Zápisník

// Můj hudební rok 2019

Letošek bude ve znamení koronavirových hudebních prázdnin, tak aspoň se zpožděním ohlédnutí za loňským celkem vydařeným rokem.

Avantasia

Avantasia opět přijela do města. Co byl před deseti lety svátek, kdy Avantasia navštívila několik festivalů a odjela dokonce i menší turné, dnes už to zas taková rarita není. A trochu se mi zdá, že se Avantasia stala Sammetovou hlavní kapelou místo Edguy, o kterých jsem již dlouho neslyšel … ale snad mu jen křivdím.

Zatímco prvotiny Metal Opera 1 a 2 byly přehlídkou hudebních all-stars nejen za mikrofonem, poslední alba se omezují spíš jen na hostující zpěváky. Nové album Moonglow sklidilo u kritiků úspěch, mně už to až asi na dvě skladby přišlo jako přes kopírák. Growlující Mille Petrozza ve skladbě Book of Shallows je skvělým zpestřením jinak vysoko posazeného hlasového fondu celé Avantasie. Úvodní jedenáctiminutový singl The Raven Child jako když už jsem slyšel před lety na The Mystery of Time.

Citelně zde chyběl Michael Kiske. Vyčerpán Helloween reunionem tentokrát turné odřekl. I na desce participoval jen na jedné písni. Reach out for the Light (které nazpíval pro album Metal Opera ještě na tajňačku) tak bylo letos naživo dost divné a obecně to prostě špatně znělo.

Chyběla i Amanda Somerville. Mezi backing vokálistkami tak mohla zazářit Adrienne Cowan, kterou do Avantasie přivedl Sascha Paeth (předtím produkoval album její domovské kapele). Disponuje opravdu obrovským rozsahem, takže na pódiu dokázala vyzpívat Kiskeho i Petrozzu. Mimochodem Adrienne zazpívala na Saschově prvním soukromém albu. A moc hezky.

Sascha Paeth's Masters Of Ceremony - The Time Has Come

Kromě stálic (Sammet, Paeth, Rodenberg, Hartman, Bohnke, Lande, Catley) a poslední dobou vyskytujících se Erica Martina, Ronieho Atkinse a Herbieho Langhanse jsme mohli poprvé vidět Geoffa Tateho (ex-Queensryche), což mě hodně potěšilo. Jeho party na desce Moonglow jsou vynikající.

Za mě to byla ze všech tří návštěv asi ta nejméně příjemná. Zejména díky absenci (a nenahraditelnosti) Michaela Kiskeho. Pro skalní fanoušky to byla samozřejmě povinnost. A jak je u Avantasie tradicí, nemuseli jste se otravovat předkapelou a dostali jste za vstupné 3h nepřetržitého hudebního pásma.

Whitesnake a Def Leppard

Dave Coverdale od minula pro změnu neobměnil sestavu. U bicích seděl fenomenální Tommy Aldridge, jehož sólo bylo rozhodně jedním ze světlých momentů večera. Na rozdíl od Purple tour v roce 2015 se Whitesnake vrátili k tradičnímu repertoáru, zazněly i skladby z nového alba Flesh & Blood (např. Shut up & Kiss me). Skladbu od Deep Purple jsem neslyšel snad ani jednu. Setlist trval něco přes hodinu a David válil jako zamlada a nadále oblažoval publikum ekvilibristikou s podstavcem mikrofonu (Freddie Mercury hadr).

Def Leppard přijeli v 30 let tradiční sestavě. Většina písní se točila z trojice alb Pyromania, Hysteria a Adrenalize, ale zazněly i kousky z nejnovějšího eponymního alba (Man Enough). Phil Collen vypadá na člověka po šedesátce bez trička pořád ve formě. Scénu opět zdobila obří projekce a některé motivy vypadaly efektně. Během jedné písně jsem se zakoukal do promítaných fotografií až jsem zapomněl sledovat vystupující.

