10.03.2020 // Můj hudební rok 2019

Letošek bude ve znamení koronavirových hudebních prázdnin, tak aspoň se zpožděním ohlédnutí za loňským celkem vydařeným rokem.

Avantasia opět přijela do města. Co byl před deseti lety svátek, kdy Avantasia navštívila několik festivalů a odjela dokonce i menší turné, dnes už to zas taková rarita není. A trochu se mi zdá, že se Avantasia stala Sammetovou hlavní kapelou místo Edguy, o kterých jsem již dlouho neslyšel … ale snad mu jen křivdím.

Zatímco prvotiny Metal Opera 1 a 2 byly přehlídkou hudebních all-stars nejen za mikrofonem, poslední alba se omezují spíš jen na hostující zpěváky. Nové album Moonglow sklidilo u kritiků úspěch, mně už to až asi na dvě skladby přišlo jako přes kopírák. Growlující Mille Petrozza ve skladbě Book of Shallows je skvělým zpestřením jinak vysoko posazeného hlasového fondu celé Avantasie. Úvodní jedenáctiminutový singl The Raven Child jako když už jsem slyšel před lety na The Mystery of Time.

Citelně zde chyběl Michael Kiske. Vyčerpán Helloween reunionem tentokrát turné odřekl. I na desce participoval jen na jedné písni. Reach out for the Light (které nazpíval pro album Metal Opera ještě na tajňačku) tak bylo letos naživo dost divné a obecně to prostě špatně znělo.

Chyběla i Amanda Somerville. Mezi backing vokálistkami tak mohla zazářit Adrienne Cowan, kterou do Avantasie přivedl Sascha Paeth (předtím produkoval album její domovské kapele). Disponuje opravdu obrovským rozsahem, takže na pódiu dokázala vyzpívat Kiskeho i Petrozzu. Mimochodem Adrienne zazpívala na Saschově prvním soukromém albu. A moc hezky.

Kromě stálic (Sammet, Paeth, Rodenberg, Hartman, Bohnke, Lande, Catley) a poslední dobou vyskytujících se Erica Martina, Ronieho Atkinse a Herbieho Langhanse jsme mohli poprvé vidět Geoffa Tateho (ex-Queensryche), což mě hodně potěšilo. Jeho party na desce Moonglow jsou vynikající.

Za mě to byla ze všech tří návštěv asi ta nejméně příjemná. Zejména díky absenci (a nenahraditelnosti) Michaela Kiskeho. Pro skalní fanoušky to byla samozřejmě povinnost. A jak je u Avantasie tradicí, nemuseli jste se otravovat předkapelou a dostali jste za vstupné 3h nepřetržitého hudebního pásma.

Dave Coverdale od minula pro změnu neobměnil sestavu. U bicích seděl fenomenální Tommy Aldridge, jehož sólo bylo rozhodně jedním ze světlých momentů večera. Na rozdíl od Purple tour v roce 2015 se Whitesnake vrátili k tradičnímu repertoáru, zazněly i skladby z nového alba Flesh & Blood (např. Shut up & Kiss me). Skladbu od Deep Purple jsem neslyšel snad ani jednu. Setlist trval něco přes hodinu a David válil jako zamlada a nadále oblažoval publikum ekvilibristikou s podstavcem mikrofonu (Freddie Mercury hadr).

Def Leppard přijeli v 30 let tradiční sestavě. Většina písní se točila z trojice alb Pyromania, Hysteria a Adrenalize, ale zazněly i kousky z nejnovějšího eponymního alba (Man Enough). Phil Collen vypadá na člověka po šedesátce bez trička pořád ve formě. Scénu opět zdobila obří projekce a některé motivy vypadaly efektně. Během jedné písně jsem se zakoukal do promítaných fotografií až jsem zapomněl sledovat vystupující.

Def Leppard v Praze 2019

Def Leppard byli v roce 2019 byli uvedeni do Rocknrollové síně slávy. Pro mě jsou nepřehlédnutelnou součástí osmdesátek. A naštěstí je mohu slyšet naživo i dnes.

KISS to po dlouhé době u nás rozbalili naplno, a zaplnili fotbalový stadion pod širým nebem. Podle prohlášení Paula Stanleyho si na Eden našlo cestu 38 tisíc lidí.

Přišel jsem celkem pozdě (neobtěžoval jsem se na BSP – mělo pršet a navíc jsem je už viděl dostatečněkrát), akorát na začátek ZZ Top. Hned u vchodu jsem byl trochu opařen cenou merchu, tričko už dosáhlo psychologické hranice 1000 Kč v pánské variantě, což je zatím rekord. Takže jsem odolal. Jako nejlepší koupě se nakonec ukázal vratný kelímek na pivo za 75 Kč, který měli ve 4 variantách, takže pijani si odnášeli domů celou sbírku za celkem příznivou cenu.

ZZ Top jsem si poslechl sice s chutí, ale je to trochu mimo můj záběr, takže jsem vyčkával hlavně další vystoupení.

