Zápisník

// We Will Rock You muzikál bude (možná) v Čechách

Včera se na oficiálních stránkách skupiny Queen objevila informace, že muzikál We Will Rock You na motivy hudby právě kapely Queen, který letos oslavil 10 let své existence, rozjede historicky první sérii vystoupení po světě. Podle informací v tiskové zprávě se toto turné zastaví i v České republice, a to někdy v rozmezí dubna až května příštího roku. Po Mamma Mia! (který je ještě o něco starší) tak do Čech zavítá další muzikál z Londýnského West Endu.

Zhruba před dvěma lety jsem měl možnost muzikál vidět během stringologické konference přímo v jeho mateřském Dominion Theatre v Londýně. Ještě nikdy jsem neviděl lidi „pařit“ v divadle. Představení je strhující a ještě před závěrečnou děkovačkou zvedlo diváky ze sedadel. Pokud máte rádi hudbu Queen, rozhodně doporučuji navštívit. Dá se vcelku logicky předpokládat, že se představení odehrají v pražské O2 Aréně a cenu nejdražšího lístku odhaduji na 1700 - 2000 Kč (V Londýně stál nejdražší lístek asi 60 liber v sobotu večer, bez poplatků za zprostředkování, zde musíte připočíst náklady na tour a nenažranost O2 Arény). Jazykové bariéry se nebojte, děj není těžké pochopit. Navíc, Mamma Mia! byla v Praze s titulky.

Update (10.9.): Představení budou v Praze čtyři, a to ve dnech 26. – 28. dubna 2013 (v sobotu dvě). Lístky jsou v prodeji v síti Sazkaticket od 17. září.

Další čtení:

// Studoval jsem FEL - dějství sedmé

Magisterské studium začalo hromadným zápisem, asi týden po bakalářské státní zkoušce. Kromě nervů samotných studentů tam dostaly zabrat i hlasivky studijní referentky. Ta se snažila překřičet a uklidnit ukecané studenty, kteří by se jistě rádi věnovali tisíci jiných činností, než aby v době komplexních informačních systémů stáli frontu na razítko do indexu a vyplňovali ve většině případů identickou osobní složku jako před třemi lety.

S novým studiem přišla sada nového nutného zla v podobě povinných nepočítačových předmětů. Jmenovitě fyzika a kategorie tzv. humanitně-manažerských předmětů. Z té jsem si vybral kyberácký předmět Návrh a řízení projektu, což byla naprosto úžasná ztráta času, zahrnující klikání v MS Project nebo používání bugtrackeru Mantis jako resource planning softwaru. Vrcholem pak bylo sepisovaní odborného paperu na libovolné téma. V podstatě jsem zkomprimoval bakalářku na 4 strany, abych dostal papír pomalovaný připomínkami a polovičním počtem bodů. Na dle mého validní protiargumenty reagoval cvičící jen neurčitými posunky. Následující termín jsem odevzdal téměř totožný výstup a pro závěrečné hodnocení najednou měl z neznámého důvodu o hodně víc bodů - další hřebíček do rakve respektu z předmětů z katedry K33. Aspoň, že to byla relativně dávačka. Fyzika byla naštěstí i ze strany jak přednášejícího tak cvičícího brána jako nutné zlo pro ajťáky, takže to nebylo až zas takové utrpení. Po zápočtu za program kreslící Lissajousovy obrazce a předtermínu v předvánočním čase jsem i tohle měl z krku.

Zkouškové bylo jedno z těch rychlejších. Po letech jsem se z vystrašeného zobáka vypracoval na flegmatického studenta FEL a moje stádium příprav na zkoušku se zkrátilo z obvyklého týdne na 2-3 dny. Objevil jsem sílu předtermínů a k prvnímu dni zkouškového jsem měl za sebou polovinu zkoušek, tedy 3, a celkem rychle hotovo. Největším zabijákem se ukázala Matematika pro výpočetní techniku, což byla převlečená pravděpodobnost a statistika. Po letech jsme se (sice velmi letmo) střetli s derivacemi a integrály. Zkouška se pro spoustu mých kolegů stala solidním strašákem. Po celé zkouškové šel pozorovat jev postupného přelévání studentů po zkouškových termínech, dokud se to nezarazilo nasycením těch posledních. Naštěstí jsem odvážil na první termín a zadání hrálo v můj prospěch. Sice jsem poprvé absolvoval téměř třídenní plavbu skripty s přestávkami na jídlo a spánek, ale největší hrozbu semestru jsem měl za sebou.