Def Leppard v Praze 2019

Def Leppard byli v roce 2019 byli uvedeni do Rocknrollové síně slávy. Pro mě jsou nepřehlédnutelnou součástí osmdesátek. A naštěstí je mohu slyšet naživo i dnes.

Def Leppard - We Belong

KISS a ZZ Top (a BSP)

KISS to po dlouhé době u nás rozbalili naplno, a zaplnili fotbalový stadion pod širým nebem. Podle prohlášení Paula Stanleyho si na Eden našlo cestu 38 tisíc lidí.

Přišel jsem celkem pozdě (neobtěžoval jsem se na BSP – mělo pršet a navíc jsem je už viděl dostatečněkrát), akorát na začátek ZZ Top. Hned u vchodu jsem byl trochu opařen cenou merchu, tričko už dosáhlo psychologické hranice 1000 Kč v pánské variantě, což je zatím rekord. Takže jsem odolal. Jako nejlepší koupě se nakonec ukázal vratný kelímek na pivo za 75 Kč, který měli ve 4 variantách, takže pijani si odnášeli domů celou sbírku za celkem příznivou cenu.

ZZ Top jsem si poslechl sice s chutí, ale je to trochu mimo můj záběr, takže jsem vyčkával hlavně další vystoupení.

KISS měli samozřejmě novou stage a jiný nástup. Ostatní triky zůstaly při starém (Paul Stanley na lanovce, sestřelování kusů stage „raketou“ z kytary). Gene Simmons během svého tradičního vystoupení s pliváním krve tentokrát nevylétl k nebesům, ale nechal se tam vyvézt plošinou, která byla součástí stage a nástupu. Asi už se na to taky moc necítí. Co mě udivilo, že za celou dobu koncertu nikdo nezmínil skutečnost, že by to mělo být naposled. Že by zas jen marketingový trik? Dnes už samozřejmě víme, že Kiss přijednou ještě (minimálně) jednou v létě.

Odměnou za pozdní příchod byla pozice až u zvukařů a tím pádem perfektní zvuk. To trochu vyrovnalo zklamání ze světelné show, která byla bohužel ovlivněna denním světlem. Teprve ke konci koncertu se začalo stmívat a tak se atmosféra náležitě vylepšila.

O přídavky se nejprve postaral Eric Singer aka Cat a zazpíval největší ze všech balad – Beth (o které Peter Criss tvrdí, že ji současný bubeník nemá právo zpívat). Poté přišly vysloveně tradiční Crazy Night (při kterém vlétly mezi lidi balóny) a Rock 'n Roll All Nite, kdy pro změnu publikum zasypaly pestrobarevné konfety.

Pro mě to byl třetí koncert Kiss v životě. Jediný pod širým nebem (předtím na Julisce jsem byl ještě na základce). Byla to příjemná zkušenost, i když ten pravý zážitek z KISS získáte jedině za tmy.

Kiss v Edenu v Praze 2019

Nick Mason's Saucerful of Secrets

Nick Mason byl s Pink Floyd až do jeho konce (nebo je?). Zatímco David Gilmour si jezdí po světě sólově, bubeníka slavné rockové formace jsme jen tak neviděli. To se nyní změnilo a z jednoho takového skoro náhodného počinu se stala koncertní šňůra.

Úplně úžasná věc se stala skutečností. Konečně někdo oprášil songy ze staré psychadelické éry skupiny a předvedl je publiku. Pro koncert byl u nás vybrán velký sál Lucerny, a tam je v létě prostě vedro. Scéna byla opravdu povedená. Jeviště hrálo všemi barvami a občas byly efekty prováděny velmi autenticky - olejovými barvami přímo na projektoru, tak jako za starých časů.

Pokud si chcete udělat obrázek o playlistu, pusťte si všechna alba před Dark Side of the Moon, anebo aspoň kompilační album Relics. V tomto stylu se odehrál celý koncert.