KISS měli samozřejmě novou stage a jiný nástup. Ostatní triky zůstaly při starém (Paul Stanley na lanovce, sestřelování kusů stage „raketou“ z kytary). Gene Simmons během svého tradičního vystoupení s pliváním krve tentokrát nevylétl k nebesům, ale nechal se tam vyvézt plošinou, která byla součástí stage a nástupu. Asi už se na to taky moc necítí. Co mě udivilo, že za celou dobu koncertu nikdo nezmínil skutečnost, že by to mělo být naposled. Že by zas jen marketingový trik? Dnes už samozřejmě víme, že Kiss přijednou ještě (minimálně) jednou v létě.

Odměnou za pozdní příchod byla pozice až u zvukařů a tím pádem perfektní zvuk. To trochu vyrovnalo zklamání ze světelné show, která byla bohužel ovlivněna denním světlem. Teprve ke konci koncertu se začalo stmívat a tak se atmosféra náležitě vylepšila.

O přídavky se nejprve postaral Eric Singer aka Cat a zazpíval největší ze všech balad – Beth (o které Peter Criss tvrdí, že ji současný bubeník nemá právo zpívat). Poté přišly vysloveně tradiční Crazy Night (při kterém vlétly mezi lidi balóny) a Rock 'n Roll All Nite, kdy pro změnu publikum zasypaly pestrobarevné konfety.

Pro mě to byl třetí koncert Kiss v životě. Jediný pod širým nebem (předtím na Julisce jsem byl ještě na základce). Byla to příjemná zkušenost, i když ten pravý zážitek z KISS získáte jedině za tmy.

Kiss v Edenu v Praze 2019

Nick Mason byl s Pink Floyd až do jeho konce (nebo je?). Zatímco David Gilmour si jezdí po světě sólově, bubeníka slavné rockové formace jsme jen tak neviděli. To se nyní změnilo a z jednoho takového skoro náhodného počinu se stala koncertní šňůra.

Úplně úžasná věc se stala skutečností. Konečně někdo oprášil songy ze staré psychadelické éry skupiny a předvedl je publiku. Pro koncert byl u nás vybrán velký sál Lucerny, a tam je v létě prostě vedro. Scéna byla opravdu povedená. Jeviště hrálo všemi barvami a občas byly efekty prováděny velmi autenticky - olejovými barvami přímo na projektoru, tak jako za starých časů.

Pokud si chcete udělat obrázek o playlistu, pusťte si všechna alba před Dark Side of the Moon, anebo aspoň kompilační album Relics. V tomto stylu se odehrál celý koncert.

Nick Mason's Saucerful of Secrets

Freedom Call vydali v roce 2019 nové album, s velmi originálním názvem M.E.T.A.L. A u kritiky tradičně moc neuspělo.

Prvními předskokany byli dánští Seven Thorns. Protože jsem se zdržel, zaslechl jsem akorát poslední píseň v šatně.

Druhými hosty byli rakouští Visions of Atlantis – úžasná symphonic metalová kapela s pěveckým duem v čele. Sličnou zpěvačku Clémentine Delauney znáte i např. z ženského kvarteta Exit Eden v čele s Amandou Somerville.

Přibližně za 2 hodiny bylo pódium již Chrise Baye a jeho partičky. Od minulého alba (a koncertu) se změnili bubeník a basák. Na hodinu a půl se tak rozjela jedna velká happy metal party.

Poněkud nezvykle se během večera objevila akustická vložka. Chris Bay si zadrnkal na akustickou kytaru. První skladbou byla poněkud přetextovaná verze Hallelujah od Leonarda Cohena. Druhou skladbou byl úvod do písně Warriors of Light, během ní stihl Chris Bay poděkovat personálu „za kapelou“. Tedy bedňákům, zvukaři, osvětlovači atd. Píseň pak přešla do „klasické“ metalové verze.

Kapela sama sebe označuje jako happy metal kapelu. Chris to tentokrát přímo nazýval „pussy“ metal. Kromě legrace z kritických reakcí na jejich novou desku pak taky takto uvedl jejich píseň 111 – namísto ďábělských 666 se tak jednalo o číslo andělů

Chris Bay a Freedom Call

Kapela Freedom Call budí u spousty lidí rozporuplné reakce. V jednu chvíli posloucháte suprové album Legend of the Shadowking a za chvílí legrácky z alba M.E.T.A.L. Pro mě je to vždy to stejné – sympatický Chris Bay a trochu odlehčená verze hudby, kterou máme všichni tolik rádi.

Dalo se to trochu čekat ale znovu naposled přijedou Kiss (přesunuto na 2021). Tentokrát do tradičnější O2 Arény. V květnu vystoupí Eric Clapton (přesunuto na 2021), ovšem za cenu, kterou už nejsem ochoten akceptovat. A tak se vydám na menší koncerty. V dubnu mě čeká reunion v podobě Turilli / Lione Rhapsody (zrušeno). Na podzim druhý český koncert Helloween - Pumpkins United (přesunuto na 2021) a dvojkoncert Freedom Call a Primal Fear (přesunuto na 2021). Koronavirus to tady začal všechno komplikovat. Tak snad něco z toho naplánovaného budu moct vidět.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Můj hudební rok 2020
• Můj hudební rok 2018
• Můj hudební rok 2017

Zanechte komentář …