Čtvrtý semestr měl být můj druhý semestr na oboru Výpočetní technika. Ten první dopadl až na letecký den na lyžích velmi dobře a tak jediná věc, které jsem se obával, byl poslední elektrotechnický opruz v mém studiu – Měření na číslicových obvodech. Tento předmět byl tedy strašák hlavně před začátkem semestru. Jeden ze cvičících byl totiž celkem vyhlášený zabiják, který vás bez perfektní přípravy prostě vyhodil z laborky a museli jste nahrazovat. Naštěstí pro nás výpočetkáře se ten rok v sestavě cvičících neobjevil a všichni to přežili ve zdraví.
Tento semestr jsem měl také poprvé k dispozici v Praze vlastní počítač. No, počítač. Bylo to v tu dobu 10 let staré Pentium na 120MHz s 80MB RAM, do kterého jsem se snažil nainstalovat Debian Sarge, jelikož mi Linux pro školní záležitosti, na rozdíl od Windows, tenkrát aspoň k něčemu byl. Několik nocí jsem tak trávil před blikajícím 14” 60Hz monitorem a bastlil v emulátoru terminálu semestrálky na OSY a UNX, pro jistotu vzdáleně na školním serveru, abych odlehčil už tak vytíženému počítači (kdo tenkrát zkoušel na podobném stroji spustit moderní browser typu Mozilla Firefox nebo Opera – je jedno, zda na Windows nebo v Linuxu – asi chápe). Kromě rychlejšího GCC (jednou jsem se pokoušel o kompilaci MPlayeru a Sylpheedu, trvalo to pekelně dlouho) jsem taky nemusel řešit přenositelnost Linux -> Solaris.
Kromě výše zmiňovaných předmětů jsme měli jeden velice užitečný předmět, Jednotky počítače, díky kterému jsem přestal koukat na PC jako na černou krabičku, které “něco” dělá. Programování mikrokódu řadiče CPU byla celkem zábavná věc, která člověku dala informaci o tom, jak “to” asi pracuje. Pak samozřejmě teoretická informatika, která znalosti z DSA doplnila o grafové algoritmy a ucelila tak takový “must have” okruh znalostí z teorie algoritmů.
Na druhé straně oblíbenosti byl předmět Softwarové inženýrství. Nevím, jak je tomu nyní, ale na FEL to prostě tehdy zvládnuté moc nebylo. Ostatně, jeden z mých čerstvých kolegů bakalářů si na to postěžoval již tenkrát. Předmět společně s cvičícím, který se nás týden co týden snažil přesvědčit, že jsme sračky, mě tenkrát utvrdil v myšlence, že softwarové inženýrství asi chtít studovat nebudu. V té době to ve mě vyvolalo velmi silný odpor ke “kreslení krabiček”, kterého se ale naštěstí postupně zbavuji.
Ze strašáka zkouškového období se nakonec staly OSY, nicméně se mi povedlo tenkrát trhnout rekord v bodech ze zkoušky, k čemuž se mi dostalo i gratulace od cvičícího. Nutno uznat, že na konci druháku jsem byl asi na vrcholu svých mentálních sil a 5 hodin spánku denně mi prostě muselo stačit. Po prázdninách už to bylo jen horší :-) Čekal mě třeťák, výběr bakalářky a trochu volnější režim.
Komentáře