Asi největší otrava bylo absolvování předmětu Problémy a Algoritmy. Což o to, předmět a obsah byl víceméně zajímavý, ale semestrálkami spálil člověk tolik času, až to nebylo zdravé. Ale aspoň jsem se naučil dělat grafy GNUplotu. Největší paradox byla možnost získat trojku jen za body ze semestru při současné nutnosti absolvovat zkoušku. To vyústilo v bizarní situace u zkoušky, kde někteří jedinci přišli podepsat prázdný papír a rovnou se řadili s indexem do fronty.

Na konci zkouškového se udála jedna velmi významná událost. Odvolali nám tehdejšího vedoucího Katedry počítačů, prof. Tvrdíka, což urychlilo nástup procesu zakládání nové fakulty informatiky na ČVUT. A tento týden oslaví právě Fakulta informačních technologií ČVUT své třetí narozeniny.

Nakonec opět jen střípky. Poprvé jsem měl možnost si v rámci tělesné výchovy ve škole zahrát golf a zjistil, že to rozhodně není nezajímavý sport. A taky jsem si zamiloval Smalltalk. A mohl se začít chystat na PARy :-)

Další čtení:

// Rok s čtečkou Amazon Kindle

Před rokem a něco jsem si i já objednal svůj první Kindle 3 Wifi (teď Kindle Keyboard Wifi). Tehdy vstupovalo v platnost snížení limitu pro DPH u zboží objednávaného ze zahraničí, ale stihl jsem objednat ještě před přirážkou 20%. UPS dovezlo balíček z Ameriky rychleji než Česká pošta balík z Prahy 1 do Prahy 6 (true story). Paralelně s tím putoval z Číny obal, kterému to trvalo patřičně déle, ale zato bez poštovného. Objednávat v Čechách nemělo a nemá smysl. Podle zkušeností různých lidí je případná reklamace na Amazonu snazší než v českém eshopu.

Kindle v obalu z DX.com

Kindle jsem si především pro školní účely (slajdy, papery atd.). Na papery lepší velký DX jsem kvůli rozměrům i ceně zavrhl a zvolil malý. Rychle jsem si jej oblíbil i na beletrii. Prodej literatury v českém jazyce se u nás konečně dostává z plenek (Kosmas, Palmknihy a další, i když občas s DRM nekompatibilní s Kindle), ale spousta děl je dostupná i zdarma. Klasiky seženete na stránkách pražské městské knihovny. V poslední době jsem si oblíbil nakupování i na Amazonu, jak beletrii, tak technické knížky, protože jsou zpravidla levnější než papír a u nás i třeba jinak nedostupné.

Co se mi líbí:

  • Rozměry a hmotnost. Už nemusím jezdit na dovolenou s balíkem knih.
  • e-Ink displej. Sebelepší LCD jej nemůže překonat.
  • Amazon Whispernet. Skvělá přidaná hodnota čtečky. V kombinaci např. s rozšířením Send to Kindle naprosto luxusní záležitost na offline čtení článků.
  • Integrace slovníku. Výkladový popř. překladový slovník jsou naprosto skvělá věc, pokud nevládnete slovíčkům, stejně jako já. Součástí Kindlu byly dva anglické výkladové slovníky, anglicko-český lze najít na internetu.

Co mi vadí:

  • Neschopnost otvírat jiné formáty s DRM než od Amazonu. Tento vendor lock je u nás citelná bolest.
  • Někdy je Kindle až moc pomalý. Při čtení anglických knížek používám výkladový slovník a reakce Kindlu při přepínání slovníku a knížky je občas až moc pomalá. Taktéž zobrazení PDF souborů je na kávičku.
  • Kindle se v režimu spánku neumí občas připojit na wifi a stáhnout dokumenty z Whispernetu. Pokud si chci přečíst v metru cestou do práce aktuální iDnes.cz, musím si na to vzpomenout ještě před odchodem z domova.

// Studoval jsem FEL - dějství šesté

Moje self-promo story pokračuje a vzpomínky se stávají čím dál tím víc mlhavější. Možná proto bude každá další kapitola stručnější a stručnější. Navíc, největší sranda byla stejně v prváku.

Poslední semestr bakalářské etapy byl značně specifický. Jednak jsem zažíval dejavu v podobě předmětů Periferní zařízení, kdy jsem si zopakoval látku z prvního ročníku na střední, a Počítačové sítě, kdy jsem si naopak osvěžil vědomosti ze třeťáku SŠ. Druhak se pomalu blížily státnice.

Ten semestr jsem asi trhl svůj dosavadní rekord, kdy jsem navštívil dohromady odhadem tak 6 přednášek za celý semestr – začal jsem kariéru profesionálního flákače. Ostatně žádná z přednášek mě příliš neoslovila. Semestr korunoval předmět Řízení softwarových projektů, díky kterému jsem se utvrdil v tom, že vykašlat se na obor Softwarové inženýrství byla ta nejlepší volba. Ke konci semestru vrcholily „přijímačky“ na magisterské studium a zatímco někteří se bez problémů dostali tam, kam chtěli, zbytku to přijímací komise dramatizovala v podobě přijímacích pohovorů (aby je pak vzali taky), někteří mí známí této šaškárny ušetřeni nebyli.

Po relativně lehkém zkouškovém (pokud odmyslíte muka ve formě tačpedů, drajvrů a interfejsů a ostatních chuťovek ze slajdů PZA) přišla na řadu finalizace bakalářky. Byl jsem tuším poslední nebo předposlední ročník, který měl deadline odevzdání v srpnu s tím, že státnice byly v záři. Tato vymoženost měla jednu nevýhodu. Klasický student se totiž svou pílí snaží danému termínu co nejvíce přiblížit, což má za následek, že místo užívání si letních prázdnin trčíte u počítače a už se to sakra snažíte dopsat. Díky bakalářce jsem se naučil obstojně používat OpenOffice (viz) a následně i ve zrychlené verzi naformátovat kamarádovi. Naštěstí pro mě jsem o dva roky později psal diplomku v LaTeXu.

Abych tedy dostál modelu tradičního studenta, bakalářku jsem dokončoval den před odjezdem na dovolenou, která předcházela deadline týdnu pro odevzdání. Naštěstí se vše povedlo a s odjezdem moje bakalářka putovala na vazbu. Po odevzdání už zbývalo jediné – všechno se to znova naučit.

Státnice

Na učení jsem si vyhradil zhruba tři týdny. Jeden na hardware, druhý na software a třetí na předměty z prváku. Ukázalo se, že prvák je asi to nejhorší, takže jsem skončil jen 3 dny s algebrou (kterou jsem v prváku se sevřenými půlkami opustil s trojkou ze semestru). Elektrické obvody, hlavně řešení přechodných jevů druhého řádu, skončily fiaskem ve stylu „na to se snad nikdo ptát nebude“.

Po zveřejnění členů zkušební komise začala optimalizace rozvrhu učení (takže na databáze, SI a sítě nakonec došlo až v den státnice). Následovalo pozorování, že hodnota srdečního tepu je funkce nepřímo úměrná množství zbývajícího času. Jinými slovy, den před zkouškou jsem se držel celou dobu aspoň na stovce.

Státnicoval jsem 20. září 2007 v poledne. Mými propustkami do světa otitulovaných se staly otázky z Architektury počítačových systémů a z překladačů, z obecných pak Kirchhoffovy zákony. Samozřejmě jsem se neubránil trapasu, takže jsem byl poučen, že atributy gramatiky nejsou syntetické, ale syntetizované (a že syntetická je třeba barva, co koupíte v obchodě). Komise mi s politováním oznámila, že díky fyzice a algebře to vyznamenání nebude a já si šel užít jednoho týdne prázdnin. Za týden totiž začínal první magisterský semestr.

