Česky
EnglishZápisník
01.12.2012 // GPS sporttester v mobilu - zbytečnost nebo motivace?
Na rovinu přiznám, že jsem na tom s fyzickou kondicí a sportem byl vždycky velmi blbě. Místo pobíhání kdekoliv jsem trávil mládí v knihách, před televizí nebo počítačem. V poslední době jsem si oblíbil hraní tenisu natolik, že jsem se rozhodl se vrhnout do spárů trenéra, abych svoje moje snažení aspoň s velkým sebezapřením mohl nazývat hrou. To bylo loni na začátku listopadu. Hned na prvním tréninku jsem dostal tak do těla (navíc od holky), že jsem pak měl problémy snad i chodit. Snadno jsem si uvědomil, že kdybych chtěl jít někdy sehrát turnaj nebo plnohodnotný zápas, asi bych s tím měl něco dělat.
Jelikož moje občasné vyjížďky na kole jsou spíše vytrvalostního charakteru, rozhodl jsem se začít běhat. Začal jsem samozřejmě klasickým hurá přístupem - nákupem bot a hlavně hromady oblečení, bez které bych se zajisté minimálně zpočátku obešel. Pak jsem se půl roku přemlouval a přibližně v květnu šel na to.
Jako správný geek jsem se samozřejmě musel vybavit další nezbytností. GPS trackovací aplikaci v mobilu. Dříve jsem si mimo jiné kvůli svým cyklotoulkám pořídil telefon s Androidem, abych jej vybavil mapami. S mojí tendencí zapomínat naplánovanou trasu po každém kilometru je totiž mapa v mobilu hned po ruce a papírová mapa tak zůstává doma jen na plánování.
Od map byl už jen krátký krok k samotnému zaznamenávání výletů pomocí GPS do „deníčku“. Zpočátku jsem si vystačil se schopnostmi aplikace Rmaps, ale nakonec jsem byl vtáhnut do tenat aplikace Runkeeper. Aplikace má své mouchy, rozhodně to není nejlepší počin pro Android, ale po zkoušení alternativ jsem se k ní vrátil. S rootlým telefonem mám teď hromadu volné RAM a systém nemá tendence aplikaci zabíjet i na celodenním výletu. Na rozdíl od některé konkurence ji nerozhází ztráta signálu v lese (třeba Endomondo mě teleportovalo nekonečnou rychlostí o pár km dál). Web je jeden z nejlepších, co jsem měl možnost vyzkoušet, včetně korekce nahrané trasy (pokud měla GPS výpadek).
Jelikož jsem puntíčkář a úchyl přes různé statistiky, pořídil jsem si premium verzi a mohl se tak oblažovat mými zlepšujícími výkony. A skutečně, za těch pár měsíců jsem na sobě pozoroval slabé zlepšení. Schody na Míráku už jsem dokonce dal bez znatelného zadýchání se 
. Bohužel, pak jsem si rozbil kotník a teď budu po dvou měsících asi začínat nanovo. Aplikace má několik motivačních funkcí. Kromě emailu ve stylu „hej, teď ses nějak dlouho flákal“, udržuje přehled o všemožných osobních rekordech a po výkonu vás zasype přehledem statistik, kde jste se zlepšili.
Takže i po výkonu, po kterém máte pocit, že brzo umřete, a že by vás předběhla i babička tlačící před sebou nákupní košík z Tesca, vám přijde mail: „Hej, tenhle měsíc jsi toho naběhal nejvíc“ a hned nemáte tak blbou náladu.
Samozřejmě, ten první krok (i všechny ty další) musíte udělat sami - prostě se sebrat a jít běhat. Ale jelikož člověk přijímá každou pochvalu pozitivně, všechny tyhlety grafy a statistiky jej mohou více motivovat. Na mě to celkem funguje, co na vás?
