V pátek někteří z nás předčasně oslavili Vánoce (teda aspoň já). Metalové seskupení Avantasia pod taktovkou Tobiase Sametta se vrátilo na cesty a krátkou sérií koncertů v Evropě i ve světě těší fanoušky v předvánočním čase. Spolu s kolegy jsme se vydali do nejbližšího možného místa mezi zastávkami tohoto turné, do „kulturáku“ v německém Lichtenfels. Velký dík patří především Štefanovi, který nás odvezl v pořádku tam i zpět a na rozdíl od nás nemá řidičák jen na machrování a zabírání místa v peněžence.

Po šíleném týdnu na silnicích jsme se tedy v pátek vydali pro jistotu co nejdříve, nicméně za celou dobu jsme stáli akorát v kratší koloně poblíž nějakého města, takže nás přibližně v půl šesté večer přivítalo zasněžené Lichtenfels. Místo konání jsme po zápasu s navigací (adresu nezná snad žádná online mapa ani navigace) našli překvapivě správně. Parkoviště v tu dobu téměř zelo prázdnotou, obsazená byla asi jen jedna řada a před vchodem čekalo několik nejotrlejších fanoušku, včetně polského party-vanu, jak jej někdo z nás pojmenoval. Po kratší objížďce města spojené s tankováním jsme se i my přidali ke skupince největších bláznů a v pekelném mrazu čekali na sedmou hodinu, kdy se měla hala otevřít. Čas a pocit mrazem odumírajících končetin jsme si krátili - jak jinak - FELáckým humorem.

V sedm hodin se dveře haly otevřely a doposud klidný dav se začal cpát dovnitř. Vevnitř se nekonalo žádné šacování a detekční rámy jako v O2 Aréně (mohli by se pánové v Praze učit), jen dámy byly požádány o nahlédnutí do kabelek. V klidu jsme se odebrali do sálu, po cestě zvládli šatnu a občerstvení a v pohodě obsadili místa asi ve třetí řadě uprostřed. Žádná brutální tlačenice, jakou jsem zažil na Aerosmith, se nekonala. Buď byli všichni ještě znehybněni venkovní teplotou, nebo jsou v tomhle Němci slušnější než Češi. Povinná byla taky zastávka u stánku a pořízení Wicked Symphony trička. Koncert začal asi o půl hodiny později, tedy v půl deváte. Předkapela se nekonala, jak bylo anoncováno, show měla trvat necelé tři hodiny.

Tobias si s sebou přivezl kolegy Michaela Kiskeho, Kaie Hansena a Boba Catleyho a také nováčky od Scarecrow trilogie, charismatického Jorna Landeho a zpěvačku Amandu Somerville. Kytary obstarali Sascha Paeth (který se pořád tak divně usmíval) a Oliver Hartmann. Abych uvedl všechny (tady musím citovat Wikipedii), zbylými účinkujícími byli Michael „Miro“ Rodenberg na klávesy, basák Robert Hunecke-Rizzo a Felix Bohnke na bicí.

Setlist tu nemá cenu dopodrobna rozebírat, najdete jej například zde. Bylo to v podstatě best-of výběr a podle toho vypadala i nálada v publiku, které burácelo od prvních akordů. Velmi působivé byly mocné předehry na klávesy, během nichž člověku běhal mráz po zádech a dav si žádal vystupující na plac.

Úplně nejvíc mě dostal šibalsky vyhlížející Kai Hansen v klobouku a s hůlkou v písních Toy Master, ale hlavně Death is Just a Feeling, v jehož podání byla píseň naprosto dokonalá.