Další čtení:

// Můj hudební rok 2011

Uplynulý rok začal oproti loňskému poněkud vlažně a hudební akce se začaly rojit až s jeho blížícím se koncem. Přesto se nakonec relativně urodilo.

Australian Pink Floyd Show

V roce 2011 se v ČR konaly asi dvě velké události spojené s Pink Floyd. Jednak přijel Roger Waters se znovuzrozeným představením The Wall. Druhak se tu již po několikáté zastavili australští hudebnící s asi nejpovedenějším revivalem - The Australian Pink Floyd Show. S ohledem na to, že rozumný lístek na Waterse byl přeci jen o něco dražší, a taky proto, že Waterse samotného moc rád nemám, jsem šel na „kompletní“ revival do Tesla Arény.

Ne nadarmo o nich tuším Nick Mason prohlásil, že jsou možná lepší než oni samotní. Show byla dobře technicky zvládnutá, včetně projekcí a laserové bouře při některých skladbách. V druhé polovině po přestávce byla projekce během některých skladeb trojrozměrná. Prase létající v hledišti bylo opravdu efektní, zbytek už nebyl tak výrazný. Celkově hodnotím představení jako hodně povedené. Na leden 2012 slibují Australani pozměněnou show, ale asi si je tentokrát nechám ujít. Letos se koncert koná 14. ledna opět v Tesla Aréně.

Judas Priest a Whitesnake

Whitesnake vintage t-shirt

Lístky na Judas Priest jsem koupil pravděpodobně jako jeden z prvních. Lítal jsem po Dejvicích a sháněl terminál Sazky, jehož obsluha uměla koupit lístek bez předchozí rezervace (první den nejsou online rezervace povoleny). Naštěstí se mi to povedlo hned na druhý pokus. Začal jsem se těšit jako malý kluk. Z Loudclothing.com jsem si pořídil fešné tričko Whitesnake s vintage logem a čekal půl roku na koncert.

Před pódiem jsem ukořistil celkem výhodné místo, a ani tam nepanovala tolik stísněná atmosféra (později mi došlo proč). Davidu Coverdalovi sice hlas už neslouží jako kdysi, ale kapela předvedla výtečné představení, včetně několika písní z nového alba Forevermore.

Po skončení „předskokanů“ to v hledišti výrazně zhoustlo. Bylo vidět, že pravověrné metalisty Whitesnake až zas tak nelákali a spousta lidí přišla jen na kapelu, co byla na lístku napsána větším písmem. Na vlastní uši jsem si ověřil slova mých zkušenějších kamarádů, že Rob Halford už není v takové formě, a zvukař mu v tom už moc nepomohl. Z celého koncertu jsem si jeho vokálu moc neužil.

Pro mě byli vítězi večera spíš Whitesnake, i když budu asi v menšině.

Blue Effect ve Vagonu

Blue Effect jsem slyšel poprvé asi v Pelíškách (což je ostuda), naživo poprvé na Řípské pouti kdysi před lety. Poté na Vyšehraní těsně po státnici a pak víceméně nic. Vždycky jsem měl „štěstí“, že jsem byl na akustické verzi koncertu. Loni se mi povedlo je vidět a slyšet na Beatfestu, ale to byla jen taková půlhodinová ochutnávka. Dlouhou dobu jsem chtěl jít na „elektrické“ Blue Effect a vždycky to padlo na tom, že bych tam musel jít sám. Takže jsem se jednou naštval a šel jsem :-)

A neudělal jsem chybu. Klubová atmosféra je totiž něco úplně jiného, než sebevelký stadión nebo sportovní hala. Dosud nejhlučnějším koncertem, který jsem absolvoval, byli Deep Purple před několika lety v Tesla Aréně. V klubu, a konkrétně ve Vagonu je mnohem hutnější akustika a prvních pár minut jsem doslova cítil bolesti v levém ušním bubínku. Pak se vše srovnalo. Každopádně pánové z Blue Effect předvedli skvělou show a s klasickým koncertem někde venku na festivalu se to nedá srovnávat.

Muzikál Mamma Mia!

Loňská (vlastně už předloňská) návštěva představení We Will Rock You mě navnadila na muzikály z West Endu. Takže když měla show Mamma Mia! po nějakém čase navštívit Českou Republiku, rozhodně jsem věděl, že se na ni chci podívat. Kupodivu jsem viděl jako první film, který mě svou spontánností a ztřeštěností naprosto uchvátil. Herecké obsazení se mi velmi líbilo a zpívající Meryl Streep a Pierce Brosnan byli třešničkou na dortu.

V muzikálovém ztvárnění charismatický Brosnan sice chyběl, představitelka Sofie nebyla na první pohled do tváře tak ztřeštěná jako Amanda Seyfried, ale zpěváko-herecké obsazení muzikálu se mi líbilo. Díky tomu, že jsem film již viděl, neměl jsem až takové problémy s porozuměním dialogů (Britové jsou přeci jen Britové). Titulky sice byly, ale stranách v celkem značném úhlu od pódia, takže jejich sledování bylo více než nepohodlné.

Tohle představení mě jen utvrdilo v dojmu, že muzikály z West Endu patří ke špici. Až se naskytne příležitost, dalšímu z nabídky určitě neodolám.

Popelka - muzikál na ledě

Na Popelku jsem se vypravil relativně náhodou, spontánně, částečně ze zvědavosti, částečně, abych někomu udělal radost. Ale rozhodně jsem nelitoval. Byl to můj první muzikál na ledě, už dlouhou dobu jsem koketoval s Mrazíkem, ale nikdy na něj nedošlo.

Podle producentů bylo toto představení připravováno několik let, což si vlastně ani nedokážu představit. Obsazení bylo rozděleno na herce bez bruslí na pohyblivém pódiu a bruslaře – včetně prince a Popelky. Byli jsme na premiéře, takže tomu odpovídalo i herecké složení (každá role měla 2 až 3 alternace). V roli krále a královny Vlastík Harapes a Dana Morávková, která předvedla i krátké vystoupení na bruslích. V roli vypravěče a kouzelníka Jiří Korn a v kostýmu směšného komořího Martin Dejdar. Hlavní pár byli ruští krasobruslaři, které nazpívali Lucie Bílá s Ondřejem Rumlem.

Představení vynikalo nádhernými kostýmy, hrající všemi barvami a tvary. Z krasobruslařských vystoupení si pamatuji hlavně malé caparty hrající myši a nějakého bruslaře s čímsi modrým na hlavě, metající salta nazad. V rámci interakce s diváky objížděl princ hledající svoji Popelku podle střevíčku první řady a zkoušel zde přítomným dámám střevíček.

Na závěr se pořádala dlouhá děkovačka, kde si svoje díky odnesli všichni včetně masérky a kdy se opakovala pokažená scéna s hlavními zpěváky a neposlušným kočárem taženým labutěmi. Muzikál teď objíždí velká města republiky a setkává se více méně s pozitivními ohlasy.

Promo video Popelky na ledě

Edguy a Kottak

Lístky na Edguy jsem kupoval vcelku spontánně, asi dva dny předem, poté, co se mě kolega zeptal jestli „jdu na Edguy“. I když Tobiho s jeho domovskou skupinou až zas tolik nemusím, přeci jenom jsem svolil. Také z toho důvodu, že jako předkapela vystupoval James Kottak, současný bubeník The Scorpions, se svou kapelou.

Kulturní centrum Vltavská, kde se koncert odehrával, je asi nejhorší klub/kulturák, co jsem měl možnost navštívit. Naprosto neklimatizovaná nora, na jejíž podmínky si stěžovali i sami účinkující. Kapela Kottak hraje něco, co bych nazval punk-rockem, sám její frontman ji popisuje jako když „Cheap Trick potkají Green Day, ve špatný den“. Představili své nové album Attack, sličnou Stephany Smith a punkovou verzi písně Holiday od Scorpions.