16.08.2012 // Studoval jsem FEL - dějství osmé
Se školou jsem se rozloučil už asi definitivně, alespoň jako student, nicméně resty v podobě dokončení tohoto miniseriálu zůstaly. Tenhle díl bude celkem nudný, protože se týká hlavně jedné jediné věci (ale rozhodně ne nudné) … PARů
Přišlo to, na co se všichni těšili, legendární předmět s legendární kreditovou dotací a zkratkou PAR - Paralelní systémy a algoritmy. Předmět, který půlil náš život na výpočetní technice na FEL. Až na opravdu výjimečné případy jste se totiž inženýrem stali de facto absolvováním PARů. Všechno ostatní už byla na magistru brnkačka. Oproti tomu zkoušku z tohoto předmětu opravdu není tak velký problém navštívit i třeba šestkrát.
Semestr začíná přátelsky, první přednáškou, která vám řekne, o čem to asi tak je, plus pohodová cvika. Na cvičeních jako semestrálku programujete paralelní řešení nějaké výpočetně náročné úlohy, pak změříte zrychlení na X procesorech a nakreslíte grafík. Tady ale veškerá sranda končí. Látka přednášek je týden od týdne náročnější na pochopení a celé to graduje tou poslední, která veškerou látku aplikuje na „reálné“ problémy, což ovšem většina lidí pak reálně vynechává . Přednáškám sekundují prosemináře, což jsou taková hromadná cvičení, na kterých se osvícený přednášející snaží studentům se spadlými čelistmi aspoň vysvětlit, jakže se to počítá. Zkouška se pak točí okolo aplikace informací posbíraných na přednáškách - příkladů, z nichž nejhorší kategorie je výpočet efektivity škálování daného algoritmu na dané výpočetní síti nebo paralelní algoritmy z lineární algebry. Součástí hodnocení zkoušky je i práce v semestru, takže na průchod stačí uhrát u samotné zkoušky „jen“ 6 bodů z 20. Bohužel i to bývá statisticky pro polovinu studentů během každého termínu nedosažitelné.
Naštěstí pro těžký předmět se za těch hodně let vypracovala hromada studentských materiálů, takže při přípravě opravdu nemusíte vařit z vody (pokud důvěřujete kolegům před vámi ). Pokud nejste extrémista, který to zvládne za dvě noci, na přípravu potřebujete zpravidla týden nebo déle. Já jsem tomu věnoval deset dní svého života, prokládaných televizí a jídlem (naštěstí jsem ještě tenkrát neměl Facebook) a nakonec se povedlo napoprvé. Sice jsem si pokazil stipendium (na jedničku bych se musel hodně hádat), ale bylo to za mnou.
Kromě PARů nám dala zabrat ještě Algebra pro výpočetní techniku, která tedy spíše překvapila. Podle reportů z loňska se totiž mělo jednat o snadný předmět, ovšem někteří se přesvědčili, že nikoliv. Obsahem mi však přišla užitečnější než PAR. Zbytek zkoušek už byla standardní pohoda, včetně zkoušky z Komprese dat absolvované v třicetistupňovém vedru v nově rekonstruovaném podkroví. Díky PAR a matice to bylo těžší, nicméně stále jsem se vešel do oněch 4 týdnů v červnu a nemusel si tak prodlužovat zkouškové přes léto. To se nedá říct o kamarádech ze sítí, kteří si většinou něco díky špatně vypsaným termínům museli střihnout ještě v září.
A co dál?
Kromě výše jmenovaného přišlo několik dalších událostí. Především jsem si vybral téma diplomky a mou náplní na další rok byly návrh a implementace klientského protokolu pro experimentální XML a objektovou databázi CellStore, vyvíjenou na katedře, napůl v prostředí Smalltalk/X, napůl v Céčku.
Pokračoval proces vzniku nové (tehdy ještě jen pracovně pojmenované) Fakulty informatiky. První tiskovka, příprava propagace, akreditačních materiálů a všechna ta úmorná mravenčí práce, která za rok vyvrcholila založením fakulty. Měl jsem možnost se motat okolo, i když v mém případě to bylo spíš jen koukání se přes rameno. I přesto to byla cenná zkušenost a teď můžu tvrdit, že FIT byla tak trochu i moje dítko .
Také jsem se upsal k výuce Databázových systému na zimní semestr. Byla to ideální příležitost si vyzkoušet učit. Ono to vlastně dost ovlivnilo můj další život, protože jsem díky tomu poznal pár opravdu skvělých lidí a prožil události, které by mě třeba jinak minuly, nebo byly nahrazeny jinými, kdo ví. Ale o tom se možná příště.
Další čtení:
17.07.2012 // Farewell, ČVUT
Na konci června jsem po cca 8 letech přestal být studentem ČVUT. Rozloučil jsem se školou neúspěšným ukončením postgraduálního studia, kterému jsem poslední dobou věnoval stále méně a méně času. Na rozdíl od předchozích fází, které byly díky vynaloženému úsilí úspěšné, k doktorskému studiu jsem přistupoval stylem „však teď už o nic nejde“.
Na doktorské studium jsem nastoupil tak trochu nerozvážně – chtěl jsem zůstat v Praze a prozatím neřešit bydlení (tj. zůstat na koleji), bavilo mě učení a … vznikal FIT (budu zde používat mužský rod, i když je to ta fakulta, prostě se to tak zažilo). Arbologie byla zajímavá, myslel jsem si, že ji pomohu rozvinout a třeba i na něco převratného přijdu … ale mělo to několik háčků.
Hlavním středobodem problému byla jediná věc – peníze. Doktorandské stipendium stačí akorát tak na zaplacení koleje a na jídlo. Na cokoliv jiného potřebujete další zdroj příjmů. Jelikož peníze z grantu uvidíte nejdřív až druhý rok (pokud si to nezajistíte s předstihem), rozhodl jsem se raději pracovat bokem na poloviční úvazek. Sponzoring rodiči už nepřipadal v úvahu a přeci jen jsem chtěl mít nějakou tu zlatku navíc. To se neobešlo bez následků. Tři dny jsem trávil v zaměstnání, den dva jsem zabil výukou a případnou přípravou na ni. Tudíž na samotnou vědu toho věru moc nezbývalo a do toho se přimotaly ještě nové zájmy. Koupil jsem si nové kolo, začal chodit dvakrát týdně hrát tenis a pořídil si nový notebook, na kterém šly hrát obstarší hry, na které předtím nezbýval čas a navíc teď byly dostupné za hubičku na Steamu.
První rok to celkem šlo, studoval jsem doktorandské předměty, vedl dvě bakalářky, dělal trochu vědy a navštívil konferenci v Londýně (kterou si ale můžu napsat akorát do deníčku, protože vědecky se nepočítala).
Na jaře jsme se dopracovali k článku, který nám v říjnu omlátili o hlavu a rok studia byl za mnou
V druháku jsem se přesunul na FIT a tam se k tomu všemu přidala příprava nových předmětů (všechny byly první běh), včetně programování pluginu do všemi tak oblíbeného ProgTestu (což se nakonec ne úplně stihlo, ale za rok už to krásně běželo).
Takže druhý rok uběhl ještě rychleji než ten první a já byl na tom stejně jako na začátku.
Místo přihlášky k obhajobě minima jsem podal žádost o přechod na kombinovanou formu, přestěhoval se z koleje do podnájmu a nastoupil v práci na full-time.
Konečně se mi podařilo protlačit moji tvorbu na opravdovou konferenci do Polska (dokonce s IEEE sborníkem), takže po dvou letech jsem získal první vědecký bod
Poslední rok už to šlo velmi rychle z kopce, tehdy jsem nebyl prakticky schopen jakékoliv činnosti mimo zaměstnání, víkendové výuky kombi studentů a dolaďování ProgTestu pro AAG. To už jsem věděl, že jakákoliv snaha by musela být velmi intenzívní, jinak se to blížilo k nezdárnému konci. V únoru letošního roku jsem si ještě vyjel na lyžák, kde jsem si sice mezi těmi cucáky připadal jak stařec, ale aspoň jsem si vyzkoušel alpský ledovec (a kupodivu si nic neprovedl). Pak už zbývalo vyrovnání závazků vůči fakultě, z menzy jsem si vyzvedl zbylých 46 korun kreditu na obědy a dnes již mi doma leží dopis od děkana, že moji žádosti o ukončení studia vyhověl.
Resumé
Rozhodně nechci tvrdit, že to byly ztracené roky života. Vzhledem k tomu, že jsem se tomu nevěnoval naplno, byla to jen jistá procentuální část, jejíž přesnou velikost radši nebudu odhadovat. Nadto jsem se přesvědčil, že člověk by neměl pracovat déle jak 50 hodin týdně (a to třeba i jen duševně) a že život nabízí vícero možností a radostí než jen obklopování se prací. Dále jsem zjistil, že jsem mnohem efektivnější, pokud jsem v kontaktu s klávesnicí, než při kreslení obrázků na papír, bez čehož se teoretická část informatiky moc neobejde. Tudíž, pokud bych se vracel do akademické sféry, tak někam trochu jinam.
Pokud někdy budete chtít studovat doktorské studium (v Čechách), moje postřehy jsou následující:
- Smiřte se s tím, že budete bydlet za minimální náklady na koleji nebo v pronájmu v hodně lidech, stravovat se v menze. Všechno ostatní znamená najít si další zdroj peněz.
- Pokud to víte hodně předem, zajistěte si peníze z grantu ještě před nástupem na studium.
- Pokud si nevystačíte se stipendiem a penězi za případnou výuku navíc, najděte si práci, která vás nerozptyluje mimo pracovní dobu (největší kravina je číst pracovní maily doma, popř. starat se o něco, co musí běžet pořád) a ze které se snadno přepíná kontext (bohužel v téhle kategorii mě napadá snad jen pípání u pokladny v Tescu).
- Zahoďte počítač, který spustí libovolnou hru, kterou máte rádi. Zničte všechny kreditky, kterými se dá platit na Steamu.
- První rok začněte co nejdřív makat jako šroub, termíny nejsou ty stejné jako na odevzdání semestrálky o půlnoci před deadlinem, musíte počítat s review apod. Ať z toho do minima něco je.
Pokud se neztotožňujete s body výše uvedenými, tak vám gratuluji, pravděpodobně jste odolnější jedinec než já (nebo dokážete líp zpracovávat kofein) a máte větší šanci to dodělat navzdory uvedeným omezením. A teď mě omluvte, zítra vstávám do práce
07.07.2012 // We Will Rock You muzikál bude (možná) v Čechách
Včera se na oficiálních stránkách skupiny Queen objevila informace, že muzikál We Will Rock You na motivy hudby právě kapely Queen, který letos oslavil 10 let své existence, rozjede historicky první sérii vystoupení po světě. Podle informací v tiskové zprávě se toto turné zastaví i v České republice, a to někdy v rozmezí dubna až května příštího roku. Po Mamma Mia! (který je ještě o něco starší) tak do Čech zavítá další muzikál z Londýnského West Endu.
Zhruba před dvěma lety jsem měl možnost muzikál vidět během stringologické konference přímo v jeho mateřském Dominion Theatre v Londýně. Ještě nikdy jsem neviděl lidi „pařit“ v divadle. Představení je strhující a ještě před závěrečnou děkovačkou zvedlo diváky ze sedadel. Pokud máte rádi hudbu Queen, rozhodně doporučuji navštívit. Dá se vcelku logicky předpokládat, že se představení odehrají v pražské O2 Aréně a cenu nejdražšího lístku odhaduji na 1700 - 2000 Kč (V Londýně stál nejdražší lístek asi 60 liber v sobotu večer, bez poplatků za zprostředkování, zde musíte připočíst náklady na tour a nenažranost O2 Arény). Jazykové bariéry se nebojte, děj není těžké pochopit. Navíc, Mamma Mia! byla v Praze s titulky.
Update (10.9.): Představení budou v Praze čtyři, a to ve dnech 26. – 28. dubna 2013 (v sobotu dvě). Lístky jsou v prodeji v síti Sazkaticket od 17. září.
Další čtení:
23.06.2012 // Studoval jsem FEL - dějství sedmé
Magisterské studium začalo hromadným zápisem, asi týden po bakalářské státní zkoušce. Kromě nervů samotných studentů tam dostaly zabrat i hlasivky studijní referentky. Ta se snažila překřičet a uklidnit ukecané studenty, kteří by se jistě rádi věnovali tisíci jiných činností, než aby v době komplexních informačních systémů stáli frontu na razítko do indexu a vyplňovali ve většině případů identickou osobní složku jako před třemi lety.
S novým studiem přišla sada nového nutného zla v podobě povinných nepočítačových předmětů. Jmenovitě fyzika a kategorie tzv. humanitně-manažerských předmětů. Z té jsem si vybral kyberácký předmět Návrh a řízení projektu, což byla naprosto úžasná ztráta času, zahrnující klikání v MS Project nebo používání bugtrackeru Mantis jako resource planning softwaru. Vrcholem pak bylo sepisovaní odborného paperu na libovolné téma. V podstatě jsem zkomprimoval bakalářku na 4 strany, abych dostal papír pomalovaný připomínkami a polovičním počtem bodů. Na dle mého validní protiargumenty reagoval cvičící jen neurčitými posunky. Následující termín jsem odevzdal téměř totožný výstup a pro závěrečné hodnocení najednou měl z neznámého důvodu o hodně víc bodů - další hřebíček do rakve respektu z předmětů z katedry K33. Aspoň, že to byla relativně dávačka. Fyzika byla naštěstí i ze strany jak přednášejícího tak cvičícího brána jako nutné zlo pro ajťáky, takže to nebylo až zas takové utrpení. Po zápočtu za program kreslící Lissajousovy obrazce a předtermínu v předvánočním čase jsem i tohle měl z krku.
Zkouškové bylo jedno z těch rychlejších. Po letech jsem se z vystrašeného zobáka vypracoval na flegmatického studenta FEL a moje stádium příprav na zkoušku se zkrátilo z obvyklého týdne na 2-3 dny. Objevil jsem sílu předtermínů a k prvnímu dni zkouškového jsem měl za sebou polovinu zkoušek, tedy 3, a celkem rychle hotovo. Největším zabijákem se ukázala Matematika pro výpočetní techniku, což byla převlečená pravděpodobnost a statistika. Po letech jsme se (sice velmi letmo) střetli s derivacemi a integrály. Zkouška se pro spoustu mých kolegů stala solidním strašákem. Po celé zkouškové šel pozorovat jev postupného přelévání studentů po zkouškových termínech, dokud se to nezarazilo nasycením těch posledních. Naštěstí jsem odvážil na první termín a zadání hrálo v můj prospěch. Sice jsem poprvé absolvoval téměř třídenní plavbu skripty s přestávkami na jídlo a spánek, ale největší hrozbu semestru jsem měl za sebou.
Asi největší otrava bylo absolvování předmětu Problémy a Algoritmy. Což o to, předmět a obsah byl víceméně zajímavý, ale semestrálkami spálil člověk tolik času, až to nebylo zdravé. Ale aspoň jsem se naučil dělat grafy GNUplotu. Největší paradox byla možnost získat trojku jen za body ze semestru při současné nutnosti absolvovat zkoušku. To vyústilo v bizarní situace u zkoušky, kde někteří jedinci přišli podepsat prázdný papír a rovnou se řadili s indexem do fronty.
Na konci zkouškového se udála jedna velmi významná událost. Odvolali nám tehdejšího vedoucího Katedry počítačů, prof. Tvrdíka, což urychlilo nástup procesu zakládání nové fakulty informatiky na ČVUT. A tento týden oslaví právě Fakulta informačních technologií ČVUT své třetí narozeniny.
Nakonec opět jen střípky. Poprvé jsem měl možnost si v rámci tělesné výchovy ve škole zahrát golf a zjistil, že to rozhodně není nezajímavý sport. A taky jsem si zamiloval Smalltalk. A mohl se začít chystat na PARy
Další čtení: