Před dvěma lety odstartovalo reunion turné kapely Helloween, jednou z prvních zastávek byla i Praha. Představili se v sestavě s oběma původními zpěváky, Kaiem Hansenem a Michaelem Kiskem.

4. října vyšel jednak obrazový materiál s názvem United Alive, který pokrývá koncert z Wackenu a Madridu, plus pár bonusů včetně animací z koncertů a rozhovory. Audio verze United Alive in Madrid pak představuje záznam koncertu z Madridu a několik bonusů z jiných měst (dokonce je tam zastoupena i Praha).

Oficiální shop kapely je na pumpkins-store.com. K objednávce novinky tam dostanete jako dárek textilní „festivalový“ náramek.

Na Spotify je United Alive in Madrid již k dispozici.

• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Nové album Helloween přijde příští rok
• Helloween vydali reunion živák United Alive
• Helloween - Praha 25. listopadu 2017
• Setlist Helloween reunion turné Pumpkins United
• Helloween vydali nový singl k příležitosti reunionu
• Helloween reunion míří do Prahy

Svůj první a poslední Kindle jsem si koupil někdy v roce 2012. Tehdy se jednalo o model třetí generace, později pojmenovaný jako Kindle Keyboard.

Chybějící osvětlení se tehdy řešilo přídavnými lampičkami, případně lampičkou jako součástí pouzdra. Za ty roky postupně Kindle přišel o alfanumerickou klávesnici, dostal dotykovou obrazovku a s modelem Paperwhite přišlo i osvětlení (nikoliv podsvícení). Kindle jako takový v podstatě nestárne. Nízké rozličení e-ink displeje dostačuje i po letech. Pokud nejste náruživý čtenář, ani za ta léta nezničíte baterku. Ale mně začalo chybět to osvětlení…

Dříve jsem jezdil do práce jen metrem, kde je světla dostatek. Po přestěhování jezdím do práce i (nebo jen) tramvají, takže se nevyhnu postávání na ostrůvcích, kde už je to se světlem horší. A to byl přesně ten důvod, kdy mi model Keyboard přestal stačit.

Loni uvedl Amazon 4. generaci Paperwhite, které dal do vínku voděodolnost (můžu si číst ve vaně!) a rovnou přední plochu bez zapuštěného skla displeje. Teď už stačilo počkat na vhodnou slevu.

Ta přišla před Valentýnem, kdy byla verze bez reklam na německém Amazonu k sehnání za cca 111 EUR (podle tehdejšího kurzu asi 2870 Kč) s dopravou zdarma (oproti tomu v ČR místní shopy tenkrát prodávaly verzi s reklamami klidně za 4 tisíce). Doprava byla famózně rychlá, jak je u Amazonu zvykem.

Starý (nahoře) a nový Kindle

• Jednoznačně osvětlení, neměl jsem smůlu na nějaké defekty, takže je nádherně rovnoměrné a dostatečné za jakýchkoliv světelných podmínek. V noci si jej stáhnete na minimum, ve dne naopak trochu přidáte, aby vám nevadil průjezd tramvaje např. tunelem.
• Dotyková obrazovka. Fyzická tlačítka na starém Kindlu byla super, ale možnost přehodit stránku na celé ploše displeje, tedy ne jen na designovaném místě, mi přijde vhod. Např. když držím Kindle v jedné ruce a palec mám umístěný pod displejem.
• Rovné přední sklo (spíš plast). Už žádný prach a nepořádek v rozích displeje!
• Magnetické obaly - otevřením se čtečka probudí, zavřením zase uspí. Když máte verzi bez reklam, odpadá swipování reklamy a oproti starým modelům nemusíte hledat zapínací tlačítko.
• Vodotěsnost - jednou do roka má člověk potřebu se natáhnout do vany.