Samotný James Kottak, který v kapele normálně hraje na kytaru, pak předvedl své oblíbené bubenické sólo doplněné svlékáním vrstvených triček. Napočítal jsem jich tuším 5. Každopádně, byla to jedna z nejpovedenějších předkapela, co jsem měl možnost zažít a charismatický komediant James Kottak rozproudil celý kulturák.

Koncert Edguy se nesl v duchu klasických písní jako Superheroes, Tears of Mandrake nebo Vain Glory Opera, a také byla představena část písní z nového alba Age of the Joker.

Po koncertu jsem si šel pokecat s Jamesem Kottakem a jeho kapelou, kteří si svůj merchanise prodávali sami. Takže moje hudební sbírka je bohatší o podepsané CD Attack a můj šatník o černé tričko s logem alba Attack a nápisem Rock'n'Roll Forever na zádech :-)

Queenie ve Vagonu

Po letních prázdninách se do Prahy přistěhovala moje mladá známá (nebudu přeci psát, že je stará :-)) Nina, která kromě vášně k cvičení a Paleo dietě vyznává podobný hudební repertoár jako já. Po prvním pokusu dostat ji na Blue Effect do Vagonu, který nakonec nevyšel, jsme se domluvili na Queenie v tomtéž klubu o měsíc později.

Ani jeden z nás asi přesně nevěděl, co nás čeká. Já osobně slyšel Queen revivaly asi tři a musím uznat, že tento byl ze všech asi nejpovedenější. Projevy zpěváka byly po hlasové i pohybové stránce prostě perfektní. Kapela údajně jako jediná z Čech vystupovala v Montreux na Freddie Mercury Montreux Memorial Day. O tradiční přestávce v polovině ohlásili vyprodaný Vagon, což oblíbenost této mladé kapely jistě potvrzuje. Dojmy od Niny si můžete přečíst zde.

Vladimír Mišík v Akropoli

Písně Vládi Mišíka mám velmi rád, jak z počátků Modrého Efektu, tak i s Etc… Takže bylo třeba odškrtnout si další odrážku v deníčku a lístky do Akropole zakoupit.

Do klubu jsem dorazil s dostatečným předstihem, takže jsem společně s fotografy okupoval první řadu teprve formujícího se davu lidí a na účinkující jsem měl dostatečný výhled. Jako předskokan nastoupil violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba se svým novým seskupením Kybabu (na pozici basáka), ve společnosti famózního kytaristy Norbiho Kovácse (se kterým vystupují například i s Ivanem Hlasem) a představil dvou první autorskou desku Noční lov, vygradovanou satirickou písní Hit v koncertní úpravě.

Po pauze na občerstvení nastoupila na pódium hlavní hvězda, Vladimír Mišík ve společnosti Etc…, a předvedl plejádu svých nejznámějších písní, kde při většině z nich rozezpíval celé publikum. Nezapomněl na svou nejnovější desku Ztracený podzim. Na pódiu nemohl chybět Olin Nejezchleba, jeho cello, předzpěv, občasné baletní kreace a zaskakování basáka.

Koncert skončil po desáté hodině a já odcházel domů zas jednou s pocitem dobře investovaných peněz, a dvojalbem 25 let v tom od Olina Nejezchleby :-)

Nazareth v Lucerně

Skupině Nazareth se mi podařilo již několikrát vyhnout a tentokrát jsem si řekl, že již neodolám a nebudu riskovat, že to bude poslední šance. Lucerna je, jak jsem zjistil, celkem příjemné místo a velikostí ke kapele jistě sedla. Bohužel mě zklamal fakt, že lístky byly několik týdnů před koncertem k dispozici na nějakém slevovém serveru, což se prostě u koncertů nedělá (něco podobného provedl pořadatel Řípfestu a fanoušky, co nakupovali v předprodeji, doslova nas….l). Možná k tomu ale pomohla skutečnost, že se ten večer mělo nahrávat vystoupení na nové DVD skupiny, takže si pořadatel chtěl pojistit zaplnění sálu za každou cenu.

