Uplynulý rok začal oproti loňskému poněkud vlažně a hudební akce se začaly rojit až s jeho blížícím se koncem. Přesto se nakonec relativně urodilo.
Australian Pink Floyd Show
V roce 2011 se v ČR konaly asi dvě velké události spojené s Pink Floyd. Jednak přijel Roger Waters se znovuzrozeným představením The Wall. Druhak se tu již po několikáté zastavili australští hudebnící s asi nejpovedenějším revivalem - The Australian Pink Floyd Show. S ohledem na to, že rozumný lístek na Waterse byl přeci jen o něco dražší, a taky proto, že Waterse samotného moc rád nemám, jsem šel na “kompletní” revival do Tesla Arény.
Ne nadarmo o nich tuším Nick Mason prohlásil, že jsou možná lepší než oni samotní. Show byla dobře technicky zvládnutá, včetně projekcí a laserové bouře při některých skladbách. V druhé polovině po přestávce byla projekce během některých skladeb trojrozměrná. Prase létající v hledišti bylo opravdu efektní, zbytek už nebyl tak výrazný. Celkově hodnotím představení jako hodně povedené. Na leden 2012 slibují Australani pozměněnou show, ale asi si je tentokrát nechám ujít. Letos se koncert koná 14. ledna opět v Tesla Aréně.
Judas Priest a Whitesnake
Lístky na Judas Priest jsem koupil pravděpodobně jako jeden z prvních. Lítal jsem po Dejvicích a sháněl terminál Sazky, jehož obsluha uměla koupit lístek bez předchozí rezervace (první den nejsou online rezervace povoleny). Naštěstí se mi to povedlo hned na druhý pokus. Začal jsem se těšit jako malý kluk. Z Loudclothing.com jsem si pořídil fešné tričko Whitesnake s vintage logem a čekal půl roku na koncert.
Před pódiem jsem ukořistil celkem výhodné místo, a ani tam nepanovala tolik stísněná atmosféra (později mi došlo proč). Davidu Coverdalovi sice hlas už neslouží jako kdysi, ale kapela předvedla výtečné představení, včetně několika písní z nového alba Forevermore.
Po skončení “předskokanů” to v hledišti výrazně zhoustlo. Bylo vidět, že pravověrné metalisty Whitesnake až zas tak nelákali a spousta lidí přišla jen na kapelu, co byla na lístku napsána větším písmem. Na vlastní uši jsem si ověřil slova mých zkušenějších kamarádů, že Rob Halford už není v takové formě, a zvukař mu v tom už moc nepomohl. Z celého koncertu jsem si jeho vokálu moc neužil.
Pro mě byli vítězi večera spíš Whitesnake, i když budu asi v menšině.
Blue Effect ve Vagonu
Blue Effect jsem slyšel poprvé asi v Pelíškách (což je ostuda), naživo poprvé na Řípské pouti kdysi před lety. Poté na Vyšehraní těsně po státnici a pak víceméně nic. Vždycky jsem měl “štěstí”, že jsem byl na akustické verzi koncertu. Loni se mi povedlo je vidět a slyšet na Beatfestu, ale to byla jen taková půlhodinová ochutnávka. Dlouhou dobu jsem chtěl jít na “elektrické” Blue Effect a vždycky to padlo na tom, že bych tam musel jít sám. Takže jsem se jednou naštval a šel jsem :-)
A neudělal jsem chybu. Klubová atmosféra je totiž něco úplně jiného, než sebevelký stadión nebo sportovní hala. Dosud nejhlučnějším koncertem, který jsem absolvoval, byli Deep Purple před několika lety v Tesla Aréně. V klubu, a konkrétně ve Vagonu je mnohem hutnější akustika a prvních pár minut jsem doslova cítil bolesti v levém ušním bubínku. Pak se vše srovnalo. Každopádně pánové z Blue Effect předvedli skvělou show a s klasickým koncertem někde venku na festivalu se to nedá srovnávat.
