikum před pódiem k poslednímu běsnění (faktor pařby 5) a starší fanoušky bigbítu k předčasnému odchodu z arény.

Za sebe můžu říct, že to rozhodně nebyly vyhozené peníze, skvěle jsem strávil čtvrteční večer. Jen bych pořadatelům doporučil přesun do jiných prostor, menších a více komornějších. Obrázky například tady nebo tady.

Zanechte komentář …