Předskokany byla již zavedená česká skupina České srdce. Bohužel mě skoro vůbec neoslovila, repertoár byl takový nemastný neslaný a občasné povykování zpěváka tomu moc nepomohlo. Potvrdil se fakt, že tomu předskokani moc neprospějí.

Před vystoupením hlavních hvězd večera přišel na pódium někdo z produkce, aby publiku oznámil, že se bude nahrávat záznam koncertu. Dále vyslovil přání, aby české publikum překonalo to brazilské na posledním DVD. O tom jsem si již na začátku dovolil zapochybovat, protože brazilské publikum nemůže překonat z definice nikdo. České publikum bylo, s ohledem i na věkové složení, celkem tuhé. Ani tomu nepomohly obecně složité texty a skotský přízvuk zpěváka. V podstatě reagovalo pouze na balady Dream On a Love Hurts, kterými nás masíruje kdejaké rádio. Vypalovačky jako Razamanaz, This Month Messiah, Hair of the Dog nebo Broken Down Angel jej převážně nechávaly chladnými. Sám jsem zvědavý, jak tohle celé bude vypadat na výsledném videu.

Každopádně Dan McCafferty je i na svých pětašedesát v perfektní pěvecké formě a mladící jako Tobias Sammet by mu mohli závidět :-)

Beatfest - Michal Pavlíček Na Kloboučku

Beatfest 2011

Beatfest byl tentokrát poslední hudební zážitek sezóny. Loni byli někteří rozpačití z místa konání akce - O2 Arény. Možná proto, že se ji podařilo zaplnit až na samý závěr a rozhýbat jen na několik vystoupení (viz Beatfest - aneb 50 let bigbítu v Čechách). Letos se akce přestěhovala do menší Tesla Arény v Holešovicích a navíc nebyl využit celý kapacitní potenciál haly, scéna byla podélně na polovině kluziště a sedadla tak byla v divadelním uspořádání. Mně se vlastní blbostí povedlo koupit lístek do druhé řady, čehož jsem litoval již při příchodu. Výhled v první řadě byl totiž zacloněn stojícími na ploše a tak někteří v první řadě povstali, takže jsem musel s nimi (ale stejně tam byla celkem kosa, takže to přišlo vhod).

Koncert měl „kloboučkovský formát“, každý Pavlíčkův host si s ním zpravidla zahrál jednu převzatou píseň a jednu píseň z vlastního repertoáru. Nejvíc mě asi potěšil Vilda Čok, který nastoupil na pódium s písní Anarchy in the UK a poté samozřejmě nemohl nepřidat výběrovský Václavák. Miloš „Dodo“ Doležal přivedl zase na pódium svého syna a předvedli jeden kousek z repertoáru Metallicy. Na závěr rozvibroval arénu Kamil Střihavka s jistě profláklou Zemí vzdálenou z dob B.S.P. a celá akce končila společnou písní od AC/DC - Higway to Hell.

Akce to byla příjemná, cena vstupenky adekvátní a jelikož tam věčně pobíhali pánové s videotechnikou, zřejmě se dočkáme nějaké oficiální formy záznamu.

A co rok 2012?

V závěru letošního roku byl heavymetalový svět obzvláště potěšen, jelikož ohlásili (další) reunion členové klasické sestavy Black Sabbath, včetně červnového koncertu v Čechách. Lístky do kotle byly vyprodány takřka během dopoledne a teď není volné ani místečko. Bohužel před chvílí vyděsila rockový svět zpráva o zdravotním stavu Tonyho Iommiho, tak doufejme, že se z toho včas dostane.

Jak jsem již zmiňoval, znovu zde vystoupí Australian Pink Floyd show, nebo například Sting a na stadionu v Edenu Američan Bruce Springsteen. Rozhodně je, kromě očekávaného konce světa, na co těšit.

Další čtení: