Zápisník

// Můj hudební rok 2018

Tenhle rok jsem to opravdu dlouho flákal. Znáte to, moc práce, do toho dítě. Prostě nestíhačka.

Robin Hood - muzikál

Celkem úspěšně odolávám žádostem mě drahé polovičky, abychom zas jednou šli spolu do divadla. Nejsem divadelní typ. Dramatické ztvárnění téměř čehokoli mě prostě nudí (Teda kromě Zamilovaného Shakespeara). O to víc mám raději muzikály. A ne ledajaké, díky představením původem z londýnského West Endu jsem si zvykl na vysoký standard. Nejlepší muzikálový zážitek byl pro mě bezesporu We Will Rock You přímo v domovském divadle Dominion Theatre v Londýně.

Ve snaze najít nějaký český muzikál, který by mě zaujal (a který jsem neviděl), narazil jsem na Robina Hooda od autorského dua Soukup - Osvaldová, a recenze vypadaly lákavě. Tak dlouho jsem se chystal na nějaký nákup lístků, až jsem je dostal loni k Vánocům.

Dějově je představení inspirováno filmem Král zbojníků s Kevinem Costnerem v hlavní roli, leč trochu osekaně. Texty z pera Gábiny Osvaldové mají tradiční šmrnc a vtip. Leč titulní píseň je taková nemastná neslaná. Předěly mezi dějstvími vyplňují miniscénky se dvěma skřety v podání Richarda Tesaříka a Zdeňka Podhůrského. Jako šerif z Nottinghamu se představil charismatický Martin Pošta. Roli Malého Johna v mnou navštívené alternaci zahrál statný Jiří Zonyga, kterého možná znáte jako prvního vítěze českého X-Factoru.

Představení je laděno do veselého stylu, místy mi zvolený humor ale přišel až příliš na hraně. Scéna a řešení představení v prostorách malého divadla byly líbivě pojaty. Večer jsem domů odcházel spokojen. Český muzikál má u mě malé bezvýznamné plus.

Tři sestry a Ešus

Texty Tří sester mám hodně rád, Fanánek jsou pro mě hlavně kvalitní a veselé texty, a automaticky větší zábava než kdejaký meta-lyrický Kryštof. Naživo jsem Sestry viděl pouze jednou, a to ve zkráceném setu na Beatfestu v O2 Areně před lety. Jelikož nechodím na festivaly, tak jsem využil příležitosti a zašel do klubu Akropolis. Akropole je super, končí se tam v 10 večer, takže nemusím ani moc ponocovat a druhý den nejsem rozbitý. Sestry si pozvaly jako předskokany bláznivou punk rockovou partičku Ešus. Tihle mladíci mě velmi zaujali svými texty. Legrace musí být za každé situace, takže jedna píseň se klidně jmenovala Postižená. Frontmanovo vystupování mi přišlo nenucené, je vidět, že si to v mladém věku ještě náležitě užívají.

Ešus - Postižená

Fanánkův band nastoupil po tradiční přestávce na gin s tonicem (nebo na zelenou) a rozjelo svůj best-of setlist za celých těch 30 let existence. Později už to patřičně rozbalilo i publikum a řádilo víc, než jsem snesl :D Takže jsem utekl z kotle. Na tohle jsem už fakt starej. Holt punk je pro mladý a energický děcka. :-)

Magnum

Nejsem skalní fanda Magnumu a nikdy jsem neviděl jejich živé vystoupení. Možná proto mi přišel začátek koncertu trochu přiškrcený hlavně po pěvecké stránce. Nicméně Bob Catley se během dvou úvodních písní rozezpíval a pak už to byl Bob, kterého si pamatuji z koncertů Avantasie. Samozřejmě nechyběly jeho pohybové kreace rukou, které jsou pro něj typické. Z nového alba Lost on the Road to Eternity zazněly asi 4 nové skladby. Jinak to byla směsice nejlepších hitů historie kapely.

Předkapelou byla sympatická hardrocková partička Reds'Cool z ruského St. Petersburgu. V čele s charismatickým zpěvákem vyplnili bezmála hodinu čekání na hlavní bod programu. Kytarista mi strašně připomínal Glenna Hughese, ovšem s Les Paulem místo basy.

