Vítejte

Na těchto stránkách naleznete nejrůznější příspěvky z mého života. Kromě toho zde publikuji své projekty (z větší části neaktivní). Pokud jste studentem ČVUT FEL nebo FIT, možná vás bude zajímat moje stará školní stránka.

// První zkušenosti s Kindle Paperwhite 4 (2018)

Svůj první a poslední Kindle jsem si koupil někdy v roce 2012. Tehdy se jednalo o model třetí generace, později pojmenovaný jako Kindle Keyboard.

Chybějící osvětlení se tehdy řešilo přídavnými lampičkami, případně lampičkou jako součástí pouzdra. Za ty roky postupně Kindle přišel o alfanumerickou klávesnici, dostal dotykovou obrazovku a s modelem Paperwhite přišlo i osvětlení (nikoliv podsvícení). Kindle jako takový v podstatě nestárne. Nízké rozličení e-ink displeje dostačuje i po letech. Pokud nejste náruživý čtenář, ani za ta léta nezničíte baterku. Ale mně začalo chybět to osvětlení…

Dříve jsem jezdil do práce jen metrem, kde je světla dostatek. Po přestěhování jezdím do práce i (nebo jen) tramvají, takže se nevyhnu postávání na ostrůvcích, kde už je to se světlem horší. A to byl přesně ten důvod, kdy mi model Keyboard přestal stačit.

Loni uvedl Amazon 4. generaci Paperwhite, které dal do vínku voděodolnost (můžu si číst ve vaně!) a rovnou přední plochu bez zapuštěného skla displeje. Teď už stačilo počkat na vhodnou slevu.

Ta přišla před Valentýnem, kdy byla verze bez reklam na německém Amazonu k sehnání za cca 111 EUR (podle tehdejšího kurzu asi 2870 Kč) s dopravou zdarma (oproti tomu v ČR místní shopy tenkrát prodávaly verzi s reklamami klidně za 4 tisíce). Doprava byla famózně rychlá, jak je u Amazonu zvykem.

Starý (nahoře) a nový Kindle

Plusy:

  • Jednoznačně osvětlení, neměl jsem smůlu na nějaké defekty, takže je nádherně rovnoměrné a dostatečné za jakýchkoliv světelných podmínek. V noci si jej stáhnete na minimum, ve dne naopak trochu přidáte, aby vám nevadil průjezd tramvaje např. tunelem.
  • Dotyková obrazovka. Fyzická tlačítka na starém Kindlu byla super, ale možnost přehodit stránku na celé ploše displeje, tedy ne jen na designovaném místě, mi přijde vhod. Např. když držím Kindle v jedné ruce a palec mám umístěný pod displejem.
  • Rovné přední sklo (spíš plast). Už žádný prach a nepořádek v rozích displeje!
  • Magnetické obaly - otevřením se čtečka probudí, zavřením zase uspí. Když máte verzi bez reklam, odpadá swipování reklamy a oproti starým modelům nemusíte hledat zapínací tlačítko.
  • Vodotěsnost - jednou do roka má člověk potřebu se natáhnout do vany.

Mínusy:

  • Rovné přední sklo. Zatímco dříve byl okraj z matného plastu, nyní je součástí skla displeje. Jsou na něm vidět otisky prstů a mnohem víc odlesků např. od zářivek v metru. Na fórech kolem toho proběhla řada diskusí, displej jako takový se asi neleskne víc, ale větší plocha skla s černým podkladem okraje odlesky nyní umocňuje. Každopádně v metru musím víc kroutit rukou.
  • Dotyková obrazovka - paradoxně to i občas vadí, stačí jinak uchopit např. při nástupu do tramvaje, a už listujete.

Tak jako tak nový Kindle splnil svoji placebo povinnost a já čtu v MHD zas o něco víc. A občas se to hodí před spaním.

// Můj hudební rok 2018

Tenhle rok jsem to opravdu dlouho flákal. Znáte to, moc práce, do toho dítě. Prostě nestíhačka.

