Nějak jsem zapomněl publikovat svůj každoroční sumář kulturna. Tak tady je (a už je skoro čas začít pracovat na tom dalším).
Slash
Absence na Slashově koncertu přibližně před třemi lety, kdy představoval své první (a úžasné) sólové album, jsem litoval hodně dlouho. Druhá deska (tentokrát už jen s Mylesem Kennedym) se taktéž mimořádně povedla, takže jeho další koncert v pražské Lucerně jsem si už uniknout nenechal. Přestože jsem se tam vypravil celkem brzo, v pasáži Lucerna bylo narváno. Ochranka vzala svoje povinnosti celkem vážně, takže odbavení trvalo obzvláště pomalu. Nejsem si jistý, zda poslední příchozí vůbec stihli začátek koncertu.
Ale čekání se vyplatilo. Atmosféra byla vynikající, kromě písní z prvního Slashova alba a samozřejmě druhého, právě vydaného, zazněly i hity z dob Guns n’ Roses, kdy Myles Kenedy nijak pěvecky (charismaticky jen trošku – Axl je Axl) nezaostával za zpěvákem GN’R.
Helloween & Gamma Ray
Hellish Rock Tour part 2 slibovala skvělý zážitek v podání dvou kapel, se kterými měl a má co do činění Kai Hansen, původní kapelník Helloween, který si po rozchodu s bandem založil právě Gammu Ray, kde se dodnes věnuje své vizi power metalu. Koncert se konal v holešovické Tipsport Areně a díky tomu nebylo zas tolik narváno, a navíc se točilo pivo přímo na place (tedy něco, co by např. v O2 Areně vůbec neprošlo :-)) Čekal jsem ovšem o něco větší spolupráci obou kapel. Byla to v podstatě dvě separátní vystoupení završená několika společnými výstupy. Oba frontmani dělají své řemeslo velmi dobře. Kai se svým šibalským úsměvem rozparádil publikum na tu druhou, pro mě zajímavější část.
Jméno Andi Derrise nemohou někteří pravověrní fanoušci Helloween vzít do úst. Pro ně kapela skončila odchodem prvního zpěváka Michaela Kiskeho. Kdo ovšem zná album Chameleon, poslední album z Kiskeho éry, jasně chápe, že Derris vlil Helloweenu novou krev do žil a přestože je pěvecky o třídu pod Kiskem, díky němu můžeme Helloween ještě dnes nazývat metalovou kapelou. Část v režii Helloweenu překvapila působivou scénou stylizovanou podle obalu nové desky Straight out of Hell a úvodní písní Wanna Be God. Byl jsem i na koncertu v rámci turné 7 Sinners, ale tento mi ve výsledku přišel lepší (možná za to může dle mého moc nepovedená deska 7 Sinners).
Citron
Před nějakou dobou jsem se zaposlouchal do ostravského Citronu. Loni se chystalo turné k výročí desek Plni Energie a Radegast a tak jsem si řekl, že se zajdu podívat. Tenkrát jsem ještě nevěděl o Standově nemoci a tak jsem teprve později zjistil, že budou vystupovat s někdejším zpěvákem Fanym Michalíkem. Nějakou dobu před koncertem ovšem republiku oběhla smutná zpráva – zakládající zpěvák Citronu, Standa Hranický, podlehl nemoci a zemřel. Výroční turné tak dostalo ještě další účel, zároveň se jednalo o turné vzpomínkové. Pražský koncert se konal v Lucerna Music Baru, což je svou rozlohou celkem maličký klub a tak atmosféra byla dost nahuštěná. Jako speciální host vystupovala s kapelou zpěvačka Tanja, s kterou spolupracovali již dřív. Z pódia na všechny shlížela fotografie Standy Hranického. Koncertu předcházela autogramiádá účinkujících, takže kdo chtěl, odnesl si domů i nějaký ten suvenýr. Já skončil s podepsaným bookletem koncertního DVD.
We Will Rock You Musical
Toto představení jsem poprvé absolvoval při návštěvě Londýna před několika lety. Loni oslavilo 10 let od premiéry a po několika lokálních mutacích všude po světě, které během těchto let vznikly, přišlo na řadu opravdu světové turné, včetně zastávky v Praze. Chtěl jsem jej zhlédnout ještě jednou, a tak jsem si hned první den prodeje zakoupil lístek do první řady na poslední představení. Děj (který je dost jednoduchý) jsem již měl zmáknutý a tak jsem se mohl více soustředit na drobnosti a případně srovnávat s londýnským představením.
Turné verze si samozřejmě vyžádala nějaká omezení. Nebyla zde otočná plošina, kterou disponuje domovská scéna v Dominion Theatre, a na níž se herci v některých situacích doslova vznášejí nad publikem. Taktéž kapela byla o něco více zašitá v zákulisí než v Londýně (na rozdíl od Mamma Mia, kde byl orchestr před podiem).
Scénář zůstal naprosto stejný, změnily se pouze texty některých vtipů, které byly aktualizovány do současnosti (Twitter, Justin Bieber), případně některé byly lokalizovány do ČR (Jaro Slávik, oblek z “Cé-Áčka”, a spoďáry Scaramouche vyvedené v české trikoloře).
I když je zápletku velmi snadné chytit (protože je dost jednoduchá), jazykové hůře obdaření spoluobčané se mohli opřít o titulky promítané po stranách haly. Některé vtipy a narážky byly totiž dost jazykově bohaté. Bohužel někdy to překladatel nezvládl a tak informace typu “I tweeted it” byla přeložena jako “pípnul jsem”.
Obsazení moc komentovat nebudu, až na výjimky jsem byl spokojen (Killer Queen byla v Londýně značně lepší), renomovaní “kritici” na iDnesu si ale na castu opravdu smlsli.
Eric Clapton
Eric Clapton se chystá do důchodu, takže tohle byla jedna z posledních příležitostí ho vidět. Celé vystoupení pojal hodně akusticky, takže kdo chtěl Slowhanda se svým Stratocasterem, moc si ho nežil. Layla, která je v elektrické verzi naprosto odzbrojující, také bohužel zazněla na akustickou kytaru, což mě zklamalo nemálo. Uplně výborná ovšem byla předkapela. Jméno Andy Fairweather Low bylo dosud pro mě naprosto neznámé, ale se svou kapelou The Lowriders v O2 Aréně ukázal, že bluesrock není mrtvý. Publikum na hlavní hvězdu večera důkladně připravil.
Iron Maiden
Iron Maiden jsem několikrát propásl a většinou to bylo z vlastní lenosti, protože jejich koncerty se pokaždé odehrávaly pod širým nebem nebo na festivalu. Mám totiž špatnou karmu, takže když navštívím koncert pod širým nebem, většinou prší. Tentokráte jsem to riskl. Stalo se to, co jsem čekal. Celý den bylo ukrutné vedro. Před začátkem koncertu předkapely se začala honit mračna, my kvalitně promokli a koncert hlavních hvězd podvečera se musel kvůli bouřce a silnému větru trochu pozdržet. Moje ne moc kvalitně nepromokavá bunda odolávala náporu vody asi tak 10 minut. Pak už fungovala jen jako tepelný izolant.
Atmosféra famózní, Bruce s bandou dokáží člověka dost nastartovat. Proběhly samozřejmě všechny známé skladby kapely a Fear of the Dark měla krásnou kulisu přímo s podporou toho nahoře. Navíc fotbalový stadion tomu dodal jiný rozměr. Proti tomu je napráskaná O2 Aréna jen komorní záležitost. Cesta domů byla trochu horší, tolik lidí je pro tramvaje a autobusy celkem zápřah, spíš se vyplatilo si pěšky dojít na Strašnickou na metro.
Doctor Victor & AC/DC Czech Revival
Sem jsem se dostal tak trochu náhodou, na pozvání. Nicméně Palác Akropolis mám po cestě z práce, navíc koncerty ve velkém sále končí v 22h, takže nehrozilo neplánované ponocování. Doctor Victor je opravdu mladá kapela, její členové jsou minimálně o dekádu mladší než já. Jejich basáka a vokálistu Martina Ševčíka možná znáte jako finalistu jednoho běhu dříve populární soutěže Česko hledá superstar. Kytarista je rozený komediant a jeho divadelní vložka se stetoskopem a svůdně oděnými sestřičkami mezi divačkami celkem pobavila. Zvukově a stylově mi hudbou kapela připomínala mnohem starší Mr.Big, což rozhodně není špatná škatulka.
AC/DC Czech Revival se opíral o stejného kytaristu jako předchozí seskupení a jeho imitace Anguse Younga byla opravdu energická. Zpěvák byl stylizován do “nového” zpěváka Briana Johnsona, ale písně Bona Scotta samozřejmě také zazněly. Zatím jsem neslyšel již téměř legendární Špejbl’s Helprs, takže nemám s čím srovnávat, ale za mě hodně dobré.
Black Sabbath
Napodruhé jsem se již dočkal. Když před dvěma lety na podzim ohlásili Black Sabbath (druhý) reunion, všichni byli štěstím bez sebe. Po lístcích do kotle na pražský koncert se jen zaprášilo. Bohužel po Novém roce přišla smutná zpráva o zdravotním stavu Tonyho Iommiho. Koncert v květnu 2012 tedy byl kvůli jeho léčbě zrušen a nahrazen koncertem Ozzy & Friends, kde kromě bývalého kytaristy Ozzyho doprovodné kapely, Zakka Wylda, zahrál i basák Black Sabbath, Geezer Buttler.
Po Iommiho zlepšení zdravotního stavu vyšla slibovaná deska “13” a rozjelo se náhradní turné. Lístky do kotle bylo o dost složitější pořídit. Live Nations si totiž rozjelo o den dříve vlastní předprodej, o kterém jsem nevěděl. Druhý den byl zahájen prodej na Sazkaticketu, ve stejný čas jak na terminálech, tak i přes internet, což bylo celkem nezvyklé (obvykle to na terminálech šlo o den dřív). Zůstal jsem u počítače a vyplatilo se. Zbylých 200 lístků bylo rozprášeno během půl hodiny a lidé, co šli nakupovat k terminálům, odcházeli většinou zklamáni.
Koncert byl velmi vydařený, rozhodně jsem rád, že jsem se dostal. Ozzy ukázal, že je neúnavný a zřejmě i nesmrtelný. A taky jsem rád, že ten svůj zvyk s poléváním lidí vodou a pěnou z děla. Přeci jen byl prosinec. :-)
Christmas Metal Symphony
Bylo to dost přehypované. Bohužel. Polovina účinkujících se dle mého názoru pro koncert se symfonickým orchestrem nehodila (Chuck Billy, Joey Belladona i Udo). Michael Kiske trochu neměl svůj den, ale svoje hitovky z Helloween zvládl. Ovšem hodně mě potěšili Joacim Cans (Hammerfall) a Floor Jansen (Nightwish), nejvíce jejich duet z Fantoma Opery. Vánoční tématiku zastoupila jen na konci poněkud podivně působící píseň Tichá noc v anglické verzi. Na letošní prosinec se chystá podobná akce s názvem Metal All Stars, tentokrát mě asi nedostanou. Z nabízené sestavy mě láká pouze James LaBrie (Dream Theater).
Komentáře