Zápisník

// Zlepšujeme, aneb jak Vodafone vyběhl s předplacenkáři

Asi před rokem jsem přešel po několika letech přemlouvání k jinému operátorovi, konkrétně k Vodafone. Pořídil jsem si předplacenou kartu, protože jsem byl útratou někde na úrovni tarifu Nabito 350 a s kartou to vycházelo výhodněji (z kreditu se dal strhnout internet, z volných minut/sms u paušálu nikoliv). Takže pod nabití 350Kč jsem měl ceny jako s tarifem a navíc jsem polovinu mohl utratit za mobilní internet. Letos na podzim si Vodafone zřejmě spočítal, že společný kredit na volání a SMS se mu u tarifů Nabito nevyplácí, a tak představil novou generaci tarifů, kde si můžete poskládat volné minuty a SMS zvlášť. Takže můžete v určité situaci vydělat (ale zcela jistě i prodělat), ale pěkné je, že je možno skladbu tarifu v samoobsluze změnit, takže na dovolené nemusíte platit zbytečné minuty.

K přechodu na nové paušální tarify operátor své zákazníky určitě nějak přemluví nějakou akční nabídkou. Zajímavě to ale udělal s majiteli předplacených karet. Nabitá karta sazbami odpovídala starým tarifům, takže byla taktéž stažena z nabídky. Stávajícím majitelům zůstane. Místo ní se asi za měsíc objevil nový karetní tarif, který s cenou hovorů i sms začíná výš než nabitá karta. Benefitem (podle webu VF do konce roku 2011) je víkendové volání do Vodafone zdarma po provolání 5 minut během týdne, obdobně to pro 5 zpráv platí u SMS. Takže opět se na scéně objevuje diferenciace podle operátora. Znamená to konec hraní si na férovost?

Takže jsem si liboval, že s nabitou kartou jsem na tom dobře. I při minimálním dobíjení mám levnější hovory i SMS, a o víkendech nikam nevolám. Vodafonní čísla mám navíc mezi důležitými kontakty asi jen dvě. Čelist mi spadla v momentě, kdy mi přišla následující SMS od operátora:

Vazeny zakazniku, behem nasledujicich tydnu bude vase cislo prevedeno na novy system, konkretni termin vam upresnime dalsi SMS zpravou. Pote budete mit sve vydaje jeste vic pod kontrolou, nebot cena volani s Nabitou kartou jiz nebude zavisla na hodnote posledniho dobiti. Pro jednoduchost ponechavame pouze jednu cenovou hladinu 6,05 Kc/min a SMS za 1,20 Kc. Vice na www.vodafone.cz/zlepsujeme nebo volejte *077. Vodafone

Takže Vodafone si „zlepšil“ tarif ku svému prospěchu a odměnou nám zákazníkům je fakt, že už nemusíme přemýšlet, kdyže jsme to dobíjeli, dívat se na displej telefonu nebo dokonce přihlašovat do samoobsluhy, abychom se podívali. Cena zůstala na té nejdražší sazbě. Bravo!

Předpokládám, že se proti tomu nedá nic dělat, jelikož neexistuje žádná smlouva s operátorem, takže ve skutečnosti mohlo být hůř. Nebo fakt existuje způsob?

Nicméně, zdá se, že Vodafone snaží cenami přiblížit konkurenci. Bohužel mám pocit, že v některých případech nenabízí na oplátku adekvátní kvalitu služeb. Ne, verifikační SMSka z banky, která o víkendu dorazí za půl hodiny, mi opravdu k ničemu není. Takže až se ceny dorovnají, tak budu vybírat operátora znovu. A bohužel, Vodafone to asi nebude.

// Můj hudební rok 2010

Uplynulý rok byl celkem plodný na hudební zážitky všeho druhu a přestože tento článek začínám psát už na začátku prosince, mohu s klidem říct, že stál (aspoň z toho hudebního hlediska) za to.

We Will Rock You - the musical

Dominion Theatre, London

V lednu jsem v rámci své výpravy na London Stringology Days & London Algorithmic Workshop (LSD&LAW) měl možnost zajet na pár dní do Londýna. Při jedné z večerních procházek jsem narazil na Dominion Theatre a obrovskou skulpturu zpěváka v typické póze Freddieho Mercuryho (nebo to měl být on?) z dálky lákající na představení We Will Rock You. Tento muzikál vznikl někdy na začátku milénia jako výsledek spolupráce Bena Eltona a zbývajících členů Queen na motivy hudby a textů písní zmíněné kapely. Za těch přibližně deset let procestoval velká města světa a já měl příležitost jej vidět právě v rodném Londýně. Moc dlouho jsem svých 70 liber neoplakával a lístek byl zakoupen celkem rychle. Byl to absolutně skvělý zážitek a pravděpodobně jej žádný muzikál nepřekoná. Doporučuji zajít, pokud budete mít cestu kolem a máte rádi Queen.

The Scorpions

Scorpions, jak jsme se později dozvěděli, vyrazili letos na poslední turné. Praha měla být jednou z prvních zastávek tohoto více jak rok trvajícího turné na rozloučenou. V podstatě jsme se s Aničkou ani moc nerozmýšleli a lístky si na 15. března pořídili. Scorpions také představovali svoje nové album Sting in the Tail a při té příležitosti nahrávali materiál na videoklipy ke třem novým písním. Bohužel publikum je ještě moc osvojené nemělo, takže zas tolik neřádilo a režisér si stěžoval :-) Nicméně můj ksicht se asi na dva framy vyskytuje na oficiálním videoklipu písně The Good Die Young (S Tarjou bez Tarji…). Z koncertu jsme si nakonec odnesli i suvenýr. Fialové trsátko s podpisem basáka Paweła Mąciwody, které jsme vybojovali během bitky v kotli.

KISS

O Kiss už jsem se rozepisoval v jednom dřívějším příspěvku a tak nemá smysl se moc opakovat. Je to kapela, která se dokáže prodat a umí to velmi dobře. Odměnou je pak nevšední show plná plamenů a pyrotechniky.

Vyšehraní

První koncert v rámci Vyšehraní jsem absolvoval loni těsně po státnici. Tenkrát byli na programu například Bluessession, Ivan Hlas Trio, Vladimír Mišík a na závěr Blue Effect, kteří si na vystoupení pozvali svého dřívějšího kolegu Leška Semelku. Celý den svítilo sluníčko, k tomu točili Bernarda a bylo fajn.

Letos jsme chtěli návštěvu zopakovat v jiný den, kdy měl vystupovat Čechomor. Takže jsem už v únoru zašel obstarat lístky přímo k paní Dimmerové. Bohužel letos si to počasí rozmyslelo, a celý týden předem vydatně pršelo. Díky dešti jsem nakonec dostal na koncert košem a měl tak jeden lístek k ničemu. Nakonec jsem překousl zklamání a vypravil se na Vyšehrad sám s očekáváním, že to nějak dopadne. Zbylý lístek nakonec dostala paní, která se zřejmě seznamovala s online prodejem lístků a zapomněla si jej vytisknout. Tak jsem ten svůj aspoň nemusel vyhazovat.

Počasí se těsně před koncertem uklidnilo a přestalo pršet úplně, takže deštníky šly brzo dolů. Musím se přiznat, že hlavní hřeb večera, Čechomor, mě až tolik nenadchl. Rozhodně to není špatná hudba, nicméně po několika kusech vám písně začnou melodicky splývat a připadat všechny stejné. Přesto měla kapela vydatnou podporu publika. Mě osobně nejvíce oslovila kapela Martina Čarného, jejíž výstup byl před Čechomorem. Její repertoár je mému srdci přeci jen o dost bližší. Uvidíme, co paní pořadatelka vymyslí na ten následující rok.

Aerosmith

Na sklonku loňského roku jsem pořád slýchal, „ako by to bolo super, keby prišli Aerosmith“. No a oni někdy v únoru ohlásili reunion a na léto koncert v pražské O2 Aréně. Díky Blamimu, který zřejmě pokořil rekord ve vstávání, jsme měli takřka první lístky a čekalo se na 1. července. Koncert nezklamal, fanoušci byli ještě více fanatičtí než na Scorpions, zvlášť když Steven odhazoval do publika foukací harmoniku, ale přežili jsme ve zdraví.

Ozzy Osbourne

Z jediného koncertu Ozzyho Osbourna v Čechách na Řípfestu byla velká senzace. Akci tak trochu nezvládl pořadatel, který si letos vzal opravdu velké sousto. Cenu za jednodenní festival vyšrouboval celkem nahoru. Zájem se snažil vylepšit „akční“ slevou od poloviny srpna, kdy dal lístky téměř za polovinu předprodejové ceny, čímž taky nasr… hromadu fanoušků, kteří lístky zakoupili už v dubnu. Nakonec jsem si návštěvu rozmyslel, protože nemám k festivalům moc důvěru. To se nakonec ukázalo jako rozumný tah, protože ten den vydatně pršelo. Ostatně, stav louky pod Řípem byl opravdu otřesný a tuším, že se to letos i promítlo na výsledku komunálních voleb v Krabčicích.

Beatfest

Na Beatfest jsem se vypravil na poslední chvíli a to spíše z nudy. Nicméně byl to příjemně strávený večer. Více jsem se rozepsal tady. Byla to spíš přehlídka legend než událost, na kterou byste přišli zapařit, což někteří recenzenti následně nevydrželi.

Avantasia

Avantasia byla super a trochu jsem se o ní rozepsal v extra příspěvku před nedávnem. I přes nutnost jet necelých 400 km do německého Lichtenfels to byl nezapomenutelný zážitek a opravdu to stálo za to. Jak Tobias Sammet oznámil, na příští rok se nic podobného zatím nechystá a jediná příležitost vidět Avantasii je zatím Wacken festival v Německu. Těm ostatním, co neměli takové štěstí jako my, nezbývá než čekat na jaro. Někdy v únoru vyjde DVD s koncertními záznamy z roku 2008, včetně vizovického festivalu Masters of Rock.

Helloween

Koncert Helloween se pro mě stal závěrem sezóny. Lístek jsem kupoval hned v srpnu. K malé sportovní hale v Holešovicích jsme dorazili zasněženou Stromovkou někdy po šesté večer. Venku jsme mrzli asi hodinu, než organizátoři postavili turnikety, a my se okolo nich mohli prodrat dovnitř. V hale překvapivě příliš nikdo nepospíchal. Kromě těch úplně prvních, kteří se nacpali k zábradlí před pódiem, ostatní spíš směřovali na pivo. Co mě dost překvapilo a kvůli čemu jsem trpěl celých 6 hodin, byla podlaha. V malé sportovní hale je totiž led. A ten organizátoři přikryli jen železnými pláty. Takže jsem, majíc na nohou nikoliv zimní obuv, mrzl celou dobu od nohou. Ke konci to už bylo lepší. Jen nevím, jestli to bylo zvýšeným pohybem, nebo odumřením některých nervových zakončení.

Jako předskokani vystoupili ostravští Citron a předvedli velmi sympatický výkon. Skupina, ve které se na dva roky ocitl i Láďa Křížek (Damiens), mi tak sedla o hodně lépe než na Beatfestu. Pak se chvíli přestavovalo pódium a následující hodina a půl patřila finským Stratovarius, které si Helloween na letošní turné pozvali. Bohužel pro mě, tyhle chlapíky nemám moc rád a neposlouchám, takže jsem se tam celou dobu v podstatě nudil. Naštěstí ne tak zbytek publika, které si představení užívalo. Po dalším čekání na přestavbu pódia jsem se již dočkal Andiho s bandou. Koncert byl super, Deris opravu umí pracovat s publikem. Oproti Stratovarius mi to hecování lidí v davu přišlo více nenucené. Taky bylo vidět co táhne nejvíc - skladby ze starých Keeperů. Sám Andy Deris si dělal sám ze sebe legraci, když poznamenal, že má tyhle písničky rád, ale že mu budeme muset pomoct (narážka na to, že hromada fandů Helloween zůstala v době Michaela Kiskeho a Andiho jako zpěváka moc nemusí). Někdy po půlnoci představení skončilo druhým přídavkem v podobě písně Dr. Stein a moje hudební sezóna se tak stylově zakončila kapelou, která je stejně stará jako já.

Epitaf

Z těch několika hudebních akcí, které jsem navštívil, asi jednoznačně vyhrávají na první příčce KISS společně s Avantasii a WWRY. KISS za svoji velkolepou show, Avantasia a WWRY za neobvyklý hudební zážitek. Následují němečtí sousedi The Scorpions, Helloween a američtí Aerosmith. V případě Scorpions se bohužel také jednalo o rozlučkové turné, navzdory vydání nové desky.

Příští rok 2011 bude hudebně také velmi zajímavý. V dubnu přijede „Mr. Pink“ Roger Waters s obnovenou The Wall. V červnu je anoncován koncert zakladatelů heavy metalu, britských Judas Priest, kteří si přizvali na turné Whitesnake. Tato událost je momentálně můj favorit č. 1 pro příští rok a už netrpělivě vyčkávám otevření předprodeje. V létě se také spekulovalo o rozlučkovém turné dalších Britů, The Rolling Stones. Šuškalo se, že by měli během svého turné, které možná bude, možná nebude, navštívit i Prahu. Pokud bych si ještě mohl něco přát, pak asi Gamma Ray (kteří tu sice byli letos, ale nějak jsem je prošvihl) a Def Leppard, kteří do důchodu už taky daleko nemají, ale kteří o turné v roce 2011 také mluví.

Další čtení:

// Metalové Vánoce začaly letos dříve - Avantasia v Lichtenfels

V pátek někteří z nás předčasně oslavili Vánoce (teda aspoň já). Metalové seskupení Avantasia pod taktovkou Tobiase Sametta se vrátilo na cesty a krátkou sérií koncertů v Evropě i ve světě těší fanoušky v předvánočním čase. Spolu s kolegy jsme se vydali do nejbližšího možného místa mezi zastávkami tohoto turné, do „kulturáku“ v německém Lichtenfels. Velký dík patří především Štefanovi, který nás odvezl v pořádku tam i zpět a na rozdíl od nás nemá řidičák jen na machrování a zabírání místa v peněžence.

Po šíleném týdnu na silnicích jsme se tedy v pátek vydali pro jistotu co nejdříve, nicméně za celou dobu jsme stáli akorát v kratší koloně poblíž nějakého města, takže nás přibližně v půl šesté večer přivítalo zasněžené Lichtenfels. Místo konání jsme po zápasu s navigací (adresu nezná snad žádná online mapa ani navigace) našli překvapivě správně. Parkoviště v tu dobu téměř zelo prázdnotou, obsazená byla asi jen jedna řada a před vchodem čekalo několik nejotrlejších fanoušku, včetně polského party-vanu, jak jej někdo z nás pojmenoval. Po kratší objížďce města spojené s tankováním jsme se i my přidali ke skupince největších bláznů a v pekelném mrazu čekali na sedmou hodinu, kdy se měla hala otevřít. Čas a pocit mrazem odumírajících končetin jsme si krátili - jak jinak - FELáckým humorem.

V sedm hodin se dveře haly otevřely a doposud klidný dav se začal cpát dovnitř. Vevnitř se nekonalo žádné šacování a detekční rámy jako v O2 Aréně (mohli by se pánové v Praze učit), jen dámy byly požádány o nahlédnutí do kabelek. V klidu jsme se odebrali do sálu, po cestě zvládli šatnu a občerstvení a v pohodě obsadili místa asi ve třetí řadě uprostřed. Žádná brutální tlačenice, jakou jsem zažil na Aerosmith, se nekonala. Buď byli všichni ještě znehybněni venkovní teplotou, nebo jsou v tomhle Němci slušnější než Češi. Povinná byla taky zastávka u stánku a pořízení Wicked Symphony trička. Koncert začal asi o půl hodiny později, tedy v půl deváte. Předkapela se nekonala, jak bylo anoncováno, show měla trvat necelé tři hodiny.

Tobias si s sebou přivezl kolegy Michaela Kiskeho, Kaie Hansena a Boba Catleyho a také nováčky od Scarecrow trilogie, charismatického Jorna Landeho a zpěvačku Amandu Somerville. Kytary obstarali Sascha Paeth (který se pořád tak divně usmíval) a Oliver Hartmann. Abych uvedl všechny (tady musím citovat Wikipedii), zbylými účinkujícími byli Michael „Miro“ Rodenberg na klávesy, basák Robert Hunecke-Rizzo a Felix Bohnke na bicí.

Setlist tu nemá cenu dopodrobna rozebírat, najdete jej například zde. Bylo to v podstatě best-of výběr a podle toho vypadala i nálada v publiku, které burácelo od prvních akordů. Velmi působivé byly mocné předehry na klávesy, během nichž člověku běhal mráz po zádech a dav si žádal vystupující na plac.

Úplně nejvíc mě dostal šibalsky vyhlížející Kai Hansen v klobouku a s hůlkou v písních Toy Master, ale hlavně Death is Just a Feeling, v jehož podání byla píseň naprosto dokonalá.

Death is Just a Feeling v podání Kaie Hansena (o den později v Kaufbeurenu)

Velmi mě pak potěšila vystoupení Michaela Kiskeho, který shodil vlasy a na pódium dorazil v černém kulichu. Ten jednak připomněl své kousky z Metal Opery, a pak zastoupil Klause Meineho v písni Dying for an Angel. Jeho hlas se za ta léta vůbec nezměnil. Po čase se chopil svého červeného Véčka Kai Hansen a na poslední kousky zkompletoval trojlístek kytaristů. Mohli jsme tak vidět dva kolegy ze zlatých dob Helloween pospolu. Při Kiskeho poplácání po ramenou mi skoro ukápla slza. Kdyby mohli oba dorazit 19. prosince do Incheba arény na koncert Helloween, tak bych se asi zbláznil štěstím.

Závěr patřil nejprve dlouhé představovačce účinkujících. Pak (nebo předtím?) přišla titulní píseň Avantasia, to už řval v hale asi každý. Vystoupení zakončila medley z písní Sign of the Cross a Seven Angels a bezmála tříhodinová show byla u konce.

Cesta domů byla zpestřena zlomyslností navigace, která nás pro jistotu poslala jinou cestou, než jsme přijeli, a konzumace pekelně ostrých chipsů, kterou provázelo nejedno ostřejší slovo. Brzy už jsme zase dýchali pražský smog a dalo se říct jediné - tenhle výlet se opravdu vyplatil. V případě Avantasie si totiž nemůžete být jistí, zda někdy a kde své turné zopakují. Nicméně teď je nejvyšší čas se připravovat na zakončení sezóny, Helloween 19. prosince v Praze …

Fotky z akce od místního periodika zde. Další zde a další.

Další čtení:

// Lenovo ThinkPad X201i - první zkušenosti

Před nějakým časem jsem se rozhodl nahradit svůj sice postarší, ale stále zachovalý HP Compaq nx6310 za něco novějšího, menšího a vytrvalejšího. S Compaqem jsem byl spokojen, na svou dobu to byla dobrá koupě, navíc jsem měl tenkrát limitovaný rozpočet. Časem mi ale pár věcí začalo vadit.

  1. Rozměry a hmotnost. 15„ není sice úplně největší notebook (mimochodem, je na šířku menší než nové širokoúhlé 14“), poslední dobou jsou navíc v módě ještě větší, ale 2.5 kg je po chvíli znát a ani v batohu na zádech se rozhodně neztratí.
  2. Výdrž na baterie. Dvě a půl hodiny byly v době své koupě ve své kategorii celkem obstojná výdrž, ale časy se změnily. Po zkušenostech z konference v Londýně, kdy jsem byl odkázán jen na baterii, mi došlo, že dvě a půl hodiny je opravdu málo.
  3. Bluetooth, případně čtečka na karty. Bluetooth jsem používal v podobě USB dongle Microstar, který byl v pohodě. Mimo jiné přes bluetooth synchronizuji se svým telefonem, občas se na cestách připojím přes telefon k internetu. Problém s vyjímatelnými zařízeními ovšem nastává, pokud necháte dongle doma zapíchnutý v USB hubu. Čtečka paměťových karet mi zas tolik nechyběla. Ke svému kompaktu od Panasonicu mám sice k dispozici dokonce dva kabely (Panasonic nemá USB-mini), ale čtečka v telefonu je zoufale pomalá a opět není problém kabel někde nechat.
  4. Výkon. To v mém případě není až zas tak horké. Ale občas si virtualizuji nějakou linuxovou instalaci, kde provádím roztodivné kousky. A to už můj starý Celeron M v Compaqu občas nestíhal. A to nemluvím o HD videu na YouTube :-)
  5. Dock. Moje HP nemá dokovací konektor, takže tím možnost pohodlnějšího připojování odpadá. Na používání notebooku jako univerzálního nástroje pro práci vás za chvíli začne štvát při příchodu/odchodu připojit/odpojit neskutečné množství kabelů, počínaje napájecím kabelem, síťovým konektorem, jedním nebo dvěma USB huby se vším nutným příslušenstvím, externím monitorem, konče reproduktory a pro paranoiky i Kensingtonem. Přeci jen zacvaknutí do docku je něco jiného.

Po týdnech a týdnech úmorného přemýšlení, překecávání sebe sama, že opravdu ten nový notebook už potřebuju (to bylo asi nejtěžší) padla volba na Lenovo a stále ještě populární dědictví od IBM v podobě modelové řady ThinkPad X, konkrétně tedy X201i. Ten se od svého dospělejšího bratříčka X201 liší především Intel Core i3 procesorem, velikostí RAM, absencí 3G modulu a dokovací stanicí s optickou mechanikou přímo v balení, ale také výrazně cenou. V posledních dnech připadal v úvahu také HP EliteBook 2540p, který rozhodně taky nevypadá špatně. Jenže stojí ještě o pár kaček víc a v té ceně přidává jen DisplayPort přímo na těle, což ale zas nebylo tolik rozhodující, protože jsem ten dock (a na něm DisplayPort je) stejně tak nějak chtěl. A navíc podle obrázků má vystouplejší baterii. Podle papírových parametrů by na tom oba stroje měly být s výdrží přibližně stejně.

Co se mi líbí

Po několika měsících používání jsem s notebookem většinou spokojen. Stroječek má několik vlastností, které mě dostaly.

  1. Trackpoint. Vysloužil si první místo, snadno vede nad touchpadem, ze kterého jsem si udělal jen scrollovátko.
  2. Klávesnice. Thinkpady mají v současnosti asi nejlepší klávesnici mezi notebooky. I na 12'' prckovi máte k dispozici stejně velkou klávesnici jako na velkých Thinkpadech. Svými vlastnostmi snadno překoná 95% konkurence. Přesto by se našlo několik výtek.
  3. Integrovaná lampička. To je naprosto úžasná věc. Modelová situace: Sedíte v autobuse, na klíně otevřený notebook (ano, dvanáctipalcový notebook se vám v autobuse vejde na klín). Čtete si maily s prstem na trackpointu a chcete odpovědět. Můžete začít ukazováčky hledat klávesy F a J podle výstupků, ale občas se to prostě nedaří. Tedy současně stiskněte klávesu úplně vlevo dole (Fn) a úplně vpravo nahoře (Page Up) a rozsvítí se LED lampička ve víku. Nemyslel jsem si, že z ní budu někdy tolik nadšený, ale je to fakt šikovná věc.
  4. Hmotnost. Necelých 1 a půl kilogramu (s šestičlánkovou baterií) je fakt luxus. Sice existují ještě menší stroje (viděl jsem naprosto placaté Vaio), ale tohle se dá lehce srovnat s netbookem. V batohu o něm vůbec nevíte a lehce jej udržíte v jedné ruce, aniž riskujete vykloubení zápěstí.
  5. Dock. Již žádné přepojování kabelů! Jedním cvaknutím máte s titěrného notebooku stolní počítač s normální klávesnicí, myší a monitorem.
  6. Integrovaná grafika. Sice nejsem nějaký skalní hráč, nicméně grafický čip integrovaný v i3 procesoru v pohodě utáhne Unreal Tournament 2004 nebo OpenArenu (opensource klon Quake III Areny) na externím FullHD monitoru. Nutno přiznat, že tohle není deviza jen tohoto notebooku, ale nových Intel procesorů obecně.
  7. Software od IBM/Lenovo. Thinkpad Access Connections je naprosto skvělý. Detekuje lokalitu připojení na drátové síti podle MAC adresy gatewaye nebo podle SSID bezdrátové sítě. Pro každou lokalitu dokáže aplikovat jiná nastavení IP nebo povolit DHCP a zaplňuje tak mezeru ve Windows. Můžete tak mít v domácí síti statickou IP a všude jinde používat DHCP.

Co mi vadí

  1. Klávesnice. Sice jsem ji před chvílí vychválil až do nebes, ale něco by se našlo. Klávesnici měl HP Compaq ještě o krapet lepší. Nebudu tu nadávat na klávesu Fn úplně vlevo, na to si časem zvyknu. Klávesnice je ale celkem hlučná. Klávesnice na Compaqu nebyla téměř slyšet. Dále mi vadí umístění klávesy Escape. Ta je umístěna ještě nad řadou s funkčními klávesami, což je jednak dost daleko pro malíček, a hlavně většinou zmáčknu F1 na jejím místě a spustím nápovědu aktuálního programu. Na to si bohužel nezvyknu. Dále mi překáží klávesy pro pohyb prohlížeče zpět a kupředu, umístěné v bloku kurzorových kláves. Jelikož je schopně nahradí Alt a směrové šipky, tyto klávesy akorát překážejí a už jsem několikrát stiskl zpět místo šipky doleva při editaci textu ve webovém formuláři a přišel tak o napsaný text. Poslední výtka je k numerickému bloku. Na Compaqu se dalo psát na numerickém bloku při stisknuté Fn (při psaní na české klávesnici občas třeba takovou hvězdičku potřebujete), na Thinkpadu musíte zapnout Num Lock. Mimo to, Altap Salamander má některé funkce na výběr souborů namapované na numerické klávesy.
  2. Pískání. Snad každý druhý model Thinkpad trochu píská. Je to téměř neslyšitelný zvuk, který se přenáší audiorozvody v notebooku a v mém případě hlavně v docku. Čili jej slyšíte i v reproduktorech připojených v docku, v tělě notebooku nikoliv. V mém případě se to projevuje jen při připojení v elektrické síti, ale jsou lidé, co si stěžují i na pískání při běhu z baterie. Není to až zas takový problém, nicméně při naprostém tichu v místnosti je to slyšet. Při poslouchání metalu mě to neomezuje :-).
  3. Různé drobnosti. Notebook, nebo spíš Windows 7, mají občas zmatek z přenášení. Mám nastaveno, aby se notebook uspával při zaklapnutí víka jen při napájení z baterie. Nevím proč, ale stává se mi, že se notebook neuspí, místo toho jen zhasne displej a při opětovném otevření se začne uspávat. Odevzdaně čekám na nějaký update, který tohle spraví.

To je asi tak všechno, co jsem schopen vyjmenovat. Plusů a mínusů má daný notebook jistě více, nicméně toto jsou ty nejvýraznější a spousta z nich se jistě projeví až při delším používáním. Třeba se jednou k tématu vrátím a doplním zde delší zkušenosti.

// Beatfest - aneb 50 let bigbítu v Čechách

Ve čtvrtek 14.10 se konal další ročník Beatfestu, tentokrát s podtitulem 50 let bigbítu. Jelikož internet okamžitě začaly zamořovat výkřiky autorů, co si myslí, že hudba je zábavná jen v případě, když má rytmus aspoň tak rychlý jako ska, chtěl bych přispět se svými zážitky z této svým způsobem ojedinělé události. Já tam navíc šel dobrovolně, nikoliv pracovně.

Jestli jít nebo nejít, jsem se rozhodoval relativně dlouho. Lákala mě tam hlavně zvědavost, protože několik interpretů jsem vlastně ani neznal nebo neposlouchám. Naproti tomu Nightwork na seznamu účinkujících ve mě vzbuzovali nedůvěru a nějak jsem nechápal, kde se tam vzali. Dlouhé rozhodování taky ovlivňoval fakt, že o lístky nebyl až takový zájem, takže nebylo kam pospíchat. Na rozdíl od konvenčních koncertů, kam chodíme na stání před pódium (a 2 hodiny před začátkem stepujeme před halou, abychom měli co nejlepší místo), jsem zvolil místo k sezení v prvním sektoru od pódia. Jednak proto, že jsem tam šel sám, za druhé kvůli tomu, že akce měla trvat déle než klasický koncert. Tedy pokud nepočítáte revival Axla Rose (znáte pod obchodní značkou Guns 'n Roses), který dokáže koncert pěkně natáhnout i do brzkých ranních hodin :).

Do O2 arény jsem se vypravil na poslední chvíli. Díky lístku na sezení nebylo kam pospíchat. Po občerstvovací proceduře jsem dorazil na plac cca 15 minut před začátkem. V tu dobu bylo v hale téměř prázdno. V prostoru pro stání postávalo jen několik lidí, což mě velmi překvapilo. Na pódiu již hráli předskokani - Nightwork, takže to bylo spíš představení pro zvukaře. Ti v šest hodin odešli (a už se nevrátili) a na pódium nastoupil moderátor Rádia Beat Honza Tomek a „dramaturg“ toho večera, Ivan Rössler, kteří oficiálně program zahájili. Tito pánové se pravidelně objevovali mezi jednotlivými vystoupeními a krátili divákům čas během přestavby pódia rozhovory s účinkujícími.

Jako první po oficiálním zahájení nastoupil na pódium Pavel Sedláček a jeho skupina Cadillac, kteří předvedli půlhodinu plnou klasických rock'n'rollů od Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise, Billa Haleyho nebo Elvise Presleyho. Jako hosty si přizvali nestárnoucího Karla Kahovce a současného rock'n'rollového zpěváka a klavíristu Petra Vondráčka. Vskutku úctyhodný úvod večera.

Po velmi krátké přestávce nastoupili moji oblíbenci, tedy Radim Hladík a jeho novodobá sestava Blue Effectu. Střihli si několik klasických písní i věci z Křížkovy a Zimovy bývalé skupiny Walk-Choc-Ice, což je na jejich koncertech ostatně zvykem. Speciálním (nebo spíš nepravidelně tradičním) hostem byl Vladimír Mišík, který si s nimi zazpíval svoji klasiku, hit Slunečný hrob, který ti mladší znají spíš díky filmu Pelíšky. Spolu s Viktorem Sodomou pak vzkřísili několika kousky The Matadors.

Další půlhodina patřila brněnské skupině nejvíce známé pod názvem Progress 2. Tuto kapelu naposlouchanou nemám vůbec, a popravdě, progressive rock v českém podání mě zas tolik neoslovil. Následovala ostravská heavy-metalová legenda Citron, kterou jsem neznal a rozhodně jsem se na ni měl připravit ze studiových nahrávek. Můj dojem v tomto případě dost zkreslil výkon zvukaře, kterého jsem začal podezřívat z atentátu na můj sluch. Nicméně, dám jim druhou šanci. Podle nejnovějších informací budou Citroni předskakovat v prosinci německým Helloween v Holešovicích.

Pak přišli na řadu kluboví mistři na zábavu, „punková“ sestava Visací zámek pod vedením Jana Hauberta, kteří asi poprvé za celý večer rozhýbali mladé publikum před pódiem (což se ovšem dalo, s ohledem na věk návštěvníků a žánrové složení vystupujících, čekat). Samozřejmě nezapomněli na Známku punku nebo Traktor. Taky stihli předvést svoji novou píseň Padesát a pozvat na prosincový křest nové desky do Lucerny.

Pak jsme se vrátili opět do Ostravy - na řadu přišli Buty, u kterých si člověk zazpíval těch několik písniček známých z rádií (Mám jednu ruku dlouhou … atd.) a celá akce se pomalu stočila do závěrečné fáze. Dalšími vystupujícími byla Jasná páka s „fyzickým básníkem“ Petrem Vášou, který se od svého příchodu v kapele stará kromě zpěvu písní z éry Jasné páky také o pohybovou složku vystoupení. Bubeník David Koller si střihl svoji Majolenku, kterou většina z nás zná spíše z Lucie. Trošku mě jen mrzí, že byl Michal Ambrož v koutě a kapela nezabrousila i do krabičky Hudba Praha.

A pak přišel skvělý závěr. Petr Janda a Olympic, kteří nejprve stihli odpálit zesilovač a následně rozezpívali celou O2 arénu svými hitovkami za celé jejich období - Želvou, Oknem mé lásky a všemi ostatními songy, na které jsme za ta léta zvyklí. Musím se přiznat, že takové grády jsem od vystoupení Olympicu nečekal, protože si pamatuji jejich vystoupení spíš ze svých mladých let z různých televizních estrád na TV Nova. Pro mě asi číslo dvě toho večera. Úplný závěr patřil Třem sestrám a Fanánkovi, který se svým novým sestřihem, logem kapely vymodelovaným prsty svých rukou a klasickými mnohdy vulgárními texty (tak jak je máme rádi) vyprovokoval publikum před pódiem k poslednímu běsnění (faktor pařby 5) a starší fanoušky bigbítu k předčasnému odchodu z arény.

Za sebe můžu říct, že to rozhodně nebyly vyhozené peníze, skvěle jsem strávil čtvrteční večer. Jen bych pořadatelům doporučil přesun do jiných prostor, menších a více komornějších. Obrázky například tady nebo tady.