• Rovné přední sklo. Zatímco dříve byl okraj z matného plastu, nyní je součástí skla displeje. Jsou na něm vidět otisky prstů a mnohem víc odlesků např. od zářivek v metru. Na fórech kolem toho proběhla řada diskusí, displej jako takový se asi neleskne víc, ale větší plocha skla s černým podkladem okraje odlesky nyní umocňuje. Každopádně v metru musím víc kroutit rukou.
• Dotyková obrazovka - paradoxně to i občas vadí, stačí jinak uchopit např. při nástupu do tramvaje, a už listujete.

Tak jako tak nový Kindle splnil svoji placebo povinnost a já čtu v MHD zas o něco víc. A občas se to hodí před spaním.

Tenhle rok jsem to opravdu dlouho flákal. Znáte to, moc práce, do toho dítě. Prostě nestíhačka.

Celkem úspěšně odolávám žádostem mě drahé polovičky, abychom zas jednou šli spolu do divadla. Nejsem divadelní typ. Dramatické ztvárnění téměř čehokoli mě prostě nudí (Teda kromě Zamilovaného Shakespeara). O to víc mám raději muzikály. A ne ledajaké, díky představením původem z londýnského West Endu jsem si zvykl na vysoký standard. Nejlepší muzikálový zážitek byl pro mě bezesporu We Will Rock You přímo v domovském divadle Dominion Theatre v Londýně.

Ve snaze najít nějaký český muzikál, který by mě zaujal (a který jsem neviděl), narazil jsem na Robina Hooda od autorského dua Soukup - Osvaldová, a recenze vypadaly lákavě. Tak dlouho jsem se chystal na nějaký nákup lístků, až jsem je dostal loni k Vánocům.

Dějově je představení inspirováno filmem Král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli, leč trochu osekaně. Texty z pera Gábiny Osvaldové mají tradiční šmrnc a vtip. Leč titulní píseň je taková nemastná neslaná. Předěly mezi dějstvími vyplňují miniscénky se dvěma skřety v podání Richarda Tesaříka a Zdeňka Podhůrského. Jako šerif z Nottinghamu se představil charismatický Martin Pošta. Roli Malého Johna v mnou navštívené alternaci zahrál statný Jiří Zonyga, kterého možná znáte jako prvního vítěze českého X-Factoru.

Představení je laděno do veselého stylu, místy mi zvolený humor ale přišel až příliš na hraně. Scéna a řešení představení v prostorách malého divadla byly líbivě pojaty. Večer jsem domů odcházel spokojen. Český muzikál má u mě malé bezvýznamné plus.

Texty Tří sester mám hodně rád, Fanánek jsou pro mě hlavně kvalitní a veselé texty, a automaticky větší zábava než kdejaký meta-lyrický Kryštof. Naživo jsem Sestry viděl pouze jednou, a to ve zkráceném setu na Beatfestu v O2 Areně před lety. Jelikož nechodím na festivaly, tak jsem využil příležitosti a zašel do klubu Akropolis. Akropole je super, končí se tam v 10 večer, takže nemusím ani moc ponocovat a druhý den nejsem rozbitý. Sestry si pozvaly jako předskokany bláznivou punk rockovou partičku Ešus. Tihle mladíci mě velmi zaujali svými texty. Legrace musí být za každé situace, takže jedna píseň se klidně jmenovala Postižená. Frontmanovo vystupování mi přišlo nenucené, je vidět, že si to v mladém věku ještě náležitě užívají.

Fanánkův band nastoupil po tradiční přestávce na gin s tonicem (nebo na zelenou) a rozjelo svůj best-of setlist za celých těch 30 let existence. Později už to patřičně rozbalilo i publikum a řádilo víc, než jsem snesl :D Takže jsem utekl z kotle. Na tohle jsem už fakt starej. Holt punk je pro mladý a energický děcka.

Nejsem skalní fanda Magnumu a nikdy jsem neviděl jejich živé vystoupení. Možná proto mi přišel začátek koncertu trochu přiškrcený hlavně po pěvecké stránce. Nicméně Bob Catley se během dvou úvodních písní rozezpíval a pak už to byl Bob, kterého si pamatuji z koncertů Avantasie. Samozřejmě nechyběly jeho pohybové kreace rukou, které jsou pro něj typické. Z nového alba Lost on the Road to Eternity zazněly asi 4 nové skladby. Jinak to byla směsice nejlepších hitů historie kapely.