Nick Mason's Saucerful of Secrets

Freedom Call

Freedom Call vydali v roce 2019 nové album, s velmi originálním názvem M.E.T.A.L. A u kritiky tradičně moc neuspělo.

Prvními předskokany byli dánští Seven Thorns. Protože jsem se zdržel, zaslechl jsem akorát poslední píseň v šatně.

Druhými hosty byli rakouští Visions of Atlantis – úžasná symphonic metalová kapela s pěveckým duem v čele. Sličnou zpěvačku Clémentine Delauney znáte i např. z ženského kvarteta Exit Eden v čele s Amandou Somerville.

Přibližně za 2 hodiny bylo pódium již Chrise Baye a jeho partičky. Od minulého alba (a koncertu) se změnili bubeník a basák. Na hodinu a půl se tak rozjela jedna velká happy metal party.

Poněkud nezvykle se během večera objevila akustická vložka. Chris Bay si zadrnkal na akustickou kytaru. První skladbou byla poněkud přetextovaná verze Hallelujah od Leonarda Cohena. Druhou skladbou byl úvod do písně Warriors of Light, během ní stihl Chris Bay poděkovat personálu „za kapelou“. Tedy bedňákům, zvukaři, osvětlovači atd. Píseň pak přešla do „klasické“ metalové verze.

Kapela sama sebe označuje jako happy metal kapelu. Chris to tentokrát přímo nazýval „pussy“ metal. Kromě legrace z kritických reakcí na jejich novou desku pak taky takto uvedl jejich píseň 111 – namísto ďábělských 666 se tak jednalo o číslo andělů :-)

Chris Bay a Freedom Call

Kapela Freedom Call budí u spousty lidí rozporuplné reakce. V jednu chvíli posloucháte suprové album Legend of the Shadowking a za chvílí legrácky z alba M.E.T.A.L. Pro mě je to vždy to stejné – sympatický Chris Bay a trochu odlehčená verze hudby, kterou máme všichni tolik rádi.

A co v roce 2020

Dalo se to trochu čekat ale znovu naposled přijedou Kiss :-) Tentokrát do tradičnější O2 Arény. V květnu vystoupí Eric Clapton (přesunuto na 2021), ovšem za cenu, kterou už nejsem ochoten akceptovat. A tak se vydám na menší koncerty. V dubnu mě čeká reunion v podobě Turilli / Lione Rhapsody (zrušeno). Na podzim druhý český koncert Helloween - Pumpkins United a dvojkoncert Freedom Call a Primal Fear. Koronavirus to tady začal všechno komplikovat. Tak snad něco z toho naplánovaného budu moct vidět.

Další čtení:

// Helloween vydali reunion živák United Alive

Před dvěma lety odstartovalo reunion turné kapely Helloween, jednou z prvních zastávek byla i Praha. Představili se v sestavě s oběma původními zpěváky, Kaiem Hansenem a Michaelem Kiskem.

4. října vyšel jednak obrazový materiál s názvem United Alive, který pokrývá koncert z Wackenu a Madridu, plus pár bonusů včetně animací z koncertů a rozhovory. Audio verze United Alive in Madrid pak představuje záznam koncertu z Madridu a několik bonusů z jiných měst (dokonce je tam zastoupena i Praha).

Oficiální shop kapely je na pumpkins-store.com. K objednávce novinky tam dostanete jako dárek textilní „festivalový“ náramek.

Na Spotify je United Alive in Madrid již k dispozici.

Další čtení

// První zkušenosti s Kindle Paperwhite 4 (2018)

Svůj první a poslední Kindle jsem si koupil někdy v roce 2012. Tehdy se jednalo o model třetí generace, později pojmenovaný jako Kindle Keyboard.