Muzikál Mamma Mia!
Loňská (vlastně už předloňská) návštěva představení We Will Rock You mě navnadila na muzikály z West Endu. Takže když měla show Mamma Mia! po nějakém čase navštívit Českou Republiku, rozhodně jsem věděl, že se na ni chci podívat. Kupodivu jsem viděl jako první film, který mě svou spontánností a ztřeštěností naprosto uchvátil. Herecké obsazení se mi velmi líbilo a zpívající Meryl Streep a Pierce Brosnan byli třešničkou na dortu.
V muzikálovém ztvárnění charismatický Brosnan sice chyběl, představitelka Sofie nebyla na první pohled do tváře tak ztřeštěná jako Amanda Seyfried, ale zpěváko-herecké obsazení muzikálu se mi líbilo. Díky tomu, že jsem film již viděl, neměl jsem až takové problémy s porozuměním dialogů (Britové jsou přeci jen Britové). Titulky sice byly, ale stranách v celkem značném úhlu od pódia, takže jejich sledování bylo více než nepohodlné.
Tohle představení mě jen utvrdilo v dojmu, že muzikály z West Endu patří ke špici. Až se naskytne příležitost, dalšímu z nabídky určitě neodolám.
Popelka - muzikál na ledě
Na Popelku jsem se vypravil relativně náhodou, spontánně, částečně ze zvědavosti, částečně, abych někomu udělal radost. Ale rozhodně jsem nelitoval. Byl to můj první muzikál na ledě, už dlouhou dobu jsem koketoval s Mrazíkem, ale nikdy na něj nedošlo.
Podle producentů bylo toto představení připravováno několik let, což si vlastně ani nedokážu představit. Obsazení bylo rozděleno na herce bez bruslí na pohyblivém pódiu a bruslaře – včetně prince a Popelky. Byli jsme na premiéře, takže tomu odpovídalo i herecké složení (každá role měla 2 až 3 alternace). V roli krále a královny Vlastík Harapes a Dana Morávková, která předvedla i krátké vystoupení na bruslích. V roli vypravěče a kouzelníka Jiří Korn a v kostýmu směšného komořího Martin Dejdar. Hlavní pár byli ruští krasobruslaři, které nazpívali Lucie Bílá s Ondřejem Rumlem.
Představení vynikalo nádhernými kostýmy, hrající všemi barvami a tvary. Z krasobruslařských vystoupení si pamatuji hlavně malé caparty hrající myši a nějakého bruslaře s čímsi modrým na hlavě, metající salta nazad. V rámci interakce s diváky objížděl princ hledající svoji Popelku podle střevíčku první řady a zkoušel zde přítomným dámám střevíček.
Na závěr se pořádala dlouhá děkovačka, kde si svoje díky odnesli všichni včetně masérky a kdy se opakovala pokažená scéna s hlavními zpěváky a neposlušným kočárem taženým labutěmi. Muzikál teď objíždí velká města republiky a setkává se více méně s pozitivními ohlasy.
Edguy a Kottak
Lístky na Edguy jsem kupoval vcelku spontánně, asi dva dny předem, poté, co se mě kolega zeptal jestli “jdu na Edguy”. I když Tobiho s jeho domovskou skupinou až zas tolik nemusím, přeci jenom jsem svolil. Také z toho důvodu, že jako předkapela vystupoval James Kottak, současný bubeník The Scorpions, se svou kapelou.
Kulturní centrum Vltavská, kde se koncert odehrával, je asi nejhorší klub/kulturák, co jsem měl možnost navštívit. Naprosto neklimatizovaná nora, na jejíž podmínky si stěžovali i sami účinkující. Kapela Kottak hraje něco, co bych nazval punk-rockem, sám její frontman ji popisuje jako když “Cheap Trick potkají Green Day, ve špatný den”. Představili své nové album Attack, sličnou Stephany Smith a punkovou verzi písně Holiday od Scorpions.