Předkapelou byla sympatická hardrocková partička Reds'Cool z ruského St. Petersburgu. V čele s charismatickým zpěvákem vyplnili bezmála hodinu čekání na hlavní bod programu. Kytarista mi strašně připomínal Glenna Hughese, ovšem s Les Paulem místo basy.

Předkapelou byli The Lords, prehistorická hardrocková kapela z Německa. Chvílemi mi jejich představení připomínalo spíš parodii, hlavně pěvecké vystoupení jednoho z kytaristů. Taky se objevilo medley rocknrollových hitů z šedesátek, ve kterém jsem poznal fráze z písní jako Route 66 a Johny B. Goode, ale jsem si téměř jistý, že text se shodoval tak v jednom verši.

Ritchie Blackmore si chtěl zas jednou zahrát trochu tvrdší muziku, a tak dal před několika lety opět dohromady Rainbow, v kompletně novém složení. Zpívá mu Ronnie Romero, na klávesy hraje dlouholetý člen Stratovarius Jens Johansson. Otvírák patřil písni Spotlight Kid. Postupně zazněly hitovky ze všech sestav Rainbow. Přestože za celou dobu chodu kapely vzniklo 8 řadovek, téměr polovinu setlistu tvořily písně Deep Purple, včetně superdlouhé verze Child in Time. Jasně, Ritchie má právo hrát si svoje písničky. Nicméně s vzhledem k tomu, že u nás každou chvíli vystupují ti „praví“ Deep Purple – byť z nejslavnější sestavy tam zůstal jen Gillan, Glover a Paice – asi bych spíš ocenil ty písně Rainbow.

V Rainbow se vystřídalo několik zpěváků. Romero mi se svým skřehotavým hlasem nejvíc seděl právě na písně prvního zpěváka, Ronnieho Jamese Dia. Na sóla došlo v písni Difficult to Cure, což je vlastně Blackmorova kompozice Beethovenovy Deváte symfonie. Z pódia postupně odejde zpěvák, Blackmore, prostor dostanou klávesy, basa, pak se všichni vrací, aby zas zazněla nejznámější pasáž symfonie a skladbu dohráli.

Vystoupení neuzavírala skladba Rainbow (a že by jich pro přídavky bylo), a tak jsme Long Live Rock and Roll slyšeli jako třetí od konce. Pak totiž přišla párplovská povinnost Smoke on the Water a jako přídavek české publikum dostalo hitovku Burn ze stejnojmeného alba Purplů z dob, kdy u kapely začínal David Coverdale. A paradoxně to byl začátek prvního konce Blackmora v Deep Purple. Že by nějaká skrytá symbolika?

Vždycky jsem měl raději zbytek Pink Floyd než „vyhozeného“ Rogera Waterse. Dokonce jsem jednou dal přednost koncertu Australian Pink Floyd Show (tehdy ve stylu Dark Side of the Moon) před Watersovým představením The Wall. Byla to obrovská chyba. On samozřejmě stojí za spoustou floydovských hitů včetně právě zmiňovaného alba The Wall. A zpívat umí taky! Po té, co jsem zhlédl koncertní film The Wall (neplést se stejnojmenným hudebním filmem), musím říct, že jsem mu léta křivdil (a některé ty venkovní koncerty ve Státech s obrovskou „zdí“ musely být maso).

Než jsem se rozhoupal, páteční termín byl vyprodán. Uvedení druhého termínu jsem vzal jako znamení a lístek na sobotní představení si pořídil skoro okamžitě.

První dobrá věc na koncertu – žádná předkapela! První špatná věc na koncertu – ochranka O2 Areny tradičně odebírala před vstupem na plochu na stání jakékoliv pití.