Chybějící osvětlení se tehdy řešilo přídavnými lampičkami, případně lampičkou jako součástí pouzdra. Za ty roky postupně Kindle přišel o alfanumerickou klávesnici, dostal dotykovou obrazovku a s modelem Paperwhite přišlo i osvětlení (nikoliv podsvícení). Kindle jako takový v podstatě nestárne. Nízké rozličení e-ink displeje dostačuje i po letech. Pokud nejste náruživý čtenář, ani za ta léta nezničíte baterku. Ale mně začalo chybět to osvětlení…

Dříve jsem jezdil do práce jen metrem, kde je světla dostatek. Po přestěhování jezdím do práce i (nebo jen) tramvají, takže se nevyhnu postávání na ostrůvcích, kde už je to se světlem horší. A to byl přesně ten důvod, kdy mi model Keyboard přestal stačit.

Loni uvedl Amazon 4. generaci Paperwhite, které dal do vínku voděodolnost (můžu si číst ve vaně!) a rovnou přední plochu bez zapuštěného skla displeje. Teď už stačilo počkat na vhodnou slevu.

Ta přišla před Valentýnem, kdy byla verze bez reklam na německém Amazonu k sehnání za cca 111 EUR (podle tehdejšího kurzu asi 2870 Kč) s dopravou zdarma (oproti tomu v ČR místní shopy tenkrát prodávaly verzi s reklamami klidně za 4 tisíce). Doprava byla famózně rychlá, jak je u Amazonu zvykem.

Starý (nahoře) a nový Kindle

Plusy:

  • Jednoznačně osvětlení, neměl jsem smůlu na nějaké defekty, takže je nádherně rovnoměrné a dostatečné za jakýchkoliv světelných podmínek. V noci si jej stáhnete na minimum, ve dne naopak trochu přidáte, aby vám nevadil průjezd tramvaje např. tunelem.
  • Dotyková obrazovka. Fyzická tlačítka na starém Kindlu byla super, ale možnost přehodit stránku na celé ploše displeje, tedy ne jen na designovaném místě, mi přijde vhod. Např. když držím Kindle v jedné ruce a palec mám umístěný pod displejem.
  • Rovné přední sklo (spíš plast). Už žádný prach a nepořádek v rozích displeje!
  • Magnetické obaly - otevřením se čtečka probudí, zavřením zase uspí. Když máte verzi bez reklam, odpadá swipování reklamy a oproti starým modelům nemusíte hledat zapínací tlačítko.
  • Vodotěsnost - jednou do roka má člověk potřebu se natáhnout do vany.

Mínusy:

  • Rovné přední sklo. Zatímco dříve byl okraj z matného plastu, nyní je součástí skla displeje. Jsou na něm vidět otisky prstů a mnohem víc odlesků např. od zářivek v metru. Na fórech kolem toho proběhla řada diskusí, displej jako takový se asi neleskne víc, ale větší plocha skla s černým podkladem okraje odlesky nyní umocňuje. Každopádně v metru musím víc kroutit rukou.
  • Dotyková obrazovka - paradoxně to i občas vadí, stačí jinak uchopit např. při nástupu do tramvaje, a už listujete.

Tak jako tak nový Kindle splnil svoji placebo povinnost a já čtu v MHD zas o něco víc. A občas se to hodí před spaním.

// Můj hudební rok 2018

Tenhle rok jsem to opravdu dlouho flákal. Znáte to, moc práce, do toho dítě. Prostě nestíhačka.

Robin Hood - muzikál

Celkem úspěšně odolávám žádostem mě drahé polovičky, abychom zas jednou šli spolu do divadla. Nejsem divadelní typ. Dramatické ztvárnění téměř čehokoli mě prostě nudí (Teda kromě Zamilovaného Shakespeara). O to víc mám raději muzikály. A ne ledajaké, díky představením původem z londýnského West Endu jsem si zvykl na vysoký standard. Nejlepší muzikálový zážitek byl pro mě bezesporu We Will Rock You přímo v domovském divadle Dominion Theatre v Londýně.

Ve snaze najít nějaký český muzikál, který by mě zaujal (a který jsem neviděl), narazil jsem na Robina Hooda od autorského dua Soukup - Osvaldová, a recenze vypadaly lákavě. Tak dlouho jsem se chystal na nějaký nákup lístků, až jsem je dostal loni k Vánocům.

Dějově je představení inspirováno filmem Král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli, leč trochu osekaně. Texty z pera Gábiny Osvaldové mají tradiční šmrnc a vtip. Leč titulní píseň je taková nemastná neslaná. Předěly mezi dějstvími vyplňují miniscénky se dvěma skřety v podání Richarda Tesaříka a Zdeňka Podhůrského. Jako šerif z Nottinghamu se představil charismatický Martin Pošta. Roli Malého Johna v mnou navštívené alternaci zahrál statný Jiří Zonyga, kterého možná znáte jako prvního vítěze českého X-Factoru.

Představení je laděno do veselého stylu, místy mi zvolený humor ale přišel až příliš na hraně. Scéna a řešení představení v prostorách malého divadla byly líbivě pojaty. Večer jsem domů odcházel spokojen. Český muzikál má u mě malé bezvýznamné plus.

Tři sestry a Ešus

Texty Tří sester mám hodně rád, Fanánek jsou pro mě hlavně kvalitní a veselé texty, a automaticky větší zábava než kdejaký meta-lyrický Kryštof. Naživo jsem Sestry viděl pouze jednou, a to ve zkráceném setu na Beatfestu v O2 Areně před lety. Jelikož nechodím na festivaly, tak jsem využil příležitosti a zašel do klubu Akropolis. Akropole je super, končí se tam v 10 večer, takže nemusím ani moc ponocovat a druhý den nejsem rozbitý. Sestry si pozvaly jako předskokany bláznivou punk rockovou partičku Ešus. Tihle mladíci mě velmi zaujali svými texty. Legrace musí být za každé situace, takže jedna píseň se klidně jmenovala Postižená. Frontmanovo vystupování mi přišlo nenucené, je vidět, že si to v mladém věku ještě náležitě užívají.

Ešus - Postižená

Fanánkův band nastoupil po tradiční přestávce na gin s tonicem (nebo na zelenou) a rozjelo svůj best-of setlist za celých těch 30 let existence. Později už to patřičně rozbalilo i publikum a řádilo víc, než jsem snesl :D Takže jsem utekl z kotle. Na tohle jsem už fakt starej. Holt punk je pro mladý a energický děcka. :-)

Magnum

Nejsem skalní fanda Magnumu a nikdy jsem neviděl jejich živé vystoupení. Možná proto mi přišel začátek koncertu trochu přiškrcený hlavně po pěvecké stránce. Nicméně Bob Catley se během dvou úvodních písní rozezpíval a pak už to byl Bob, kterého si pamatuji z koncertů Avantasie. Samozřejmě nechyběly jeho pohybové kreace rukou, které jsou pro něj typické. Z nového alba Lost on the Road to Eternity zazněly asi 4 nové skladby. Jinak to byla směsice nejlepších hitů historie kapely.

Předkapelou byla sympatická hardrocková partička Reds'Cool z ruského St. Petersburgu. V čele s charismatickým zpěvákem vyplnili bezmála hodinu čekání na hlavní bod programu. Kytarista mi strašně připomínal Glenna Hughese, ovšem s Les Paulem místo basy.

Ritchie Blackmore's Rainbow

Předkapelou byli The Lords, prehistorická hardrocková kapela z Německa. Chvílemi mi jejich představení připomínalo spíš parodii, hlavně pěvecké vystoupení jednoho z kytaristů. Taky se objevilo medley rocknrollových hitů z šedesátek, ve kterém jsem poznal fráze z písní jako Route 66 a Johny B. Goode, ale jsem si téměř jistý, že text se shodoval tak v jednom verši.

