Se školou jsem se rozloučil už asi definitivně, alespoň jako student, nicméně resty v podobě dokončení tohoto miniseriálu zůstaly. Tenhle díl bude celkem nudný, protože se týká hlavně jedné jediné věci (ale rozhodně ne nudné) … PARů :-)
Přišlo to, na co se všichni těšili, legendární předmět s legendární kreditovou dotací a zkratkou PAR - Paralelní systémy a algoritmy. Předmět, který půlil náš život na výpočetní technice na FEL. Až na opravdu výjimečné případy jste se totiž inženýrem stali de facto absolvováním PARů. Všechno ostatní už byla na magistru brnkačka. Oproti tomu zkoušku z tohoto předmětu opravdu není tak velký problém navštívit i třeba šestkrát.
Semestr začíná přátelsky, první přednáškou, která vám řekne, o čem to asi tak je, plus pohodová cvika. Na cvičeních jako semestrálku programujete paralelní řešení nějaké výpočetně náročné úlohy, pak změříte zrychlení na X procesorech a nakreslíte grafík. Tady ale veškerá sranda končí. Látka přednášek je týden od týdne náročnější na pochopení a celé to graduje tou poslední, která veškerou látku aplikuje na “reálné” problémy, což ovšem většina lidí pak reálně vynechává :-). Přednáškám sekundují prosemináře, což jsou taková hromadná cvičení, na kterých se osvícený přednášející snaží studentům se spadlými čelistmi aspoň vysvětlit, jakže se to počítá. Zkouška se pak točí okolo aplikace informací posbíraných na přednáškách - příkladů, z nichž nejhorší kategorie je výpočet efektivity škálování daného algoritmu na dané výpočetní síti nebo paralelní algoritmy z lineární algebry. Součástí hodnocení zkoušky je i práce v semestru, takže na průchod stačí uhrát u samotné zkoušky “jen” 6 bodů z 20. Bohužel i to bývá statisticky pro polovinu studentů během každého termínu nedosažitelné.
Naštěstí pro těžký předmět se za těch hodně let vypracovala hromada studentských materiálů, takže při přípravě opravdu nemusíte vařit z vody (pokud důvěřujete kolegům před vámi :-) ). Pokud nejste extrémista, který to zvládne za dvě noci, na přípravu potřebujete zpravidla týden nebo déle. Já jsem tomu věnoval deset dní svého života, prokládaných televizí a jídlem (naštěstí jsem ještě tenkrát neměl Facebook) a nakonec se povedlo napoprvé. Sice jsem si pokazil stipendium (na jedničku bych se musel hodně hádat), ale bylo to za mnou.
Kromě PARů nám dala zabrat ještě Algebra pro výpočetní techniku, která tedy spíše překvapila. Podle reportů z loňska se totiž mělo jednat o snadný předmět, ovšem někteří se přesvědčili, že nikoliv. Obsahem mi však přišla užitečnější než PAR. Zbytek zkoušek už byla standardní pohoda, včetně zkoušky z Komprese dat absolvované v třicetistupňovém vedru v nově rekonstruovaném podkroví. Díky PAR a matice to bylo těžší, nicméně stále jsem se vešel do oněch 4 týdnů v červnu a nemusel si tak prodlužovat zkouškové přes léto. To se nedá říct o kamarádech ze sítí, kteří si většinou něco díky špatně vypsaným termínům museli střihnout ještě v září.
A co dál?
Kromě výše jmenovaného přišlo několik dalších událostí. Především jsem si vybral téma diplomky a mou náplní na další rok byly návrh a implementace klientského protokolu pro experimentální XML a objektovou databázi CellStore, vyvíjenou na katedře, napůl v prostředí Smalltalk/X, napůl v Céčku.
Pokračoval proces vzniku nové (tehdy ještě jen pracovně pojmenované) Fakulty informatiky. První tiskovka, příprava propagace, akreditačních materiálů a všechna ta úmorná mravenčí práce, která za rok vyvrcholila založením fakulty. Měl jsem možnost se motat okolo, i když v mém případě to bylo spíš jen koukání se přes rameno. I přesto to byla cenná zkušenost a teď můžu tvrdit, že FIT byla tak trochu i moje dítko :-).
Také jsem se upsal k výuce Databázových systému na zimní semestr. Byla to ideální příležitost si vyzkoušet učit. Ono to vlastně dost ovlivnilo můj další život, protože jsem díky tomu poznal pár opravdu skvělých lidí a prožil události, které by mě třeba jinak minuly, nebo byly nahrazeny jinými, kdo ví. Ale o tom se možná příště.
Komentáře