Diváci byli svoláváni na plac celkem dlouhou videoprojekcí (která byla v podstatě statická – nějaká paní, co sedí u šumícího moře). Hned v ten okamžik jste si mohli všimnout, že je vše ozvučeno surroundem. Rackové a moře se ozývalo všude okolo, na ploše před podiem to byla velmi zajímavá zkušenost. Samotní hudebnící (aspoň podle mých uší) zněli jen zepředu, ovšem doplňkové efekty (např. takové ty různé nahrávky ze skladeb z alba Dark Side of the Moon) hrály ze všech stran během celého koncertu.

Začátek koncertu byl vlastně celý převzatý z již zmiňované desky a já se těšil, že první část bude komplet deska Dark Side of the Moon. To se změnilo, ovšem z alba zazněly během večera skladby snad všechny. Linii songů z odvrácené strany měsíce nejprve narušily písně z Rogerových sólových počinů, potom třeba Wish You Were Here. Před pauzou nás čekala ukázka z The Wall včetně notoricky známé Another Brick in the Wall, Part 2. Před začátkem skladby nastoupil na pódium místní dětský sbor oděný ve vězeňských mundúrech, aby si zazpíval nejznámější party celé desky. Tím byla první část u konce.

Po cca 20 minutové pauze se nad diváky objevila obrovská projekční plocha podél celé délky divácké plochy ve tvaru kvádru se čtyřmi komíny, na kterou se začal promítat obraz elektrárny v londýnském Battersea, který jistě všichni znáte. Bylo tak jasné, že další minuty patří albu Animals.

V druhé části vystoupení gradovaly i Watersovy nevybíravé narážky na současné dění a politiky, včetně toho amerického nejvyššího. Létající prase vypuštěné během skladby Pigs dokonce neslo jeho jméno a na projekční ploše svítilo Trump je prase. Nechyběla i protiválečná témata. Závěr druhé části pak patřil zbytku alba Dark Side of the Moon.

V přídavku jsme mohli slyšet Rogerovu sólovou tvorbu, například novou píseň Wait for Her. Úplně poslední pak přišla jedna z perel alba The Wall, Comfortably numb. Diváky pak zasypaly konfety s nápisem RESIST.

Norbi Kovács slavil životní jubileum (50 let) a v rámci Vyšehraní pořádal narozeninový koncert. Na pódiu se s ním sešli jeho kolegové z Ivan Hlas tria, Etc., Lokomotivy a další hudebníci, se kterými si měl kdy možnost zahrát. Program byl velmi nabitý. Jelikož pochází ze slovensko-maďarského pohraničí, nechyběly ani písně v Maďarštině.

Zatímco většina koncertu byla taková poklidná, na závěr přišel Petr Vondráček s Lokomotivou a konec koncertu se rozjel rock'n'rollovým tempem.

Tahle „supergroup“ má rozhodně skvělé debutové album. A jména jako Portnoy nebo Soto vás přesvědčí celkem snadno. Předkapelou byli plzeňští Seventh Passion. Jednalo se o směsku progresivních žánrů a jejich vystoupení se mi velmi líbilo.

Mike Portnoy musel svoje bicí vtěsnat na opravdu malé pódium. Klub Futurum je celkem kobka. Proti tomu Vagon působí jako Rudolfinum. Opět se potvrdilo, že prog-metal opravdu můžu, ale jen v malých dávkách. Po stejné zkušenosti s dlouhým koncertem Dream Theater si dám zas na chvíli pauzu. Jeff Scott Soto má opravdu suprový hlas, i když ten mnohem lépe vyzní na studiových nahrávkách. Vzhledem k tomu, že vydali svoji prvotinu, musela si kapela vystačit se songy z jediného alba. Nicméně progressive metalové skladby jdou natahovat skoro donekonečna (znáte ten vtip o drakovi, princezně a rytířích–metalistech?). O kytarová sóla se staral Ron „Bumblefoot“ Thal (jeho možná znáte jako kytaristu z Axlova revivalu v období přes velkým reunionem Guns N' Roses - nebo se k tomu období nehlásíte, vzniklo tam album Chinese Democracy).

Ale aby to přeci jen bylo o něco delší, došlo na několik coverů. Vzpomínku na Vinnieho Paula, bubeníka Pantery, který to zabalil několik dní před tímto koncertem, zajistila skladba Save me od Queen. Velmi zajímavě působilo odchycení „kolemjdoucího“ Dana Reeda, který si s kapelou zazpíval And the Cradle Will Rock… od Van Halen. Byl to rozhodně pohodový večer, který kazilo maximálně prostředí, ale to je můj subjektivní dojem.

Poslední dobou je to o samých superskupinách (viz výše). The Dead Daisies mě lákali už minule, kde lenost zvítězila. Podruhé jsem se rozhodl dát jim šanci. Koncert se opět konal v centru v Lucerna Music Baru.

Skupinu dal dohromady a řídí David Lowy, australský businessman. A kromě toho umí pilotoval letadlo a hrát na kytaru. Samozřejmě přes kytary je tu především Doug Aldrich, kterého známe např. od Dia nebo z Whitesnake (a v neposlední řadě z Revolution Saints). Doug nahradil Richarda Fortuse, který teď jezdí po světě s Guns N' Roses. Za bicí usedl nově Dean Castronovo, který skončil v Journey po problémech se zákonem a hraje s Dougem v Revolution Saints (a tam mimochodem hlavně a skvěle zpívá - jeho hlas je skoro jako klon Steva Perryho z Journey).

Fialky představily pár songů ze svého nového alba Burning Rain, zbytek čerpal ze starých pecek a coverů, především medley známých songů ke konci představení.

Přeskokany byli Doctor Victor, mladá kapela, která není na naší scéně úplným nováčkem. Kapelu si teda pamatuji v úplně jiném složení. Zůstal zde akorát zpěvák a kytarista Vojta Bureš, což je ovšem jediná klíčová osobnost. Jeho stage performance je velmi podmanivá. A kdo jiný než oni předskakovali i ACDC při nedávném koncertu v Praze.

Koncerty na Střeleckém ostrově se konají každé léto. Každé léto tam vystupuje i Vladimír Mišík s kapelou. Původně to měl být dvojkoncert Etc. a Ivan Hlas Tria, ale hlasová indispozice Ivana Hlase byla proti. Druhý, resp. první koncert v pořadí nakonec zařídilo seskupení Kybabu Olina Nejezchleby. Vlastně nebylo třeba nějakých velkých personálních změn. Jediný rozdíl v obsazení se konal jen v osobě Ivana Hlase. Takže ani úprava pódia mezi koncerty netrvala tak dlouho.

Příjemné zpestření léta, i když na ně raději zajdu do klubu.

O existenci této kapely jsem se dozvěděl teprve nedávno. Bylo to na koncertu Gamma Ray v Meet Factory, kdy Kai přibral na pódium „kolemjdoucího Ralpha“, svého bývalého zpěváka z počátků Gamma Ray. Ten spolu s Matem Sinnerem založili kolem roku 97 právě Primal Fear poté, co odešel z Gammy a neuspěl jako náhrada za Roba Halforda do Judas Priest.

Zvuk kapely je víc heavymetalový než Gamma Ray nebo Helloween. Jejich prvotina zní úplně jako Judas Priest, hodně to umocňuje i hlas samotného zpěváka, kterého si snadno spletete s Robem Halfordem.

Byl to můj první koncert této kapely a rozhodně jsem odcházel nadšen.

Spousta zajímavých hudebníků už tu byla dřív, než jsem stačil dokončit tento článek. Namátkou Avantasia, Def Leppard, Kiss nebo Nick Mason. Na podzim se můžeme těšit např. na happymetalové Freedom Call, kteří uvedou svoji novou desku „originálně“ pojmenovanou M.E.T.A.L.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok
• Můj hudební rok 2019
• Helloween vydali reunion živák United Alive
• Můj hudební rok 2018

Tobias Sammet na Facebookovém profilu včera ohlásil novou desku pro rok 2019 s názvem Moonglow. Současně tato „supergroup“ vyrazí na světové turné. S Prahou počítá v úterý 2. dubna 2019 ve Fóru Karlín.

Lístky jsou v prodeji od dnešního dne v cenách 750 a 950 Kč (stání a stání před podiem).

Letos jsem si dal trochu načas, takže svoje zápisky z loňských koncertů přináším až v dubnu

Skupina Limetal vznikla před nedávnem jako výsledek vnitřních rozporů uvnitř tehdejší sestavy Citronu (Pařízek, Bartoň, Vlasák, Šperl, Michalík). Radim Pařízek zůstal sám na jedné straně barikády, a jelikož vlastnil všechna práva na název kapely i texty písní, postavil si nový Citron, kam se vrátil po dlouhých letech na post zpěváka Ladislav Křížek.

Odpadlíci z Citronu se tak stali Limetalem (původní slovní hříčka – limeta místo citronu – už zůstala napořád). Jelikož jim Radim Pařízek přes právníky zakázal zpívat texty Citronu (tady pořád zuří boje mezi ním a zbytkem kapely, údajně se pod všechny společné texty navzdory skutečnosti podepsal jen Pařízek), partička celkem rychle přispěchala s přetextovanými písněmi a vydali tak první kompilaci Pravdu ukáže čas.

Teprve loni vyšla první původní deska s jednoduchým názvem Limetal. A chlapci ji na Valentýna pokřtili v Lucerna Music Baru. Za kmotry přišli členové skupiny Kabát. Na konci nechyběla autogramiáda.

Na koncertě zazněla taky jedna neobvyklá skladba. Byl jí Rock n' Roll démon, píseň, kterou zpíval samotný Stanislav Hranický! Tedy samozřejmě jen ze záznamu. Jedná se o mix studiových nahrávek Standy Hranického doplněných o zpěv Fanyho Michalíka. Druhou zajímavou skladbou byla píseň Karolína. Ta se nachází na novém albu a je poctou zesnulé fanynce, která kapelu doprovázela na všech koncertech. Během této písně dostalo prostor i dámské smyčcové duo.

S Fanym Michalíkem se Limetal orientuje spíše hardrockově a na nové desce je to hodně vidět. Osobně jsem víc fanoušek Limetalu než zbylého torza Citronu. Ale dá se říct, že obě „poloviny“ našly svoje fanoušky a návrat Ládi Křížka může být pro někoho zajímavá událost.

Předskokankami byly půvabné dámy z ostravské hard rockové kapely Kapriola.

Limetal

Eric Martin je synonymum pro americkou skupinu Mr. Big, s kterou nedávno natočil novou desku Defying Gravity a teď ji propaguje na turné po světě. Loni jsme ho mohli u nás slyšet zpívat v rámci projektu Avantasia, na jehož nejnovější desce se taktéž pěvecky podílel. Kromě toho si na přelomu loňského a letošního roku střihnul sólové evropské turné. Když nic jiného, všichni si pod značkou Mr. Big určitě pamatujete předělávku od Cata Stevense, Wild World, nebo jejich neúspěšnější skladbu To Be With You.

Eric Martin vyjel s welšským muzikantem Davidem Cotterillem a zahráli Praze v natřískané Nové Chmelnici plně akustickou show plnou písniček od Mr. Big. Jeho hlas je snadno rozpoznatelný a v akustickém podání (opravdu jen dvě kytary) dostávaly jeho písně z řadovek Mr. Big nový kabát. Takže občas tu písničku znáte, ale jinak než podle názvu nebo refrénu ji nepoznáte. Eric Martin je taky je hodně ukecaný. Dobíral si neustále někoho v publiku, zvláště jednoho pána v bundě kousek ode mě, který mu buď nerozuměl, a tudíž nevěděl, že se ho to týká, anebo se na něj velmi nelibě mračil.

Každopádně za mě celkem příjemná změna. Po sérii vymlácených bubínku z metalových megakoncertů, jeden trochu klidnější večer.

Sabaton je u nás velmi oblíbená (podle některých hudebních „kritiků“ trochu přehypovaná) kapela, a tak na turné k albu The Last Stand nemohla chybět Praha.

Předkapelou večera byli švédští elfové z Twilight Force, relativně mladá powermetalová partička, se svým krátkým setlistem.

Potom už nastoupila na podium první z hlavních hvězd večera. Halu rozduněl Wolf Hoffmann se svoji kapelou Accept. Mezi odehranými skladbami nechyběly klasiky z dob Uda (Princess of the Dawn, Balls to the Walls) i nové písničky se současným zpěvákem. Mark Tornillo rozhodně není zelenáč, s kapelou už je nějakých 8 let a mnohými je považován za adekvátní Udovu náhradu. Ač byl setlist poměrně krátký (10 skladeb), maestro Wolf Hoffmann se hodně předváděl a vystřihnul si nejedno kytarové sólo, takže to zas tak krátké nebylo

Wolf Hoffmann

Celou show Sabatonu otevřela skladba Ghost division, klasika z dob Art of War. Následovala Sparta, titulní píseň právě ze zmiňovaného nového alba The Last Stand. Jedná se samozřejmě o starověkou řeckou Spartu, ne tu pražskou. Píseň oslavuje statečnost spartského krále Leonida a tři stovek dalších spartských vojáků proti perské přesile v bitvě v průsmyku u Thermopyl – tak jak to známe např. z filmu 300. Na pódiu tak kapelu doplnili spartští vojáci a i samotný Joakim zpíval ve vojenské přilbici.

Trochu nezvykle dostala příležitost i akustická kytara. Final Solution tentokráte zazněla ve formě balady za doprovodu akustických kytar.

V Česku získal Sabaton za poslední album již zlatou desku, a tak došlo k předání přímo na pódiu. Zároveň jsme se od kapely dozvěděli, že současná tour je zatím největší v historii. Nechyběl samozřejmě krtek, a neodmyslitelné „ještě jedno pivo“.

Pokud trochu sledujete dění u nás, mohli jste si všimnout, že Joakim díky svým českým kořenům mohl být nominován a dokonce i zabodoval v tuzemské anketě Český slavík, kde loni skončil na pátém místě. Letos způsobila trochu rozruch dodatečná úprava pravidel a Joakim byl o možnost umístit se v anketě připraven. Mnozí, hlavně fanoušci a promotéři metalových koncertů, tento čin pořadatelské společnosti odsoudili.

Sabatonu jsem podlehl relativně nedávno. Jejich koncerty, podobně jako třeba Kiss (a teď mě třeba sežerte), považuji za záruku dobré zábavy.

Deep Purple stále nešli do důchodu. A tak u nás opět byli naposled. Vydali novou desku Infinite a opět se chystají možná skončit.

Předskokanem byli kanadští Monster Truck, hardrocková kapela z Ontaria. Kytarista se oblékl do dresu Jaromíra Jágra. To je asi tak jediné, co si z jejich vystoupení pamatuju.

Deep Purple představili novou desku. Stage byla vyvedena jako polární krajina, což korespondovalo s designem jejího obalu. Samozřejmě zaznělo všechno, na co jsme zvyklí, včetně několika novinek.

Na co se určitě můžete spolehnout, je to, že vám Don Airey zahraje Smetanovu Vltavu. Celkově to rozhodně nevypadalo, že se skupinka staříků chystá do důchodu. I v tisku si koncert vysloužil obdivné reakce.

Deep Purple

O o koncertu německých Eguy jsem se rozepsal už dřív.

Kvůli koncertu Orden Ogan jsem si nakonec musel vyřídit i voličský průkaz, protože se konal během víkendu voleb do poslanecké sněmovny. Povedlo se, státní aparát neselhal, takže jsem zvládl splnit obě své povinnosti (občanskou i tu posluchačskou).

Orden Ogan jsem nikdy předtím neposlouchal. Až neustálé básnění kamaráda mě donutilo si je pustit a … neznělo to zas tak špatně. Abych trochu prozkoumal neznámé vody, lístek jsem si koupil.

Předskokany byli kanadští Unleash the Achers s půvabnou zpěvačkou Brittney Slayes. Jak už to na Chmelnici bývá, kvalita zvuku začíná hodně špatně, u hlavní hvězdy večera je v pohodě. Takže jsem byl z předskokanů trošku rozpačitý. Ale určitě si je ještě někdy pustím.

V Rhapsody of Fire se zase děly změny. Všichni asi víme, že nejprve odešel zakládající kytarysta Luca Turilli a založil si vlastní odnož (a vystupují jako Luca Turilli's Rhapsody). V roce 2016 kapelu opustili i dlouhodobý zpěvák Fabio Lione a bubeník Alex Holzwarth. Ti se přidali k Turillimu a dalším a v rámci seskupení Rhapsody Reunion rozjeli turné k 20. výročí vzniku kapely. V původní kapele tak zůstal už jen klávesák Alex Staropoli.

V současné době tedy na turné fungují dvě sestavy: Ta, která připomíná dobu největší slávy – tedy všichni kromě Alexe Staropoliho. Ten objíždí svět pod značkou Rhapsody (of Fire). Na Chmelnici koncertoval právě Alex. Nejsem odborník na danou kapelu, ale vystoupení mě vskutku bavilo, Giacomo Voli je rozhodně dobrý zpěvák a pro mě byl koncert hřebem večera. Mimochodem, „Reunion“ teď zahrál v březnu 2018 ve Zlíně.

Pak přišla na řadu hlavní hvězda večera a já po pár písních odešel. Orden Ogan jsou u nás celkem oblíbení, ale já měl pocit, že poslouchám pořád tu samou písničku. Na desce se to snadno schová, ale naživo je podle mě hodně na škodu, pokud je zpěvák zároveň kytaristou. Tak trochu na to „dojel“ i Kai Hansen (v počátcích Helloween). Prostě mi to typicky metalové střídání kytarových sól a pěveckých partů znělo nudněji než jinde. Sorry jako.

Vrchol loňského roku přišel už v listopadu. Otázky reunionu padaly na členy současných Helloween už od 30. výročí kapely. O tři roky později se to povedlo, takže jsme si mohli vychutnat současnou kapelu doplňenou Kaiem a Michim, a ze záznamu zprostředkovaně i s Ingem. Mnohými hudebními recenzenty u nás byl koncert Helloween označován jako metalová událost roku. Více v samostatném článku o Helloween reunionu v Praze.

Mám dojem, že formace Hudba Praha se rozpadá a obnovuje tak často, že si nikdy nemůžete být jisti, zda se koncert bude konat. Před pár lety jsem se takhle těšil na tradiční mikulášskou v Akropoli a kapela stihla ukončit činnost ještě dřív, než jsem si koupil lístek. Momentálně existují dvě seskupení, Hudba Praha Band, a Michal Ambrož vystupující jako Michal Ambrož a Hudba Praha.

Během koncertu zazněly jednak skladby z posledního alba DeGenerace a také nedávno vydaného sólové alba Srdeční příběh, na kterém se podílel i David Koller. Potom samozřejmě nechyběly všechny ty skvělé songy za posledních 30 let existence.

Přišli i dva hosté. Kromě již zmíněného Davida Kollera, který si střihl s kapelou pár pecek Jasné Páky (včetně notoricky známé Majolenky), se objevil ještě Michal Prokop, který si zazpíval Až si pro mě přijdou funebráci. Koncert se konal v den výročí úmrtí prezidenta Václava Havla, což bylo několikrát zmíněno, s povzdechem na aktuální politické a společenské dění.

Ambrož, Koller, Prokop

Další čtení:

• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok
• Můj hudební rok 2019
• Helloween vydali reunion živák United Alive
• Můj hudební rok 2018