Ritchie Blackmore si chtěl zas jednou zahrát trochu tvrdší muziku, a tak dal před několika lety opět dohromady Rainbow, v kompletně novém složení. Zpívá mu Ronnie Romero, na klávesy hraje dlouholetý člen Stratovarius Jens Johansson. Otvírák patřil písni Spotlight Kid. Postupně zazněly hitovky ze všech sestav Rainbow. Přestože za celou dobu chodu kapely vzniklo 8 řadovek, téměr polovinu setlistu tvořily písně Deep Purple, včetně superdlouhé verze Child in Time. Jasně, Ritchie má právo hrát si svoje písničky. Nicméně s vzhledem k tomu, že u nás každou chvíli vystupují ti „praví“ Deep Purple – byť z nejslavnější sestavy tam zůstal jen Gillan, Glover a Paice – asi bych spíš ocenil ty písně Rainbow.

V Rainbow se vystřídalo několik zpěváků. Romero mi se svým skřehotavým hlasem nejvíc seděl právě na písně prvního zpěváka, Ronnieho Jamese Dia. Na sóla došlo v písni Difficult to Cure, což je vlastně Blackmorova kompozice Beethovenovy Deváte symfonie. Z pódia postupně odejde zpěvák, Blackmore, prostor dostanou klávesy, basa, pak se všichni vrací, aby zas zazněla nejznámější pasáž symfonie a skladbu dohráli.

Vystoupení neuzavírala skladba Rainbow (a že by jich pro přídavky bylo), a tak jsme Long Live Rock and Roll slyšeli jako třetí od konce. Pak totiž přišla párplovská povinnost Smoke on the Water a jako přídavek české publikum dostalo hitovku Burn ze stejnojmeného alba Purplů z dob, kdy u kapely začínal David Coverdale. A paradoxně to byl začátek prvního konce Blackmora v Deep Purple. Že by nějaká skrytá symbolika?

Roger Waters

Vždycky jsem měl raději zbytek Pink Floyd než „vyhozeného“ Rogera Waterse. Dokonce jsem jednou dal přednost koncertu Australian Pink Floyd Show (tehdy ve stylu Dark Side of the Moon) před Watersovým představením The Wall. Byla to obrovská chyba. On samozřejmě stojí za spoustou floydovských hitů včetně právě zmiňovaného alba The Wall. A zpívat umí taky! Po té, co jsem zhlédl koncertní film The Wall (neplést se stejnojmenným hudebním filmem), musím říct, že jsem mu léta křivdil (a některé ty venkovní koncerty ve Státech s obrovskou „zdí“ musely být maso).

Než jsem se rozhoupal, páteční termín byl vyprodán. Uvedení druhého termínu jsem vzal jako znamení a lístek na sobotní představení si pořídil skoro okamžitě.

První dobrá věc na koncertu – žádná předkapela! První špatná věc na koncertu – ochranka O2 Areny tradičně odebírala před vstupem na plochu na stání jakékoliv pití.

Diváci byli svoláváni na plac celkem dlouhou videoprojekcí (která byla v podstatě statická – nějaká paní, co sedí u šumícího moře). Hned v ten okamžik jste si mohli všimnout, že je vše ozvučeno surroundem. Rackové a moře se ozývalo všude okolo, na ploše před podiem to byla velmi zajímavá zkušenost. Samotní hudebnící (aspoň podle mých uší) zněli jen zepředu, ovšem doplňkové efekty (např. takové ty různé nahrávky ze skladeb z alba Dark Side of the Moon) hrály ze všech stran během celého koncertu.

Začátek koncertu byl vlastně celý převzatý z již zmiňované desky a já se těšil, že první část bude komplet deska Dark Side of the Moon. To se změnilo, ovšem z alba zazněly během večera skladby snad všechny. Linii songů z odvrácené strany měsíce nejprve narušily písně z Rogerových sólových počinů, potom třeba Wish You Were Here. Před pauzou nás čekala ukázka z The Wall včetně notoricky známé Another Brick in the Wall, Part 2. Před začátkem skladby nastoupil na pódium místní dětský sbor oděný ve vězeňských mundúrech, aby si zazpíval nejznámější party celé desky. Tím byla první část u konce.

Po cca 20 minutové pauze se nad diváky objevila obrovská projekční plocha podél celé délky divácké plochy ve tvaru kvádru se čtyřmi komíny, na kterou se začal promítat obraz elektrárny v londýnském Battersea, který jistě všichni znáte. Bylo tak jasné, že další minuty patří albu Animals.

V druhé části vystoupení gradovaly i Watersovy nevybíravé narážky na současné dění a politiky, včetně toho amerického nejvyššího. Létající prase vypuštěné během skladby Pigs dokonce neslo jeho jméno a na projekční ploše svítilo Trump je prase. Nechyběla i protiválečná témata. Závěr druhé části pak patřil zbytku alba Dark Side of the Moon.

V přídavku jsme mohli slyšet Rogerovu sólovou tvorbu, například novou píseň Wait for Her. Úplně poslední pak přišla jedna z perel alba The Wall, Comfortably numb. Diváky pak zasypaly konfety s nápisem RESIST.

Roger Waters - Wait for Her

Vyšehraní

Norbi Kovács slavil životní jubileum (50 let) a v rámci Vyšehraní pořádal narozeninový koncert. Na pódiu se s ním sešli jeho kolegové z Ivan Hlas tria, Etc., Lokomotivy a další hudebníci, se kterými si měl kdy možnost zahrát. Program byl velmi nabitý. Jelikož pochází ze slovensko-maďarského pohraničí, nechyběly ani písně v Maďarštině.

Zatímco většina koncertu byla taková poklidná, na závěr přišel Petr Vondráček s Lokomotivou a konec koncertu se rozjel rock'n'rollovým tempem.

Sons of Apollo

Tahle „supergroup“ má rozhodně skvělé debutové album. A jména jako Portnoy nebo Soto vás přesvědčí celkem snadno. Předkapelou byli plzeňští Seventh Passion. Jednalo se o směsku progresivních žánrů a jejich vystoupení se mi velmi líbilo.

Mike Portnoy musel svoje bicí vtěsnat na opravdu malé pódium. Klub Futurum je celkem kobka. Proti tomu Vagon působí jako Rudolfinum. Opět se potvrdilo, že prog-metal opravdu můžu, ale jen v malých dávkách. Po stejné zkušenosti s dlouhým koncertem Dream Theater si dám zas na chvíli pauzu. Jeff Scott Soto má opravdu suprový hlas, i když ten mnohem lépe vyzní na studiových nahrávkách. Vzhledem k tomu, že vydali svoji prvotinu, musela si kapela vystačit se songy z jediného alba. Nicméně progressive metalové skladby jdou natahovat skoro donekonečna (znáte ten vtip o drakovi, princezně a rytířích–metalistech?). O kytarová sóla se staral Ron „Bumblefoot“ Thal (jeho možná znáte jako kytaristu z Axlova revivalu v období přes velkým reunionem Guns N' Roses - nebo se k tomu období nehlásíte, vzniklo tam album Chinese Democracy).

Ale aby to přeci jen bylo o něco delší, došlo na několik coverů. Vzpomínku na Vinnieho Paula, bubeníka Pantery, který to zabalil několik dní před tímto koncertem, zajistila skladba Save me od Queen. Velmi zajímavě působilo odchycení „kolemjdoucího“ Dana Reeda, který si s kapelou zazpíval And the Cradle Will Rock… od Van Halen. Byl to rozhodně pohodový večer, který kazilo maximálně prostředí, ale to je můj subjektivní dojem.