Robin Hood - muzikál

Celkem úspěšně odolávám žádostem mě drahé polovičky, abychom zas jednou šli spolu do divadla. Nejsem divadelní typ. Dramatické ztvárnění téměř čehokoli mě prostě nudí (Teda kromě Zamilovaného Shakespeara). O to víc mám raději muzikály. A ne ledajaké, díky představením původem z londýnského West Endu jsem si zvykl na vysoký standard. Nejlepší muzikálový zážitek byl pro mě bezesporu We Will Rock You přímo v domovském divadle Dominion Theatre v Londýně.

Ve snaze najít nějaký český muzikál, který by mě zaujal (a který jsem neviděl), narazil jsem na Robina Hooda od autorského dua Soukup - Osvaldová, a recenze vypadaly lákavě. Tak dlouho jsem se chystal na nějaký nákup lístků, až jsem je dostal loni k Vánocům.

Dějově je představení inspirováno filmem Král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli, leč trochu osekaně. Texty z pera Gábiny Osvaldové mají tradiční šmrnc a vtip. Leč titulní píseň je taková nemastná neslaná. Předěly mezi dějstvími vyplňují miniscénky se dvěma skřety v podání Richarda Tesaříka a Zdeňka Podhůrského. Jako šerif z Nottinghamu se představil charismatický Martin Pošta. Roli Malého Johna v mnou navštívené alternaci zahrál statný Jiří Zonyga, kterého možná znáte jako prvního vítěze českého X-Factoru.

Představení je laděno do veselého stylu, místy mi zvolený humor ale přišel až příliš na hraně. Scéna a řešení představení v prostorách malého divadla byly líbivě pojaty. Večer jsem domů odcházel spokojen. Český muzikál má u mě malé bezvýznamné plus.

Tři sestry a Ešus

Texty Tří sester mám hodně rád, Fanánek jsou pro mě hlavně kvalitní a veselé texty, a automaticky větší zábava než kdejaký meta-lyrický Kryštof. Naživo jsem Sestry viděl pouze jednou, a to ve zkráceném setu na Beatfestu v O2 Areně před lety. Jelikož nechodím na festivaly, tak jsem využil příležitosti a zašel do klubu Akropolis. Akropole je super, končí se tam v 10 večer, takže nemusím ani moc ponocovat a druhý den nejsem rozbitý. Sestry si pozvaly jako předskokany bláznivou punk rockovou partičku Ešus. Tihle mladíci mě velmi zaujali svými texty. Legrace musí být za každé situace, takže jedna píseň se klidně jmenovala Postižená. Frontmanovo vystupování mi přišlo nenucené, je vidět, že si to v mladém věku ještě náležitě užívají.

Ešus - Postižená

Fanánkův band nastoupil po tradiční přestávce na gin s tonicem (nebo na zelenou) a rozjelo svůj best-of setlist za celých těch 30 let existence. Později už to patřičně rozbalilo i publikum a řádilo víc, než jsem snesl :D Takže jsem utekl z kotle. Na tohle jsem už fakt starej. Holt punk je pro mladý a energický děcka. :-)

Magnum

Nejsem skalní fanda Magnumu a nikdy jsem neviděl jejich živé vystoupení. Možná proto mi přišel začátek koncertu trochu přiškrcený hlavně po pěvecké stránce. Nicméně Bob Catley se během dvou úvodních písní rozezpíval a pak už to byl Bob, kterého si pamatuji z koncertů Avantasie. Samozřejmě nechyběly jeho pohybové kreace rukou, které jsou pro něj typické. Z nového alba Lost on the Road to Eternity zazněly asi 4 nové skladby. Jinak to byla směsice nejlepších hitů historie kapely.

Předkapelou byla sympatická hardrocková partička Reds'Cool z ruského St. Petersburgu. V čele s charismatickým zpěvákem vyplnili bezmála hodinu čekání na hlavní bod programu. Kytarista mi strašně připomínal Glenna Hughese, ovšem s Les Paulem místo basy.