Samotný James Kottak, který v kapele normálně hraje na kytaru, pak předvedl své oblíbené bubenické sólo doplněné svlékáním vrstvených triček. Napočítal jsem jich tuším 5. Každopádně, byla to jedna z nejpovedenějších předkapela, co jsem měl možnost zažít a charismatický komediant James Kottak rozproudil celý kulturák.
Koncert Edguy se nesl v duchu klasických písní jako Superheroes, Tears of Mandrake nebo Vain Glory Opera, a také byla představena část písní z nového alba Age of the Joker.
Po koncertu jsem si šel pokecat s Jamesem Kottakem a jeho kapelou, kteří si svůj merchanise prodávali sami. Takže moje hudební sbírka je bohatší o podepsané CD Attack a můj šatník o černé tričko s logem alba Attack a nápisem Rock’n’Roll Forever na zádech :-)
Queenie ve Vagonu
Po letních prázdninách se do Prahy přistěhovala moje mladá známá (nebudu přeci psát, že je stará :-)) Nina, která kromě vášně k cvičení a Paleo dietě vyznává podobný hudební repertoár jako já. Po prvním pokusu dostat ji na Blue Effect do Vagonu, který nakonec nevyšel, jsme se domluvili na Queenie v tomtéž klubu o měsíc později.
Ani jeden z nás asi přesně nevěděl, co nás čeká. Já osobně slyšel Queen revivaly asi tři a musím uznat, že tento byl ze všech asi nejpovedenější. Projevy zpěváka byly po hlasové i pohybové stránce prostě perfektní. Kapela údajně jako jediná z Čech vystupovala v Montreux na Freddie Mercury Montreux Memorial Day. O tradiční přestávce v polovině ohlásili vyprodaný Vagon, což oblíbenost této mladé kapely jistě potvrzuje. Dojmy od Niny si můžete přečíst zde.
Vladimír Mišík v Akropoli
Písně Vládi Mišíka mám velmi rád, jak z počátků Modrého Efektu, tak i s Etc… Takže bylo třeba odškrtnout si další odrážku v deníčku a lístky do Akropole zakoupit.
Do klubu jsem dorazil s dostatečným předstihem, takže jsem společně s fotografy okupoval první řadu teprve formujícího se davu lidí a na účinkující jsem měl dostatečný výhled. Jako předskokan nastoupil violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba se svým novým seskupením Kybabu (na pozici basáka), ve společnosti famózního kytaristy Norbiho Kovácse (se kterým vystupují například i s Ivanem Hlasem) a představil dvou první autorskou desku Noční lov, vygradovanou satirickou písní Hit v koncertní úpravě.
Po pauze na občerstvení nastoupila na pódium hlavní hvězda, Vladimír Mišík ve společnosti Etc…, a předvedl plejádu svých nejznámějších písní, kde při většině z nich rozezpíval celé publikum. Nezapomněl na svou nejnovější desku Ztracený podzim. Na pódiu nemohl chybět Olin Nejezchleba, jeho cello, předzpěv, občasné baletní kreace a zaskakování basáka.
Koncert skončil po desáté hodině a já odcházel domů zas jednou s pocitem dobře investovaných peněz, a dvojalbem 25 let v tom od Olina Nejezchleby :-)
Nazareth v Lucerně
Skupině Nazareth se mi podařilo již několikrát vyhnout a tentokrát jsem si řekl, že již neodolám a nebudu riskovat, že to bude poslední šance. Lucerna je, jak jsem zjistil, celkem příjemné místo a velikostí ke kapele jistě sedla. Bohužel mě zklamal fakt, že lístky byly několik týdnů před koncertem k dispozici na nějakém slevovém serveru, což se prostě u koncertů nedělá (něco podobného provedl pořadatel Řípfestu a fanoušky, co nakupovali v předprodeji, doslova nas….l). Možná k tomu ale pomohla skutečnost, že se ten večer mělo nahrávat vystoupení na nové DVD skupiny, takže si pořadatel chtěl pojistit zaplnění sálu za každou cenu.