The Dead Daisies

Poslední dobou je to o samých superskupinách (viz výše). The Dead Daisies mě lákali už minule, kde lenost zvítězila. Podruhé jsem se rozhodl dát jim šanci. Koncert se opět konal v centru v Lucerna Music Baru.

Skupinu dal dohromady a řídí David Lowy, australský businessman. A kromě toho umí pilotoval letadlo a hrát na kytaru. Samozřejmě přes kytary je tu především Doug Aldrich, kterého známe např. od Dia nebo z Whitesnake (a v neposlední řadě z Revolution Saints). Doug nahradil Richarda Fortuse, který teď jezdí po světě s Guns N' Roses. Za bicí usedl nově Dean Castronovo, který skončil v Journey po problémech se zákonem a hraje s Dougem v Revolution Saints (a tam mimochodem hlavně a skvěle zpívá - jeho hlas je skoro jako klon Steva Perryho z Journey).

Fialky představily pár songů ze svého nového alba Burning Rain, zbytek čerpal ze starých pecek a coverů, především medley známých songů ke konci představení.

Přeskokany byli Doctor Victor, mladá kapela, která není na naší scéně úplným nováčkem. Kapelu si teda pamatuji v úplně jiném složení. Zůstal zde akorát zpěvák a kytarista Vojta Bureš, což je ovšem jediná klíčová osobnost. Jeho stage performance je velmi podmanivá. A kdo jiný než oni předskakovali i ACDC při nedávném koncertu v Praze.

Vladimír Mišík a Etc... a Kybabu

Koncerty na Střeleckém ostrově se konají každé léto. Každé léto tam vystupuje i Vladimír Mišík s kapelou. Původně to měl být dvojkoncert Etc. a Ivan Hlas Tria, ale hlasová indispozice Ivana Hlase byla proti. Druhý, resp. první koncert v pořadí nakonec zařídilo seskupení Kybabu Olina Nejezchleby. Vlastně nebylo třeba nějakých velkých personálních změn. Jediný rozdíl v obsazení se konal jen v osobě Ivana Hlase. Takže ani úprava pódia mezi koncerty netrvala tak dlouho.

Příjemné zpestření léta, i když na ně raději zajdu do klubu.

Primal Fear

O existenci této kapely jsem se dozvěděl teprve nedávno. Bylo to na koncertu Gamma Ray v Meet Factory, kdy Kai přibral na pódium „kolemjdoucího Ralpha“, svého bývalého zpěváka z počátků Gamma Ray. Ten spolu s Matem Sinnerem založili kolem roku 97 právě Primal Fear poté, co odešel z Gammy a neuspěl jako náhrada za Roba Halforda do Judas Priest.

Zvuk kapely je víc heavymetalový než Gamma Ray nebo Helloween. Jejich prvotina zní úplně jako Judas Priest, hodně to umocňuje i hlas samotného zpěváka, kterého si snadno spletete s Robem Halfordem.

Primal Fear - The Ritual

Byl to můj první koncert této kapely a rozhodně jsem odcházel nadšen.

Co letos?

Spousta zajímavých hudebníků už tu byla dřív, než jsem stačil dokončit tento článek. Namátkou Avantasia, Def Leppard, Kiss nebo Nick Mason. Na podzim se můžeme těšit např. na happymetalové Freedom Call, kteří uvedou svoji novou desku „originálně“ pojmenovanou M.E.T.A.L.

Další čtení:

// Avantasia vydá nové album a zahraje v Praze

Tobias Sammet na Facebookovém profilu včera ohlásil novou desku pro rok 2019 s názvem Moonglow. Současně tato „supergroup“ vyrazí na světové turné. S Prahou počítá v úterý 2. dubna 2019 ve Fóru Karlín.

Lístky jsou v prodeji od dnešního dne v cenách 750 a 950 Kč (stání a stání před podiem).

O mně
SW developer, amateur tennis player, rock'n'roll & heavy metal fan.