Ritchie Blackmore's Rainbow

Předkapelou byli The Lords, prehistorická hardrocková kapela z Německa. Chvílemi mi jejich představení připomínalo spíš parodii, hlavně pěvecké vystoupení jednoho z kytaristů. Taky se objevilo medley rocknrollových hitů z šedesátek, ve kterém jsem poznal fráze z písní jako Route 66 a Johny B. Goode, ale jsem si téměř jistý, že text se shodoval tak v jednom verši.

Ritchie Blackmore si chtěl zas jednou zahrát trochu tvrdší muziku, a tak dal před několika lety opět dohromady Rainbow, v kompletně novém složení. Zpívá mu Ronnie Romero, na klávesy hraje dlouholetý člen Stratovarius Jens Johansson. Otvírák patřil písni Spotlight Kid. Postupně zazněly hitovky ze všech sestav Rainbow. Přestože za celou dobu chodu kapely vzniklo 8 řadovek, téměr polovinu setlistu tvořily písně Deep Purple, včetně superdlouhé verze Child in Time. Jasně, Ritchie má právo hrát si svoje písničky. Nicméně s vzhledem k tomu, že u nás každou chvíli vystupují ti „praví“ Deep Purple – byť z nejslavnější sestavy tam zůstal jen Gillan, Glover a Paice – asi bych spíš ocenil ty písně Rainbow.

V Rainbow se vystřídalo několik zpěváků. Romero mi se svým skřehotavým hlasem nejvíc seděl právě na písně prvního zpěváka, Ronnieho Jamese Dia. Na sóla došlo v písni Difficult to Cure, což je vlastně Blackmorova kompozice Beethovenovy Deváte symfonie. Z pódia postupně odejde zpěvák, Blackmore, prostor dostanou klávesy, basa, pak se všichni vrací, aby zas zazněla nejznámější pasáž symfonie a skladbu dohráli.

Vystoupení neuzavírala skladba Rainbow (a že by jich pro přídavky bylo), a tak jsme Long Live Rock and Roll slyšeli jako třetí od konce. Pak totiž přišla párplovská povinnost Smoke on the Water a jako přídavek české publikum dostalo hitovku Burn ze stejnojmeného alba Purplů z dob, kdy u kapely začínal David Coverdale. A paradoxně to byl začátek prvního konce Blackmora v Deep Purple. Že by nějaká skrytá symbolika?

Roger Waters

Vždycky jsem měl raději zbytek Pink Floyd než „vyhozeného“ Rogera Waterse. Dokonce jsem jednou dal přednost koncertu Australian Pink Floyd Show (tehdy ve stylu Dark Side of the Moon) před Watersovým představením The Wall. Byla to obrovská chyba. On samozřejmě stojí za spoustou floydovských hitů včetně právě zmiňovaného alba The Wall. A zpívat umí taky! Po té, co jsem zhlédl koncertní film The Wall (neplést se stejnojmenným hudebním filmem), musím říct, že jsem mu léta křivdil (a některé ty venkovní koncerty ve Státech s obrovskou „zdí“ musely být maso).

Než jsem se rozhoupal, páteční termín byl vyprodán. Uvedení druhého termínu jsem vzal jako znamení a lístek na sobotní představení si pořídil skoro okamžitě.

První dobrá věc na koncertu – žádná předkapela! První špatná věc na koncertu – ochranka O2 Areny tradičně odebírala před vstupem na plochu na stání jakékoliv pití.

Diváci byli svoláváni na plac celkem dlouhou videoprojekcí (která byla v podstatě statická – nějaká paní, co sedí u šumícího moře). Hned v ten okamžik jste si mohli všimnout, že je vše ozvučeno surroundem. Rackové a moře se ozývalo všude okolo, na ploše před podiem to byla velmi zajímavá zkušenost. Samotní hudebnící (aspoň podle mých uší) zněli jen zepředu, ovšem doplňkové efekty (např. takové ty různé nahrávky ze skladeb z alba Dark Side of the Moon) hrály ze všech stran během celého koncertu.

Začátek koncertu byl vlastně celý převzatý z již zmiňované desky a já se těšil, že první část bude komplet deska Dark Side of the Moon. To se změnilo, ovšem z alba zazněly během večera skladby snad všechny. Linii songů z odvrácené strany měsíce nejprve narušily písně z Rogerových sólových počinů, potom třeba Wish You Were Here. Před pauzou nás čekala ukázka z The Wall včetně notoricky známé Another Brick in the Wall, Part 2. Před začátkem skladby nastoupil na pódium místní dětský sbor oděný ve vězeňských mundúrech, aby si zazpíval nejznámější party celé desky. Tím byla první část u konce.

Po cca 20 minutové pauze se nad diváky objevila obrovská projekční plocha podél celé délky divácké plochy ve tvaru kvádru se čtyřmi komíny, na kterou se začal promítat obraz elektrárny v londýnském Battersea, který jistě všichni znáte. Bylo tak jasné, že další minuty patří albu Animals.

V druhé části vystoupení gradovaly i Watersovy nevybíravé narážky na současné dění a politiky, včetně toho amerického nejvyššího. Létající prase vypuštěné během skladby Pigs dokonce neslo jeho jméno a na projekční ploše svítilo Trump je prase. Nechyběla i protiválečná témata. Závěr druhé části pak patřil zbytku alba Dark Side of the Moon.

V přídavku jsme mohli slyšet Rogerovu sólovou tvorbu, například novou píseň Wait for Her. Úplně poslední pak přišla jedna z perel alba The Wall, Comfortably numb. Diváky pak zasypaly konfety s nápisem RESIST.

Roger Waters - Wait for Her

Vyšehraní

Norbi Kovács slavil životní jubileum (50 let) a v rámci Vyšehraní pořádal narozeninový koncert. Na pódiu se s ním sešli jeho kolegové z Ivan Hlas tria, Etc., Lokomotivy a další hudebníci, se kterými si měl kdy možnost zahrát. Program byl velmi nabitý. Jelikož pochází ze slovensko-maďarského pohraničí, nechyběly ani písně v Maďarštině.

Zatímco většina koncertu byla taková poklidná, na závěr přišel Petr Vondráček s Lokomotivou a konec koncertu se rozjel rock'n'rollovým tempem.

Sons of Apollo

Tahle „supergroup“ má rozhodně skvělé debutové album. A jména jako Portnoy nebo Soto vás přesvědčí celkem snadno. Předkapelou byli plzeňští Seventh Passion. Jednalo se o směsku progresivních žánrů a jejich vystoupení se mi velmi líbilo.

Mike Portnoy musel svoje bicí vtěsnat na opravdu malé pódium. Klub Futurum je celkem kobka. Proti tomu Vagon působí jako Rudolfinum. Opět se potvrdilo, že prog-metal opravdu můžu, ale jen v malých dávkách. Po stejné zkušenosti s dlouhým koncertem Dream Theater si dám zas na chvíli pauzu. Jeff Scott Soto má opravdu suprový hlas, i když ten mnohem lépe vyzní na studiových nahrávkách. Vzhledem k tomu, že vydali svoji prvotinu, musela si kapela vystačit se songy z jediného alba. Nicméně progressive metalové skladby jdou natahovat skoro donekonečna (znáte ten vtip o drakovi, princezně a rytířích–metalistech?). O kytarová sóla se staral Ron „Bumblefoot“ Thal (jeho možná znáte jako kytaristu z Axlova revivalu v období přes velkým reunionem Guns N' Roses - nebo se k tomu období nehlásíte, vzniklo tam album Chinese Democracy).

Ale aby to přeci jen bylo o něco delší, došlo na několik coverů. Vzpomínku na Vinnieho Paula, bubeníka Pantery, který to zabalil několik dní před tímto koncertem, zajistila skladba Save me od Queen. Velmi zajímavě působilo odchycení „kolemjdoucího“ Dana Reeda, který si s kapelou zazpíval And the Cradle Will Rock… od Van Halen. Byl to rozhodně pohodový večer, který kazilo maximálně prostředí, ale to je můj subjektivní dojem.

The Dead Daisies

Poslední dobou je to o samých superskupinách (viz výše). The Dead Daisies mě lákali už minule, kde lenost zvítězila. Podruhé jsem se rozhodl dát jim šanci. Koncert se opět konal v centru v Lucerna Music Baru.

Skupinu dal dohromady a řídí David Lowy, australský businessman. A kromě toho umí pilotoval letadlo a hrát na kytaru. Samozřejmě přes kytary je tu především Doug Aldrich, kterého známe např. od Dia nebo z Whitesnake (a v neposlední řadě z Revolution Saints). Doug nahradil Richarda Fortuse, který teď jezdí po světě s Guns N' Roses. Za bicí usedl nově Dean Castronovo, který skončil v Journey po problémech se zákonem a hraje s Dougem v Revolution Saints (a tam mimochodem hlavně a skvěle zpívá - jeho hlas je skoro jako klon Steva Perryho z Journey).

Fialky představily pár songů ze svého nového alba Burning Rain, zbytek čerpal ze starých pecek a coverů, především medley známých songů ke konci představení.

Přeskokany byli Doctor Victor, mladá kapela, která není na naší scéně úplným nováčkem. Kapelu si teda pamatuji v úplně jiném složení. Zůstal zde akorát zpěvák a kytarista Vojta Bureš, což je ovšem jediná klíčová osobnost. Jeho stage performance je velmi podmanivá. A kdo jiný než oni předskakovali i ACDC při nedávném koncertu v Praze.

Vladimír Mišík a Etc... a Kybabu

Koncerty na Střeleckém ostrově se konají každé léto. Každé léto tam vystupuje i Vladimír Mišík s kapelou. Původně to měl být dvojkoncert Etc. a Ivan Hlas Tria, ale hlasová indispozice Ivana Hlase byla proti. Druhý, resp. první koncert v pořadí nakonec zařídilo seskupení Kybabu Olina Nejezchleby. Vlastně nebylo třeba nějakých velkých personálních změn. Jediný rozdíl v obsazení se konal jen v osobě Ivana Hlase. Takže ani úprava pódia mezi koncerty netrvala tak dlouho.

Příjemné zpestření léta, i když na ně raději zajdu do klubu.

Primal Fear

O existenci této kapely jsem se dozvěděl teprve nedávno. Bylo to na koncertu Gamma Ray v Meet Factory, kdy Kai přibral na pódium „kolemjdoucího Ralpha“, svého bývalého zpěváka z počátků Gamma Ray. Ten spolu s Matem Sinnerem založili kolem roku 97 právě Primal Fear poté, co odešel z Gammy a neuspěl jako náhrada za Roba Halforda do Judas Priest.

Zvuk kapely je víc heavymetalový než Gamma Ray nebo Helloween. Jejich prvotina zní úplně jako Judas Priest, hodně to umocňuje i hlas samotného zpěváka, kterého si snadno spletete s Robem Halfordem.

Primal Fear - The Ritual

Byl to můj první koncert této kapely a rozhodně jsem odcházel nadšen.

Co letos?

Spousta zajímavých hudebníků už tu byla dřív, než jsem stačil dokončit tento článek. Namátkou Avantasia, Def Leppard, Kiss nebo Nick Mason. Na podzim se můžeme těšit např. na happymetalové Freedom Call, kteří uvedou svoji novou desku „originálně“ pojmenovanou M.E.T.A.L.

Další čtení:

Všechny příspěvky ...

O mně
SW developer, amateur tennis player, rock'n'roll & heavy metal fan.