Předskokany byla již zavedená česká skupina České srdce. Bohužel mě skoro vůbec neoslovila, repertoár byl takový nemastný neslaný a občasné povykování zpěváka tomu moc nepomohlo. Potvrdil se fakt, že tomu předskokani moc neprospějí.
Před vystoupením hlavních hvězd večera přišel na pódium někdo z produkce, aby publiku oznámil, že se bude nahrávat záznam koncertu. Dále vyslovil přání, aby české publikum překonalo to brazilské na posledním DVD. O tom jsem si již na začátku dovolil zapochybovat, protože brazilské publikum nemůže překonat z definice nikdo. České publikum bylo, s ohledem i na věkové složení, celkem tuhé. Ani tomu nepomohly obecně složité texty a skotský přízvuk zpěváka. V podstatě reagovalo pouze na balady Dream On a Love Hurts, kterými nás masíruje kdejaké rádio. Vypalovačky jako Razamanaz, This Month Messiah, Hair of the Dog nebo Broken Down Angel jej převážně nechávaly chladnými. Sám jsem zvědavý, jak tohle celé bude vypadat na výsledném videu.
Každopádně Dan McCafferty je i na svých pětašedesát v perfektní pěvecké formě a mladící jako Tobias Sammet by mu mohli závidět :-)
Beatfest - Michal Pavlíček Na Kloboučku
Beatfest byl tentokrát poslední hudební zážitek sezóny. Loni byli někteří rozpačití z místa konání akce - O2 Arény. Možná proto, že se ji podařilo zaplnit až na samý závěr a rozhýbat jen na několik vystoupení (viz [{filename}/blog/beatfest-aneb-50-let-bigbitu-v-cechach]). Letos se akce přestěhovala do menší Tesla Arény v Holešovicích a navíc nebyl využit celý kapacitní potenciál haly, scéna byla podélně na polovině kluziště a sedadla tak byla v divadelním uspořádání. Mně se vlastní blbostí povedlo koupit lístek do druhé řady, čehož jsem litoval již při příchodu. Výhled v první řadě byl totiž zacloněn stojícími na ploše a tak někteří v první řadě povstali, takže jsem musel s nimi (ale stejně tam byla celkem kosa, takže to přišlo vhod).
Koncert měl “kloboučkovský formát”, každý Pavlíčkův host si s ním zpravidla zahrál jednu převzatou píseň a jednu píseň z vlastního repertoáru. Nejvíc mě asi potěšil Vilda Čok, který nastoupil na pódium s písní Anarchy in the UK a poté samozřejmě nemohl nepřidat výběrovský Václavák. Miloš “Dodo” Doležal přivedl zase na pódium svého syna a předvedli jeden kousek z repertoáru Metallicy. Na závěr rozvibroval arénu Kamil Střihavka s jistě profláklou Zemí vzdálenou z dob B.S.P. a celá akce končila společnou písní od AC/DC - Higway to Hell.
Akce to byla příjemná, cena vstupenky adekvátní a jelikož tam věčně pobíhali pánové s videotechnikou, zřejmě se dočkáme nějaké oficiální formy záznamu.
A co rok 2012?
V závěru letošního roku byl heavymetalový svět obzvláště potěšen, jelikož ohlásili (další) reunion členové klasické sestavy Black Sabbath, včetně červnového koncertu v Čechách. Lístky do kotle byly vyprodány takřka během dopoledne a teď není volné ani místečko. Bohužel před chvílí vyděsila rockový svět zpráva o zdravotním stavu Tonyho Iommiho, tak doufejme, že se z toho včas dostane.
Jak jsem již zmiňoval, znovu zde vystoupí Australian Pink Floyd show, nebo například Sting a na stadionu v Edenu Američan Bruce Springsteen. Rozhodně je, kromě očekávaného konce světa, na co těšit.
Komentáře