Magisterské studium začalo hromadným zápisem, asi týden po bakalářské státní zkoušce. Kromě nervů samotných studentů tam dostaly zabrat i hlasivky studijní referentky. Ta se snažila překřičet a uklidnit ukecané studenty, kteří by se jistě rádi věnovali tisíci jiných činností, než aby v době komplexních informačních systémů stáli frontu na razítko do indexu a vyplňovali ve většině případů identickou osobní složku jako před třemi lety.
S novým studiem přišla sada nového nutného zla v podobě povinných nepočítačových předmětů. Jmenovitě fyzika a kategorie tzv. humanitně-manažerských předmětů. Z té jsem si vybral kyberácký předmět Návrh a řízení projektu, což byla naprosto úžasná ztráta času, zahrnující klikání v MS Project nebo používání bugtrackeru Mantis jako resource planning softwaru. Vrcholem pak bylo sepisovaní odborného paperu na libovolné téma. V podstatě jsem zkomprimoval bakalářku na 4 strany, abych dostal papír pomalovaný připomínkami a polovičním počtem bodů. Na dle mého validní protiargumenty reagoval cvičící jen neurčitými posunky. Následující termín jsem odevzdal téměř totožný výstup a pro závěrečné hodnocení najednou měl z neznámého důvodu o hodně víc bodů - další hřebíček do rakve respektu z předmětů z katedry K33. Aspoň, že to byla relativně dávačka. Fyzika byla naštěstí i ze strany jak přednášejícího tak cvičícího brána jako nutné zlo pro ajťáky, takže to nebylo až zas takové utrpení. Po zápočtu za program kreslící Lissajousovy obrazce a předtermínu v předvánočním čase jsem i tohle měl z krku.
Zkouškové bylo jedno z těch rychlejších. Po letech jsem se z vystrašeného zobáka vypracoval na flegmatického studenta FEL a moje stádium příprav na zkoušku se zkrátilo z obvyklého týdne na 2-3 dny. Objevil jsem sílu předtermínů a k prvnímu dni zkouškového jsem měl za sebou polovinu zkoušek, tedy 3, a celkem rychle hotovo. Největším zabijákem se ukázala Matematika pro výpočetní techniku, což byla převlečená pravděpodobnost a statistika. Po letech jsme se (sice velmi letmo) střetli s derivacemi a integrály. Zkouška se pro spoustu mých kolegů stala solidním strašákem. Po celé zkouškové šel pozorovat jev postupného přelévání studentů po zkouškových termínech, dokud se to nezarazilo nasycením těch posledních. Naštěstí jsem odvážil na první termín a zadání hrálo v můj prospěch. Sice jsem poprvé absolvoval téměř třídenní plavbu skripty s přestávkami na jídlo a spánek, ale největší hrozbu semestru jsem měl za sebou.
Asi největší otrava bylo absolvování předmětu Problémy a Algoritmy. Což o to, předmět a obsah byl víceméně zajímavý, ale semestrálkami spálil člověk tolik času, až to nebylo zdravé. Ale aspoň jsem se naučil dělat grafy GNUplotu. Největší paradox byla možnost získat trojku jen za body ze semestru při současné nutnosti absolvovat zkoušku. To vyústilo v bizarní situace u zkoušky, kde někteří jedinci přišli podepsat prázdný papír a rovnou se řadili s indexem do fronty.
Na konci zkouškového se udála jedna velmi významná událost. Odvolali nám tehdejšího vedoucího Katedry počítačů, prof. Tvrdíka, což urychlilo nástup procesu zakládání nové fakulty informatiky na ČVUT. A tento týden oslaví právě Fakulta informačních technologií ČVUT své třetí narozeniny.
Nakonec opět jen střípky. Poprvé jsem měl možnost si v rámci tělesné výchovy ve škole zahrát golf a zjistil, že to rozhodně není nezajímavý sport. A taky jsem si zamiloval Smalltalk. A mohl se začít chystat na PARy :-)
Komentáře