Ritchie Blackmore's Rainbow

Předkapelou byli The Lords, prehistorická hardrocková kapela z Německa. Chvílemi mi jejich představení připomínalo spíš parodii, hlavně pěvecké vystoupení jednoho z kytaristů. Taky se objevilo medley rocknrollových hitů z šedesátek, ve kterém jsem poznal fráze z písní jako Route 66 a Johny B. Goode, ale jsem si téměř jistý, že text se shodoval tak v jednom verši.

Ritchie Blackmore si chtěl zas jednou zahrát trochu tvrdší muziku, a tak dal před několika lety opět dohromady Rainbow, v kompletně novém složení. Zpívá mu Ronnie Romero, na klávesy hraje dlouholetý člen Stratovarius Jens Johansson. Otvírák patřil písni Spotlight Kid. Postupně zazněly hitovky ze všech sestav Rainbow. Přestože za celou dobu chodu kapely vzniklo 8 řadovek, téměr polovinu setlistu tvořily písně Deep Purple, včetně superdlouhé verze Child in Time. Jasně, Ritchie má právo hrát si svoje písničky. Nicméně s vzhledem k tomu, že u nás každou chvíli vystupují ti „praví“ Deep Purple – byť z nejslavnější sestavy tam zůstal jen Gillan, Glover a Paice – asi bych spíš ocenil ty písně Rainbow.

V Rainbow se vystřídalo několik zpěváků. Romero mi se svým skřehotavým hlasem nejvíc seděl právě na písně prvního zpěváka, Ronnieho Jamese Dia. Na sóla došlo v písni Difficult to Cure, což je vlastně Blackmorova kompozice Beethovenovy Deváte symfonie. Z pódia postupně odejde zpěvák, Blackmore, prostor dostanou klávesy, basa, pak se všichni vrací, aby zas zazněla nejznámější pasáž symfonie a skladbu dohráli.

Vystoupení neuzavírala skladba Rainbow (a že by jich pro přídavky bylo), a tak jsme Long Live Rock and Roll slyšeli jako třetí od konce. Pak totiž přišla párplovská povinnost Smoke on the Water a jako přídavek české publikum dostalo hitovku Burn ze stejnojmeného alba Purplů z dob, kdy u kapely začínal David Coverdale. A paradoxně to byl začátek prvního konce Blackmora v Deep Purple. Že by nějaká skrytá symbolika?

Roger Waters

Vždycky jsem měl raději zbytek Pink Floyd než „vyhozeného“ Rogera Waterse. Dokonce jsem jednou dal přednost koncertu Australian Pink Floyd Show (tehdy ve stylu Dark Side of the Moon) před Watersovým představením The Wall. Byla to obrovská chyba. On samozřejmě stojí za spoustou floydovských hitů včetně právě zmiňovaného alba The Wall. A zpívat umí taky! Po té, co jsem zhlédl koncertní film The Wall (neplést se stejnojmenným hudebním filmem), musím říct, že jsem mu léta křivdil (a některé ty venkovní koncerty ve Státech s obrovskou „zdí“ musely být maso).

Než jsem se rozhoupal, páteční termín byl vyprodán. Uvedení druhého termínu jsem vzal jako znamení a lístek na sobotní představení si pořídil skoro okamžitě.

První dobrá věc na koncertu – žádná předkapela! První špatná věc na koncertu – ochranka O2 Areny tradičně odebírala před vstupem na plochu na stání jakékoliv pití.

Diváci byli svoláváni na plac celkem dlouhou videoprojekcí (která byla v podstatě statická – nějaká paní, co sedí u šumícího moře). Hned v ten okamžik jste si mohli všimnout, že je vše ozvučeno surroundem. Rackové a moře se ozývalo všude okolo, na ploše před podiem to byla velmi zajímavá zkušenost. Samotní hudebnící (aspoň podle mých uší) zněli jen zepředu, ovšem doplňkové efekty (např. takové ty různé nahrávky ze skladeb z alba Dark Side of the Moon) hrály ze všech stran během celého koncertu.

Začátek koncertu byl vlastně celý převzatý z již zmiňované desky a já se těšil, že první část bude komplet deska Dark Side of the Moon. To se změnilo, ovšem z alba zazněly během večera skladby snad všechny. Linii songů z odvrácené strany měsíce nejprve narušily písně z Rogerových sólových počinů, potom třeba Wish You Were Here. Před pauzou nás čekala ukázka z The Wall včetně notoricky známé Another Brick in the Wall, Part 2. Před začátkem skladby nastoupil na pódium místní dětský sbor oděný ve vězeňských mundúrech, aby si zazpíval nejznámější party celé desky. Tím byla první část u konce.