Velmi mě pak potěšila vystoupení Michaela Kiskeho, který shodil vlasy a na pódium dorazil v černém kulichu. Ten jednak připomněl své kousky z Metal Opery, a pak zastoupil Klause Meineho v písni Dying for an Angel. Jeho hlas se za ta léta vůbec nezměnil. Po čase se chopil svého červeného Véčka Kai Hansen a na poslední kousky zkompletoval trojlístek kytaristů. Mohli jsme tak vidět dva kolegy ze zlatých dob Helloween pospolu. Při Kiskeho poplácání po ramenou mi skoro ukápla slza. Kdyby mohli oba dorazit 19. prosince do Incheba arény na koncert Helloween, tak bych se asi zbláznil štěstím.

Závěr patřil nejprve dlouhé představovačce účinkujících. Pak (nebo předtím?) přišla titulní píseň Avantasia, to už řval v hale asi každý. Vystoupení zakončila medley z písní Sign of the Cross a Seven Angels a bezmála tříhodinová show byla u konce.

Cesta domů byla zpestřena zlomyslností navigace, která nás pro jistotu poslala jinou cestou, než jsme přijeli, a konzumace pekelně ostrých chipsů, kterou provázelo nejedno ostřejší slovo. Brzy už jsme zase dýchali pražský smog a dalo se říct jediné - tenhle výlet se opravdu vyplatil. V případě Avantasie si totiž nemůžete být jistí, zda někdy a kde své turné zopakují. Nicméně teď je nejvyšší čas se připravovat na zakončení sezóny, Helloween 19. prosince v Praze …

Fotky z akce od místního periodika zde. Další zde a další.

Další čtení:

• Můj hudební rok 2023
• Steve Vai - Lucerna Music Bar, 29. dubna 2023
• Můj hudební rok 2022
• Můj hudební rok 2021
• Helloween vydali první singl Skyfall z připravovaného reunion alba
• Můj hudební rok 2020
• Nové album Helloween přijde příští rok

Před nějakým časem jsem se rozhodl nahradit svůj sice postarší, ale stále zachovalý HP Compaq nx6310 za něco novějšího, menšího a vytrvalejšího. S Compaqem jsem byl spokojen, na svou dobu to byla dobrá koupě, navíc jsem měl tenkrát limitovaný rozpočet. Časem mi ale pár věcí začalo vadit.

1. Rozměry a hmotnost. 15„ není sice úplně největší notebook (mimochodem, je na šířku menší než nové širokoúhlé 14“), poslední dobou jsou navíc v módě ještě větší, ale 2.5 kg je po chvíli znát a ani v batohu na zádech se rozhodně neztratí.
2. Výdrž na baterie. Dvě a půl hodiny byly v době své koupě ve své kategorii celkem obstojná výdrž, ale časy se změnily. Po zkušenostech z konference v Londýně, kdy jsem byl odkázán jen na baterii, mi došlo, že dvě a půl hodiny je opravdu málo.
3. Bluetooth, případně čtečka na karty. Bluetooth jsem používal v podobě USB dongle Microstar, který byl v pohodě. Mimo jiné přes bluetooth synchronizuji se svým telefonem, občas se na cestách připojím přes telefon k internetu. Problém s vyjímatelnými zařízeními ovšem nastává, pokud necháte dongle doma zapíchnutý v USB hubu. Čtečka paměťových karet mi zas tolik nechyběla. Ke svému kompaktu od Panasonicu mám sice k dispozici dokonce dva kabely (Panasonic nemá USB-mini), ale čtečka v telefonu je zoufale pomalá a opět není problém kabel někde nechat.
4. Výkon. To v mém případě není až zas tak horké. Ale občas si virtualizuji nějakou linuxovou instalaci, kde provádím roztodivné kousky. A to už můj starý Celeron M v Compaqu občas nestíhal. A to nemluvím o HD videu na YouTube
5. Dock. Moje HP nemá dokovací konektor, takže tím možnost pohodlnějšího připojování odpadá. Na používání notebooku jako univerzálního nástroje pro práci vás za chvíli začne štvát při příchodu/odchodu připojit/odpojit neskutečné množství kabelů, počínaje napájecím kabelem, síťovým konektorem, jedním nebo dvěma USB huby se vším nutným příslušenstvím, externím monitorem, konče reproduktory a pro paranoiky i Kensingtonem. Přeci jen zacvaknutí do docku je něco jiného.

Po týdnech a týdnech úmorného přemýšlení, překecávání sebe sama, že opravdu ten nový notebook už potřebuju (to bylo asi nejtěžší) padla volba na Lenovo a stále ještě populární dědictví od IBM v podobě modelové řady ThinkPad X, konkrétně tedy X201i. Ten se od svého dospělejšího bratříčka X201 liší především Intel Core i3 procesorem, velikostí RAM, absencí 3G modulu a dokovací stanicí s optickou mechanikou přímo v balení, ale také výrazně cenou. V posledních dnech připadal v úvahu také HP EliteBook 2540p, který rozhodně taky nevypadá špatně. Jenže stojí ještě o pár kaček víc a v té ceně přidává jen DisplayPort přímo na těle, což ale zas nebylo tolik rozhodující, protože jsem ten dock (a na něm DisplayPort je) stejně tak nějak chtěl. A navíc podle obrázků má vystouplejší baterii. Podle papírových parametrů by na tom oba stroje měly být s výdrží přibližně stejně.

Po několika měsících používání jsem s notebookem většinou spokojen. Stroječek má několik vlastností, které mě dostaly.

1. Trackpoint. Vysloužil si první místo, snadno vede nad touchpadem, ze kterého jsem si udělal jen scrollovátko.
2. Klávesnice. Thinkpady mají v současnosti asi nejlepší klávesnici mezi notebooky. I na 12'' prckovi máte k dispozici stejně velkou klávesnici jako na velkých Thinkpadech. Svými vlastnostmi snadno překoná 95% konkurence. Přesto by se našlo několik výtek.
3. Integrovaná lampička. To je naprosto úžasná věc. Modelová situace: Sedíte v autobuse, na klíně otevřený notebook (ano, dvanáctipalcový notebook se vám v autobuse vejde na klín). Čtete si maily s prstem na trackpointu a chcete odpovědět. Můžete začít ukazováčky hledat klávesy F a J podle výstupků, ale občas se to prostě nedaří. Tedy současně stiskněte klávesu úplně vlevo dole (Fn) a úplně vpravo nahoře (Page Up) a rozsvítí se LED lampička ve víku. Nemyslel jsem si, že z ní budu někdy tolik nadšený, ale je to fakt šikovná věc.
4. Hmotnost. Necelých 1 a půl kilogramu (s šestičlánkovou baterií) je fakt luxus. Sice existují ještě menší stroje (viděl jsem naprosto placaté Vaio), ale tohle se dá lehce srovnat s netbookem. V batohu o něm vůbec nevíte a lehce jej udržíte v jedné ruce, aniž riskujete vykloubení zápěstí.
5. Dock. Již žádné přepojování kabelů! Jedním cvaknutím máte s titěrného notebooku stolní počítač s normální klávesnicí, myší a monitorem.
6. Integrovaná grafika. Sice nejsem nějaký skalní hráč, nicméně grafický čip integrovaný v i3 procesoru v pohodě utáhne Unreal Tournament 2004 nebo OpenArenu (opensource klon Quake III Areny) na externím FullHD monitoru. Nutno přiznat, že tohle není deviza jen tohoto notebooku, ale nových Intel procesorů obecně.
7. Software od IBM/Lenovo. Thinkpad Access Connections je naprosto skvělý. Detekuje lokalitu připojení na drátové síti podle MAC adresy gatewaye nebo podle SSID bezdrátové sítě. Pro každou lokalitu dokáže aplikovat jiná nastavení IP nebo povolit DHCP a zaplňuje tak mezeru ve Windows. Můžete tak mít v domácí síti statickou IP a všude jinde používat DHCP.

1. Klávesnice. Sice jsem ji před chvílí vychválil až do nebes, ale něco by se našlo. Klávesnici měl HP Compaq ještě o krapet lepší. Nebudu tu nadávat na klávesu Fn úplně vlevo, na to si časem zvyknu. Klávesnice je ale celkem hlučná. Klávesnice na Compaqu nebyla téměř slyšet. Dále mi vadí umístění klávesy Escape. Ta je umístěna ještě nad řadou s funkčními klávesami, což je jednak dost daleko pro malíček, a hlavně většinou zmáčknu F1 na jejím místě a spustím nápovědu aktuálního programu. Na to si bohužel nezvyknu. Dále mi překáží klávesy pro pohyb prohlížeče zpět a kupředu, umístěné v bloku kurzorových kláves. Jelikož je schopně nahradí Alt a směrové šipky, tyto klávesy akorát překážejí a už jsem několikrát stiskl zpět místo šipky doleva při editaci textu ve webovém formuláři a přišel tak o napsaný text. Poslední výtka je k numerickému bloku. Na Compaqu se dalo psát na numerickém bloku při stisknuté Fn (při psaní na české klávesnici občas třeba takovou hvězdičku potřebujete), na Thinkpadu musíte zapnout Num Lock. Mimo to, Altap Salamander má některé funkce na výběr souborů namapované na numerické klávesy.
2. Pískání. Snad každý druhý model Thinkpad trochu píská. Je to téměř neslyšitelný zvuk, který se přenáší audiorozvody v notebooku a v mém případě hlavně v docku. Čili jej slyšíte i v reproduktorech připojených v docku, v tělě notebooku nikoliv. V mém případě se to projevuje jen při připojení v elektrické síti, ale jsou lidé, co si stěžují i na pískání při běhu z baterie. Není to až zas takový problém, nicméně při naprostém tichu v místnosti je to slyšet. Při poslouchání metalu mě to neomezuje .
3. Různé drobnosti. Notebook, nebo spíš Windows 7, mají občas zmatek z přenášení. Mám nastaveno, aby se notebook uspával při zaklapnutí víka jen při napájení z baterie. Nevím proč, ale stává se mi, že se notebook neuspí, místo toho jen zhasne displej a při opětovném otevření se začne uspávat. Odevzdaně čekám na nějaký update, který tohle spraví.

To je asi tak všechno, co jsem schopen vyjmenovat. Plusů a mínusů má daný notebook jistě více, nicméně toto jsou ty nejvýraznější a spousta z nich se jistě projeví až při delším používáním. Třeba se jednou k tématu vrátím a doplním zde delší zkušenosti.

Ve čtvrtek 14.10 se konal další ročník Beatfestu, tentokrát s podtitulem 50 let bigbítu. Jelikož internet okamžitě začaly zamořovat výkřiky autorů, co si myslí, že hudba je zábavná jen v případě, když má rytmus aspoň tak rychlý jako ska, chtěl bych přispět se svými zážitky z této svým způsobem ojedinělé události. Já tam navíc šel dobrovolně, nikoliv pracovně.

Jestli jít nebo nejít, jsem se rozhodoval relativně dlouho. Lákala mě tam hlavně zvědavost, protože několik interpretů jsem vlastně ani neznal nebo neposlouchám. Naproti tomu Nightwork na seznamu účinkujících ve mě vzbuzovali nedůvěru a nějak jsem nechápal, kde se tam vzali. Dlouhé rozhodování taky ovlivňoval fakt, že o lístky nebyl až takový zájem, takže nebylo kam pospíchat. Na rozdíl od konvenčních koncertů, kam chodíme na stání před pódium (a 2 hodiny před začátkem stepujeme před halou, abychom měli co nejlepší místo), jsem zvolil místo k sezení v prvním sektoru od pódia. Jednak proto, že jsem tam šel sám, za druhé kvůli tomu, že akce měla trvat déle než klasický koncert. Tedy pokud nepočítáte revival Axla Rose (znáte pod obchodní značkou Guns 'n Roses), který dokáže koncert pěkně natáhnout i do brzkých ranních hodin :).

Do O2 arény jsem se vypravil na poslední chvíli. Díky lístku na sezení nebylo kam pospíchat. Po občerstvovací proceduře jsem dorazil na plac cca 15 minut před začátkem. V tu dobu bylo v hale téměř prázdno. V prostoru pro stání postávalo jen několik lidí, což mě velmi překvapilo. Na pódiu již hráli předskokani - Nightwork, takže to bylo spíš představení pro zvukaře. Ti v šest hodin odešli (a už se nevrátili) a na pódium nastoupil moderátor Rádia Beat Honza Tomek a „dramaturg“ toho večera, Ivan Rössler, kteří oficiálně program zahájili. Tito pánové se pravidelně objevovali mezi jednotlivými vystoupeními a krátili divákům čas během přestavby pódia rozhovory s účinkujícími.

Jako první po oficiálním zahájení nastoupil na pódium Pavel Sedláček a jeho skupina Cadillac, kteří předvedli půlhodinu plnou klasických rock'n'rollů od Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise, Billa Haleyho nebo Elvise Presleyho. Jako hosty si přizvali nestárnoucího Karla Kahovce a současného rock'n'rollového zpěváka a klavíristu Petra Vondráčka. Vskutku úctyhodný úvod večera.

Po velmi krátké přestávce nastoupili moji oblíbenci, tedy Radim Hladík a jeho novodobá sestava Blue Effectu. Střihli si několik klasických písní i věci z Křížkovy a Zimovy bývalé skupiny Walk-Choc-Ice, což je na jejich koncertech ostatně zvykem. Speciálním (nebo spíš nepravidelně tradičním) hostem byl Vladimír Mišík, který si s nimi zazpíval svoji klasiku, hit Slunečný hrob, který ti mladší znají spíš díky filmu Pelíšky. Spolu s Viktorem Sodomou pak vzkřísili několika kousky The Matadors.

Další půlhodina patřila brněnské skupině nejvíce známé pod názvem Progress 2. Tuto kapelu naposlouchanou nemám vůbec, a popravdě, progressive rock v českém podání mě zas tolik neoslovil. Následovala ostravská heavy-metalová legenda Citron, kterou jsem neznal a rozhodně jsem se na ni měl připravit ze studiových nahrávek. Můj dojem v tomto případě dost zkreslil výkon zvukaře, kterého jsem začal podezřívat z atentátu na můj sluch. Nicméně, dám jim druhou šanci. Podle nejnovějších informací budou Citroni předskakovat v prosinci německým Helloween v Holešovicích.

Pak přišli na řadu kluboví mistři na zábavu, „punková“ sestava Visací zámek pod vedením Jana Hauberta, kteří asi poprvé za celý večer rozhýbali mladé publikum před pódiem (což se ovšem dalo, s ohledem na věk návštěvníků a žánrové složení vystupujících, čekat). Samozřejmě nezapomněli na Známku punku nebo Traktor. Taky stihli předvést svoji novou píseň Padesát a pozvat na prosincový křest nové desky do Lucerny.

Pak jsme se vrátili opět do Ostravy - na řadu přišli Buty, u kterých si člověk zazpíval těch několik písniček známých z rádií (Mám jednu ruku dlouhou … atd.) a celá akce se pomalu stočila do závěrečné fáze. Dalšími vystupujícími byla Jasná páka s „fyzickým básníkem“ Petrem Vášou, který se od svého příchodu v kapele stará kromě zpěvu písní z éry Jasné páky také o pohybovou složku vystoupení. Bubeník David Koller si střihl svoji Majolenku, kterou většina z nás zná spíše z Lucie. Trošku mě jen mrzí, že byl Michal Ambrož v koutě a kapela nezabrousila i do krabičky Hudba Praha.

A pak přišel skvělý závěr. Petr Janda a Olympic, kteří nejprve stihli odpálit zesilovač a následně rozezpívali celou O2 arénu svými hitovkami za celé jejich období - Želvou, Oknem mé lásky a všemi ostatními songy, na které jsme za ta léta zvyklí. Musím se přiznat, že takové grády jsem od vystoupení Olympicu nečekal, protože si pamatuji jejich vystoupení spíš ze svých mladých let z různých televizních estrád na TV Nova. Pro mě asi číslo dvě toho večera. Úplný závěr patřil Třem sestrám a Fanánkovi, který se svým novým sestřihem, logem kapely vymodelovaným prsty svých rukou a klasickými mnohdy vulgárními texty (tak jak je máme rádi) vyprovokoval publikum před pódiem k poslednímu běsnění (faktor pařby 5) a starší fanoušky bigbítu k předčasnému odchodu z arény.

Za sebe můžu říct, že to rozhodně nebyly vyhozené peníze, skvěle jsem strávil čtvrteční večer. Jen bych pořadatelům doporučil přesun do jiných prostor, menších a více komornějších. Obrázky například tady nebo tady.

Konečně jsem sepsal pokračování souhrnu mých expů z FELu. Dal jsem si trochu načas. Znáte to, spousta práce a hlavně prokrastinace …

Druhý semestr se nesl v duchu toho prvního – přežít cokoliv, co vůbec nesouviselo s mým budoucím zaměřením. Ještě během zkouškového mě čekala bitva s KOSem. Do druhého semestru jsem měl takřka celý rozvrh předvygenerovaný, jediná moje starost sestávala s umístění cvik angličtiny a programování v C. Prvák měl jednu nezanedbatelnou výhodu. Přednášelo se ve více paralelkách, takže si člověk mohl vybrat tu správnou přednášku, která se mu hodila. To vše dohromady dalo rozvrh „jen“ od úterý do pátku, navíc bez vstávání v noci, takže po X letech jsem chodil do školy jen 4 dny v týdnu a pondělky jsem mohl efektivně proflákat. Anebo spíš jsem si to v tu dobu myslel …

Díky úspěšné provokaci jistého Petra N. jsem si přehodil cvika Fyziky 1 na pátek – to abychom měli cvika spolu. Přichystal jsem si tak na sebe menší challenge - jednoho z nejuznávanějších drsoňů na laborky z Fyziky. Byl jedním z těch, který dokázal člověka přesvědčit o tom, že není dostatečně připraven na laboratorní cvičení a že si to přijde nahradit jindy. Skutečnost nebyla až tak strašná (že by s tím všichni počítali?). Ani my ji samozřejmě nepodceňovali a celou páteční přednášku Programování v C jsme pečlivě věnovali nastudování problematiky pro danou laborku . Celé volné pondělí jsem pak trávil patláním protokolu a pocit kratšího studijního týdne se okamžitě rozplynul. Kvůli kreslení ekvipotenciál do jedné laborky jsem si dokonce pořídil křivítko, abych byl poté díky chybějící nule v desetinné části nějakého výsledku připraven o polovinu bodů. Dost mě udivoval ledový klid některých kolegů z ročníku, 1:1 kopírujících v místním Copy centru již vypracované referáty starších spolužáků - očividně si vážili svého volného času mnohem víc než já .

Nějakým zázrakem jsem dal semestrální písemky na dobrý počet bodů a celý semestr uklepal na trojku bez zkoušky. Šel jsem na jistotu a bral před posledním termínem v červnu trojku ze semestru, abych si případně nepokazil prázdniny. Stačilo se podívat na příklady ke zkoušce. Průlet elektronu zkříženým magnetickým a elektrickým polem mě nadobro přesvědčil, že já a vysokoškolská fyzika nejsme kamarádi. Mimochodem, prý měla vyjít šroubovice (ví někdo, jak to vypadá?). Zkoušející se po mém srabáckém ústupu ani nedivil, když jsem mu řekl, že jdu stejně na Výpočetku.

Matematika 2 a Elektrické obvody 2 útočily tandemově. Oba předměty se víceméně věnovaly přechodným jevům, tedy vše se točilo (až na výjimky) okolo diferenciálních rovnic. Průměrný Matfyzák má prý řešení diferenciálních rovnic přímo v genetické výbavě, ne však průměrný (a asi ani nadprůměrný) FELák. Zatímco na zkoušku z EO1 jsem byl připraven do té míry, že jsem dokázal počítat příklady přímo zadáváním do kalkulačky, tak na pokračování jsem se připravoval drobet jinak. Po dni „lehký příklady jsou moc lehký, na ty se koukat nebudu“ přišel den „těžký příklady nemám šanci dát, kašlu na ně“. Třetí den jsem dopoledne šel do kina na Star Wars 3, abych si spravil chuť (prostě jsem je musel vidět) a večer se vrhl na teorii. Písemka předčila očekávání a s celkem dobrým pocitem jsem odcházel na ústní. Zde jsem vydržel velmi krátce a se známkou v indexu jsem mával kolegům. Některé z nich totiž čekalo i několikahodinové trápení s nejistým výsledkem. Vzpomínám si také na jistého spoluúčastníka toho termínu, který dorazil na ústní zkoušku sice v ukázkovém obleku, ale s červenými teniskami na nohou. O jeho osudu nevím nic, ale tehdy mě jeho úbor celkem pobavil.

Poslední do sady předmětů do povinné výbavy správného elektrotechnika pro tento semestr byla Elektronika. Vesměs se to točilo kolem polovodičů, takže tehdy jsem měl nastavení pracovního bodu bipolárního tranzistoru v malíku levé nohy. Díky Karlovi jsem s přehledem prolezl laborkama a dokonce jsem se naučil měřit s osciloskopem. Některá měření byla i zajímavá, přičemž význam slova „zajímavá“ se týden co týden měnil. Z těchto hodin se mi vryly do paměti dvě hlášky. Jednak „Dneska budete mít zapojení s dvojnásobným počtem tranzistoru, než na jaký jste zvyklí. Tedy se dvěma.“ a potom „Na tomhle koncertovali Olympici“. Zkouška byla vražedně od 7 hodin ráno, což byla po mém odpoledním režimu během semestru docela změna. Takže na snídani se šlo až pak. Některá má řešení příkladů si vysloužila komentář „No, takhle jsem to ještě neviděl, ale mohlo by to fungovat. No dobře.“. Ne vždy to ale fungovalo. „No ale tady nic nemáte, za to vám nemůžu dát body“ - to byl komentář na mé prázdné řešení příkladu na Schottkyho rovnici, který jsem pro jistotu nechal prázdný.

Druhý semestr byl nakonec za mnou, na „výpočetku“ jsem se dostal. Zhruba tisíc mých spolužáků to po roce vzdalo a v létě tenkrát určitě bylo hezké počasí. Ostatně jako pokaždé. Čekaly mě už jen dva roky vyplněné z mého pohledu smysluplnější náplní než dosud, takže bylo se na co těšit.

Další čtení:

• Studoval jsem FEL - dějství deváté a desáté
• Studoval jsem FEL - dějství osmé
• Studoval jsem FEL - dějství sedmé
• Studoval jsem FEL - dějství šesté
• Studoval jsem FEL - dějství páté
• Studoval jsem FEL - dějství čtvrté
• Studoval jsem FEL - dějství třetí
• Studoval jsem FEL - dějství druhé
• Studoval jsem FEL - dějství první

PyQt je knihovna pro integraci populární knihovny Qt (u které byla nedávno změněna open-source licence z GPL na LGPL) do Pythonu. Pokud používáte nástroj Qt Designer na návrh uživatelského rozhraní, potřebujete následně přeložit XML popis UI a resourců do kódu pro Python, abyste jej mohli použít.

V C++ variantě Qt je možno jednoduše použít nástroj qmake nebo Automake pro vygenerování příslušného Makefile, který se o překlad do C++ postará. V případě Pythonu není standardně Makefile potřeba, jelikož se moduly kompilují samy při jejich zavádění. S PyQt můžete použít modul uic a XML soubory zkompilovat, nebo je přímo nahrát jako třídy Pythonu.

Alternativně lze použít nástroje do příkazové řádky pyuic4 and pyrcc4 úplně stejně jako jejich originály z knihovny Qt (uic, rcc). Pro své projekty jsem si zvolil tento způsob. Použití nástrojů je jednoduché. Stačí napsat, že chceme přeložit soubor A na soubor B. Příklad následuje.

#compile ui file from Qt Designer
pyuic4 ui_file.ui -o compiled_ui_file.py
#compile resource file (icons, etc..)
pyrcc4 resource_file.qrc -o compiled_resource_file.py

Původně jsem měl jeden jediný shellový skript, který vždy kompiloval všechny soubory najednou (byl jsem příliš líný). Tohle řešení mělo dvě výrazné nevýhody. Jednak kompilace všech souborů sežere nějaký čas, takže tato vlastnost představuje problém v závislosti na množství překládaných resource souborů. Za druhé, a to je pro mě otravnější vlastnost, generátor pyuic4 v hlavičkách vygenerovaného kódu zanechá aktuální čas a datum. Jelikož ze zatím neznámého důvodu uchovávám v Mercurialu i zkompilované verze UI, způsobovalo to pokaždé změnu všech zkompilovaných souboru. Takže jsem osvěžil svoje chabé znalosti tvorby Makefile (a použil taháky z dob minulých) a vytvořil jsem si Makefile pro separátní kompilaci resource souborů.

###### EDIT ##################### 
#Directory with ui and resource files
RESOURCE_DIR = src/resources
 
#Directory for compiled resources
COMPILED_DIR = src/ui
 
#UI files to compile
UI_FILES = confirm.ui main.ui repair.ui settings.ui statistics.ui
#Qt resource files to compile
RESOURCES = images.qrc 
 
#pyuic4 and pyrcc4 binaries
PYUIC = pyuic4.bat
PYRCC = pyrcc4
 
#################################
# DO NOT EDIT FOLLOWING
 
COMPILED_UI = $(UI_FILES:%.ui=$(COMPILED_DIR)/ui_%.py)
COMPILED_RESOURCES = $(RESOURCES:%.qrc=$(COMPILED_DIR)/%_rc.py)
 
all : resources ui 
 
resources : $(COMPILED_RESOURCES) 
 
ui : $(COMPILED_UI)
 
$(COMPILED_DIR)/ui_%.py : $(RESOURCE_DIR)/%.ui
	$(PYUIC) $< -o $@
 
$(COMPILED_DIR)/%_rc.py : $(RESOURCE_DIR)/%.qrc
	$(PYRCC) $< -o $@
 
clean : 
	$(RM) $(COMPILED_UI) $(COMPILED_RESOURCES) $(COMPILED_UI:.py=.pyc) $(COMPILED_RESOURCES:.py=.pyc)  

Funguje s GNU Make (na Windows například v Cygwinu nebo MinGW). Je potřeba poeditovat horní řádky souboru, především upravit cesty k souborům a jejich seznam. Skript překládá soubory následovně (příklad):

• okno.ui –> ui_okno.py (definice GUI)
• obrazky.qrc –> obrazky_rc.py (resources)

Teď se kompilují už jen ty změněné, stačí napsat make do konzole. Samozřejmě v pracovním adresáři shodným s umístěním Makefile souboru.