Po cca 20 minutové pauze se nad diváky objevila obrovská projekční plocha podél celé délky divácké plochy ve tvaru kvádru se čtyřmi komíny, na kterou se začal promítat obraz elektrárny v londýnském Battersea, který jistě všichni znáte. Bylo tak jasné, že další minuty patří albu Animals.

V druhé části vystoupení gradovaly i Watersovy nevybíravé narážky na současné dění a politiky, včetně toho amerického nejvyššího. Létající prase vypuštěné během skladby Pigs dokonce neslo jeho jméno a na projekční ploše svítilo Trump je prase. Nechyběla i protiválečná témata. Závěr druhé části pak patřil zbytku alba Dark Side of the Moon.

V přídavku jsme mohli slyšet Rogerovu sólovou tvorbu, například novou píseň Wait for Her. Úplně poslední pak přišla jedna z perel alba The Wall, Comfortably numb. Diváky pak zasypaly konfety s nápisem RESIST.

Roger Waters - Wait for Her

Vyšehraní

Norbi Kovács slavil životní jubileum (50 let) a v rámci Vyšehraní pořádal narozeninový koncert. Na pódiu se s ním sešli jeho kolegové z Ivan Hlas tria, Etc., Lokomotivy a další hudebníci, se kterými si měl kdy možnost zahrát. Program byl velmi nabitý. Jelikož pochází ze slovensko-maďarského pohraničí, nechyběly ani písně v Maďarštině.

Zatímco většina koncertu byla taková poklidná, na závěr přišel Petr Vondráček s Lokomotivou a konec koncertu se rozjel rock'n'rollovým tempem.

Sons of Apollo

Tahle „supergroup“ má rozhodně skvělé debutové album. A jména jako Portnoy nebo Soto vás přesvědčí celkem snadno. Předkapelou byli plzeňští Seventh Passion. Jednalo se o směsku progresivních žánrů a jejich vystoupení se mi velmi líbilo.

Mike Portnoy musel svoje bicí vtěsnat na opravdu malé pódium. Klub Futurum je celkem kobka. Proti tomu Vagon působí jako Rudolfinum. Opět se potvrdilo, že prog-metal opravdu můžu, ale jen v malých dávkách. Po stejné zkušenosti s dlouhým koncertem Dream Theater si dám zas na chvíli pauzu. Jeff Scott Soto má opravdu suprový hlas, i když ten mnohem lépe vyzní na studiových nahrávkách. Vzhledem k tomu, že vydali svoji prvotinu, musela si kapela vystačit se songy z jediného alba. Nicméně progressive metalové skladby jdou natahovat skoro donekonečna (znáte ten vtip o drakovi, princezně a rytířích–metalistech?). O kytarová sóla se staral Ron „Bumblefoot“ Thal (jeho možná znáte jako kytaristu z Axlova revivalu v období přes velkým reunionem Guns N' Roses - nebo se k tomu období nehlásíte, vzniklo tam album Chinese Democracy).

Ale aby to přeci jen bylo o něco delší, došlo na několik coverů. Vzpomínku na Vinnieho Paula, bubeníka Pantery, který to zabalil několik dní před tímto koncertem, zajistila skladba Save me od Queen. Velmi zajímavě působilo odchycení „kolemjdoucího“ Dana Reeda, který si s kapelou zazpíval And the Cradle Will Rock… od Van Halen. Byl to rozhodně pohodový večer, který kazilo maximálně prostředí, ale to je můj subjektivní dojem.

The Dead Daisies

Poslední dobou je to o samých superskupinách (viz výše). The Dead Daisies mě lákali už minule, kde lenost zvítězila. Podruhé jsem se rozhodl dát jim šanci. Koncert se opět konal v centru v Lucerna Music Baru.

Skupinu dal dohromady a řídí David Lowy, australský businessman. A kromě toho umí pilotoval letadlo a hrát na kytaru. Samozřejmě přes kytary je tu především Doug Aldrich, kterého známe např. od Dia nebo z Whitesnake (a v neposlední řadě z Revolution Saints). Doug nahradil Richarda Fortuse, který teď jezdí po světě s Guns N' Roses. Za bicí usedl nově Dean Castronovo, který skončil v Journey po problémech se zákonem a hraje s Dougem v Revolution Saints (a tam mimochodem hlavně a skvěle zpívá - jeho hlas je skoro jako klon Steva Perryho z Journey).

Fialky představily pár songů ze svého nového alba Burning Rain, zbytek čerpal ze starých pecek a coverů, především medley známých songů ke konci představení.

Přeskokany byli Doctor Victor, mladá kapela, která není na naší scéně úplným nováčkem. Kapelu si teda pamatuji v úplně jiném složení. Zůstal zde akorát zpěvák a kytarista Vojta Bureš, což je ovšem jediná klíčová osobnost. Jeho stage performance je velmi podmanivá. A kdo jiný než oni předskakovali i ACDC při nedávném koncertu v Praze.

Vladimír Mišík a Etc... a Kybabu

Koncerty na Střeleckém ostrově se konají každé léto. Každé léto tam vystupuje i Vladimír Mišík s kapelou. Původně to měl být dvojkoncert Etc. a Ivan Hlas Tria, ale hlasová indispozice Ivana Hlase byla proti. Druhý, resp. první koncert v pořadí nakonec zařídilo seskupení Kybabu Olina Nejezchleby. Vlastně nebylo třeba nějakých velkých personálních změn. Jediný rozdíl v obsazení se konal jen v osobě Ivana Hlase. Takže ani úprava pódia mezi koncerty netrvala tak dlouho.

Příjemné zpestření léta, i když na ně raději zajdu do klubu.

Primal Fear

O existenci této kapely jsem se dozvěděl teprve nedávno. Bylo to na koncertu Gamma Ray v Meet Factory, kdy Kai přibral na pódium „kolemjdoucího Ralpha“, svého bývalého zpěváka z počátků Gamma Ray. Ten spolu s Matem Sinnerem založili kolem roku 97 právě Primal Fear poté, co odešel z Gammy a neuspěl jako náhrada za Roba Halforda do Judas Priest.

Zvuk kapely je víc heavymetalový než Gamma Ray nebo Helloween. Jejich prvotina zní úplně jako Judas Priest, hodně to umocňuje i hlas samotného zpěváka, kterého si snadno spletete s Robem Halfordem.

Primal Fear - The Ritual

Byl to můj první koncert této kapely a rozhodně jsem odcházel nadšen.

Co letos?

Spousta zajímavých hudebníků už tu byla dřív, než jsem stačil dokončit tento článek. Namátkou Avantasia, Def Leppard, Kiss nebo Nick Mason. Na podzim se můžeme těšit např. na happymetalové Freedom Call, kteří uvedou svoji novou desku „originálně“ pojmenovanou M.E.T.A.L.

Další čtení:

// Avantasia vydá nové album a zahraje v Praze

Tobias Sammet na Facebookovém profilu včera ohlásil novou desku pro rok 2019 s názvem Moonglow. Současně tato „supergroup“ vyrazí na světové turné. S Prahou počítá v úterý 2. dubna 2019 ve Fóru Karlín.

Lístky jsou v prodeji od dnešního dne v cenách 750 a 950 Kč (stání a stání před podiem).

// Můj hudební rok 2017

Letos jsem si dal trochu načas, takže svoje zápisky z loňských koncertů přináším až v dubnu :-)

Limetal

Skupina Limetal vznikla před nedávnem jako výsledek vnitřních rozporů uvnitř tehdejší sestavy Citronu (Pařízek, Bartoň, Vlasák, Šperl, Michalík). Radim Pařízek zůstal sám na jedné straně barikády, a jelikož vlastnil všechna práva na název kapely i texty písní, postavil si nový Citron, kam se vrátil po dlouhých letech na post zpěváka Ladislav Křížek.

Odpadlíci z Citronu se tak stali Limetalem (původní slovní hříčka – limeta místo citronu – už zůstala napořád). Jelikož jim Radim Pařízek přes právníky zakázal zpívat texty Citronu (tady pořád zuří boje mezi ním a zbytkem kapely, údajně se pod všechny společné texty navzdory skutečnosti podepsal jen Pařízek), partička celkem rychle přispěchala s přetextovanými písněmi a vydali tak první kompilaci Pravdu ukáže čas.

Teprve loni vyšla první původní deska s jednoduchým názvem Limetal. A chlapci ji na Valentýna pokřtili v Lucerna Music Baru. Za kmotry přišli členové skupiny Kabát. Na konci nechyběla autogramiáda.

Na koncertě zazněla taky jedna neobvyklá skladba. Byl jí Rock n' Roll démon, píseň, kterou zpíval samotný Stanislav Hranický! Tedy samozřejmě jen ze záznamu. Jedná se o mix studiových nahrávek Standy Hranického doplněných o zpěv Fanyho Michalíka. Druhou zajímavou skladbou byla píseň Karolína. Ta se nachází na novém albu a je poctou zesnulé fanynce, která kapelu doprovázela na všech koncertech. Během této písně dostalo prostor i dámské smyčcové duo.

S Fanym Michalíkem se Limetal orientuje spíše hardrockově a na nové desce je to hodně vidět. Osobně jsem víc fanoušek Limetalu než zbylého torza Citronu. Ale dá se říct, že obě „poloviny“ našly svoje fanoušky a návrat Ládi Křížka může být pro někoho zajímavá událost.

Předskokankami byly půvabné dámy z ostravské hard rockové kapely Kapriola.

Limetal

Eric Martin

Eric Martin je synonymum pro americkou skupinu Mr. Big, s kterou nedávno natočil novou desku Defying Gravity a teď ji propaguje na turné po světě. Loni jsme ho mohli u nás slyšet zpívat v rámci projektu Avantasia, na jehož nejnovější desce se taktéž pěvecky podílel. Kromě toho si na přelomu loňského a letošního roku střihnul sólové evropské turné. Když nic jiného, všichni si pod značkou Mr. Big určitě pamatujete předělávku od Cata Stevense, Wild World, nebo jejich neúspěšnější skladbu To Be With You.

Eric Martin vyjel s welšským muzikantem Davidem Cotterillem a zahráli Praze v natřískané Nové Chmelnici plně akustickou show plnou písniček od Mr. Big. Jeho hlas je snadno rozpoznatelný a v akustickém podání (opravdu jen dvě kytary) dostávaly jeho písně z řadovek Mr. Big nový kabát. Takže občas tu písničku znáte, ale jinak než podle názvu nebo refrénu ji nepoznáte. Eric Martin je taky je hodně ukecaný. Dobíral si neustále někoho v publiku, zvláště jednoho pána v bundě kousek ode mě, který mu buď nerozuměl, a tudíž nevěděl, že se ho to týká, anebo se na něj velmi nelibě mračil.

Každopádně za mě celkem příjemná změna. Po sérii vymlácených bubínku z metalových megakoncertů, jeden trochu klidnější večer.

Sabaton + Accept

Sabaton je u nás velmi oblíbená (podle některých hudebních „kritiků“ trochu přehypovaná) kapela, a tak na turné k albu The Last Stand nemohla chybět Praha.

Předkapelou večera byli švédští elfové z Twilight Force, relativně mladá powermetalová partička, se svým krátkým setlistem.

Potom už nastoupila na podium první z hlavních hvězd večera. Halu rozduněl Wolf Hoffmann se svoji kapelou Accept. Mezi odehranými skladbami nechyběly klasiky z dob Uda (Princess of the Dawn, Balls to the Walls) i nové písničky se současným zpěvákem. Mark Tornillo rozhodně není zelenáč, s kapelou už je nějakých 8 let a mnohými je považován za adekvátní Udovu náhradu. Ač byl setlist poměrně krátký (10 skladeb), maestro Wolf Hoffmann se hodně předváděl a vystřihnul si nejedno kytarové sólo, takže to zas tak krátké nebylo :-)

Wolf Hoffmann

Celou show Sabatonu otevřela skladba Ghost division, klasika z dob Art of War. Následovala Sparta, titulní píseň právě ze zmiňovaného nového alba The Last Stand. Jedná se samozřejmě o starověkou řeckou Spartu, ne tu pražskou. Píseň oslavuje statečnost spartského krále Leonida a tři stovek dalších spartských vojáků proti perské přesile v bitvě v průsmyku u Thermopyl – tak jak to známe např. z filmu 300. Na pódiu tak kapelu doplnili spartští vojáci a i samotný Joakim zpíval ve vojenské přilbici.

Trochu nezvykle dostala příležitost i akustická kytara. Final Solution tentokráte zazněla ve formě balady za doprovodu akustických kytar.

V Česku získal Sabaton za poslední album již zlatou desku, a tak došlo k předání přímo na pódiu. Zároveň jsme se od kapely dozvěděli, že současná tour je zatím největší v historii. Nechyběl samozřejmě krtek, a neodmyslitelné „ještě jedno pivo“.

Pokud trochu sledujete dění u nás, mohli jste si všimnout, že Joakim díky svým českým kořenům mohl být nominován a dokonce i zabodoval v tuzemské anketě Český slavík, kde loni skončil na pátém místě. Letos způsobila trochu rozruch dodatečná úprava pravidel a Joakim byl o možnost umístit se v anketě připraven. Mnozí, hlavně fanoušci a promotéři metalových koncertů, tento čin pořadatelské společnosti odsoudili.

Sabatonu jsem podlehl relativně nedávno. Jejich koncerty, podobně jako třeba Kiss (a teď mě třeba sežerte), považuji za záruku dobré zábavy.

Deep Purple

Deep Purple stále nešli do důchodu. A tak u nás opět byli naposled. Vydali novou desku Infinite a opět se chystají možná skončit.

Předskokanem byli kanadští Monster Truck, hardrocková kapela z Ontaria. Kytarista se oblékl do dresu Jaromíra Jágra. To je asi tak jediné, co si z jejich vystoupení pamatuju.

Deep Purple představili novou desku. Stage byla vyvedena jako polární krajina, což korespondovalo s designem jejího obalu. Samozřejmě zaznělo všechno, na co jsme zvyklí, včetně několika novinek.

Na co se určitě můžete spolehnout, je to, že vám Don Airey zahraje Smetanovu Vltavu. Celkově to rozhodně nevypadalo, že se skupinka staříků chystá do důchodu. I v tisku si koncert vysloužil obdivné reakce.

Deep Purple

Edguy

O o koncertu německých Eguy jsem se rozepsal už dřív.

Orden Ogan + Rhapsody

Kvůli koncertu Orden Ogan jsem si nakonec musel vyřídit i voličský průkaz, protože se konal během víkendu voleb do poslanecké sněmovny. Povedlo se, státní aparát neselhal, takže jsem zvládl splnit obě své povinnosti (občanskou i tu posluchačskou).

Orden Ogan jsem nikdy předtím neposlouchal. Až neustálé básnění kamaráda mě donutilo si je pustit a … neznělo to zas tak špatně. Abych trochu prozkoumal neznámé vody, lístek jsem si koupil.

Předskokany byli kanadští Unleash the Achers s půvabnou zpěvačkou Brittney Slayes. Jak už to na Chmelnici bývá, kvalita zvuku začíná hodně špatně, u hlavní hvězdy večera je v pohodě. Takže jsem byl z předskokanů trošku rozpačitý. Ale určitě si je ještě někdy pustím.

V Rhapsody of Fire se zase děly změny. Všichni asi víme, že nejprve odešel zakládající kytarysta Luca Turilli a založil si vlastní odnož (a vystupují jako Luca Turilli's Rhapsody). V roce 2016 kapelu opustili i dlouhodobý zpěvák Fabio Lione a bubeník Alex Holzwarth. Ti se přidali k Turillimu a dalším a v rámci seskupení Rhapsody Reunion rozjeli turné k 20. výročí vzniku kapely. V původní kapele tak zůstal už jen klávesák Alex Staropoli.

V současné době tedy na turné fungují dvě sestavy: Ta, která připomíná dobu největší slávy – tedy všichni kromě Alexe Staropoliho. Ten objíždí svět pod značkou Rhapsody (of Fire). Na Chmelnici koncertoval právě Alex. Nejsem odborník na danou kapelu, ale vystoupení mě vskutku bavilo, Giacomo Voli je rozhodně dobrý zpěvák a pro mě byl koncert hřebem večera. Mimochodem, „Reunion“ teď zahrál v březnu 2018 ve Zlíně.

Pak přišla na řadu hlavní hvězda večera a já po pár písních odešel. Orden Ogan jsou u nás celkem oblíbení, ale já měl pocit, že poslouchám pořád tu samou písničku. Na desce se to snadno schová, ale naživo je podle mě hodně na škodu, pokud je zpěvák zároveň kytaristou. Tak trochu na to „dojel“ i Kai Hansen (v počátcích Helloween). Prostě mi to typicky metalové střídání kytarových sól a pěveckých partů znělo nudněji než jinde. Sorry jako.

Helloween - Pumpkins united

Vrchol loňského roku přišel už v listopadu. Otázky reunionu padaly na členy současných Helloween už od 30. výročí kapely. O tři roky později se to povedlo, takže jsme si mohli vychutnat současnou kapelu doplňenou Kaiem a Michim, a ze záznamu zprostředkovaně i s Ingem. Mnohými hudebními recenzenty u nás byl koncert Helloween označován jako metalová událost roku. Více v samostatném článku o Helloween reunionu v Praze.

Michal Ambrož a Hudba Praha

Mám dojem, že formace Hudba Praha se rozpadá a obnovuje tak často, že si nikdy nemůžete být jisti, zda se koncert bude konat. Před pár lety jsem se takhle těšil na tradiční mikulášskou v Akropoli a kapela stihla ukončit činnost ještě dřív, než jsem si koupil lístek. Momentálně existují dvě seskupení, Hudba Praha Band, a Michal Ambrož vystupující jako Michal Ambrož a Hudba Praha.

Během koncertu zazněly jednak skladby z posledního alba DeGenerace a také nedávno vydaného sólové alba Srdeční příběh, na kterém se podílel i David Koller. Potom samozřejmě nechyběly všechny ty skvělé songy za posledních 30 let existence.

Přišli i dva hosté. Kromě již zmíněného Davida Kollera, který si střihl s kapelou pár pecek Jasné Páky (včetně notoricky známé Majolenky), se objevil ještě Michal Prokop, který si zazpíval Až si pro mě přijdou funebráci. Koncert se konal v den výročí úmrtí prezidenta Václava Havla, což bylo několikrát zmíněno, s povzdechem na aktuální politické a společenské dění.

Ambrož, Koller, Prokop

Další čtení:

// Pěnové náušníky pro bezdrátová sluchátka Creative Sound Blaster JAM

Creative Sound Blaster JAM jsou cenově velmi zajímavá Bluetooth sluchátka pro domácí použití. Doma je používám na PC pro občasné sledování TV bez rušení okolí, velmi zřídka s mobilem (mají NFC tag pro rychlé párování) pro poslech hudby např. při vaření :-). Většinou jsou pověšena na pivotu vzadu na monitoru. Jelikož se s monitorem hodně otáčí, toto umístění se stalo osudné pěnovým náušníkům, které se odřely a začaly trhat na kousky.

Výrobce náhradní kusy neposkytuje, ale nabízí celkem podrobné informace o rozměrech reproduktorů sluchátek. Takže stačilo prolistovat AliExpress, prokousat se velmi špatnými popisky ohledně rozměrů, a měsíc si počkat na výsledek. Pokud chcete přeskočit fázi hledání, za sebe můžu doporučit toto zboží. Náušníky jsou trochu volnější než originál, nicméně dobře sedí a padat jen tak nebudou. Materiál je trochu tenčí a je přítomný „šev“, ale za 30 Kč za 5 párů je to podle mě dobrý kauf.

// Helloween - Praha 25. listopadu 2017

Během letošního podzimu se začal plnit sen spousty metalových fanoušku po celém světě. Německá kapela Helloween přibrala na turné své původní členy. Jediné dva pamětníky Michaela Weikatha s Markusem Grosskopfem tak doplnil zpěvák a kytarista Kai Hansen, a druhý zpěvák v historii kapely, Michael Kiske.

O víkendu, v sobotu 25. listopadu, dorazila tato sestava i k nám. Tipsport aréna byla vyprodaná nějakou dobu dopředu a rozhodně se potvrdilo, že Česko je baštou fanoušků této partičky z Hamburku (koncert údajně navštívilo přes 12 tisíc lidí).

Večer rozjely skladby z Keeperů, epická Halloween a zábavný Dr. Stein. Kai Hansen se držel kytary, zpěv obstarávali střídavě (většinou se střídali i během jednotlivých skladeb) Michi a Andi. První blok písní vyplňovaly kousky od Keeperů dál. Nejnovější skladbou byla Waiting For The Thunder z dosud předposlední desky Straight Out Of Hell.

Poté se plně dostal ke slovu i Kai Hansen. V jeho podání tak zazněly skladby z první etapy kapely, s Kaiem ještě za mikrofonem. Prostor tak dostaly písně z debutového eponymního EP a prvního LP Walls Of Jericho, tj. Starlight, Ride the Sky, Judas a Heavy Metal (Is The Law). Mohli jsme se tak vrátit do speedmetalových začátků kapely.

Kai Hansen zpívá písně z Wall of Jericho

Pódium bylo pojato celkem skromně. Jediným dekoračním prvkem byly fragmenty dýně obepínající Daniho bicí soupravu. Veprostřed bylo předsunuté molo, na které vyráželi na střídačku všichni kytaristé a zpěváci.

Stage byla doplněna o projekční stěnu, na které se střídaly asi tři druhy obsahu. Během písní se jednalo většinou o grafiku připomínající desku, z které aktuální píseň pochází, v prostřihu pak živý přenos ze stage. Přestávky mezi skladbami vyplňovala dvojice kreslených postaviček Seth & Doc, kteří svými „zábavnými“ scénkami, např. parodujícími jednotlivé členy kapely, měli zřejmě rozesmát místní publikum. Na mě to spíš působilo jako trapná natahovačka.

Po Hansenově vystoupení se opět pokračovalo v režii Kiskeho a Derise. Nechybělo samozřejmě bubenické sólo. To bylo tentokráte pojato trochu neobvykle. Bylo oživeno vzpomínkou na prvního bubeníka kapely, Ingo Schwichtenberga, který odešel ve stejnou dobu jako Kiske – a bohužel o pár let později spáchal sebevraždu, ovlivněn dlouhodobou schizofrenií a drogami. Na projekční stěně jsme tak mohli vidět dobové záběry Ingových bubenických vystoupení, při kterých jej naživo doprovázel současný bubeník kapely, Dani Löble.

Standardní set (tedy před téměř hodinovými přídavky) zakončovala skladba How Many Tears, která podle slov Andiho Derise byla první, kterou ve svých 17 letech – v době, kdy s kapelou neměl nic společného – v podání Helloween slyšel, a tak je prý příznačné touto skladbou celý set ukončit.

Všichni na pódiu

Samozřejmě, jak je na koncertech již zaběhlé klišé, kapela se na pódium ještě dvakrát vrátila, aby přídavky poslala spát vroucí pražské publikum. Po mé zřejmě nejoblíbenější Eagle Fly Free následovala superdlouhá Keeper Of The Seven Keys (Part 2). Druhou část přídavků obstaraly Future World a šílená I Want Out, při které začaly mezi diváky lítat obrovské nafukovací balóny a tak se ke koncertování a fandění přidal volejbalovo-fotbalový zápas mezi hudebníky a fanoušky. Úplně nakonec zavalilo publikum moře oranžových a bílých konfet a koncert byl u konce. Kapela odměnila své věrné před pódiem hromadou trsátek, paličkami a blánami do bubnů. Jedna z nich mi přistála na hlavě a tak bylo nasnadě si ji vzít domů. Mimochodem, pokud jste o sobotní noci potkali po Praze lidi s obrovskými oranžovými balóny, pravděpodobně šli z koncertu. Balóny se daly velmi obtížně vypustit a do tramvaje se s tím fanoušci zřejmě nevešli. Hrstka odhodlaných pak ještě několik minut po skončení hledala v hromadě papírků poztrácená trsátka.

Suvenýr

Za mě to byl naprosto perfektní a nezapomenutelný večer bez viditelné chybičky. Michael Kiske, který se potýkal na začátku turné s hlasovými problémy, byl ve formě. Tak trochu šlo o jeho přítomnost na tour o něco více než u Kaie Hansena, kterého jsme po boku Helloween v poslední době viděli častěji, v rámci turné Hellish Tour 1 a 2, i když tam se jednalo spíše o dva oddělené koncerty Helloween a Gamma Ray. Tohle byl opravdu první reunion od rozpadu nejslavnější sestavy.

Kompletní setlist si můžete projít zde. Trochu mě zklamalo, že nezazněl nový singl Pumpkins United, který vydali před startem turné. Na Youtube jistě najdete veškerý obrazový materiál z daného koncertu, mávání mobilem je totiž oblíbené i u metalheads.

Další čtení