Zápisník

// Studoval jsem FEL - dějství deváté a desáté

Dostávám se na konec (už bylo načase). Poslední rok byl celkem fofr, ale i tak byl bohatý na zajímavé věci. Jelikož byl poslední semestr „jen“ o diplomce, přilepím jej tentokráte dohromady.

Abych se v zimním semestru moc nenudil, dobrovolně jsem se uvolil cvičit předmět Databázové systémy pro druhé ročníky bakalářského studia. Krásně mi to zapadalo do rozvrhu a bral jsem to jako aspoň nějaký přivýdělek (mohl jsem si zaplatit kolej). Tehdy jsem ze zvědavosti zavítal na IRC kanál zdejšího studentstva a díky tomuto kontaktu jsem se v následujících měsících a letech seznámil s mnoha zajímavými lidmi, nejen z řad studentů. To pak v důsledku částečně ovlivnilo moji budoucnost. Třeba svůj první velký koncert jsem absolvoval až v pátém ročníku, a to díky Aničce, tehdy skoro-sousedce z koleje, o které bych se třeba bez toho všeho ani nedozvěděl.

Kromě diplomky a zábavy v podobě výuky jsem navštěvoval i celkem řadu zajímavých předmětů. Kromě oborových Textových algoritmů, které jsou zábavné z definice (kdo někdy viděl automat pro vyhledávání vzorků pro zobecněnou Levensteinovu vzdálenost, mi jistě dá za pravdu), jsem měl předmět Jazyky pro umělou inteligenci, kde se programovalo v Lispu a Prologu. Lisp je ideální na osvojení lambda kalkulu (který je ovšem pak lepší používat v jazycích, které těch závorek tolik nemají :-)). Jako semestrálku jsem implementoval agenta pro prohledávání okolí ve hře na schovávanou. Po dnech návrhu supervymakaného algoritmu jsem svoji práci skoro celou smazal a místo oslav Nového roku jsem implementoval naprosto jednoduché prohledávání do šířky (jednalo se o omezený stavový prostor), které dokonce bylo rychlejší než předchozí algoritmus, a na rozdíl od předchozího přístupu se nikdy nezacyklilo …

V letním semestru jsem kromě psaní diplomky pro zahnání nudy začal na poloviční úvazek pracovat a také jsem začal znovuobjevovat tenis. Zapsal jsem se do dalšího z dobrovolných tělocviků (zajímavé, že ač jsme to v prváku brali jako nutné zlo, na ten dobrovolný jsem pak chodil rád ještě na PhD studiu :-)) a začal si tvořit závislost na bílém sportu. Konec studia bohužel zkalila ztráta člověka, který s námi tady měl být ještě dlouhou řádku let, ale vinou jednoho debila tomu tak nebude.

Státnice jsem nějak udělal, díky vymodlené komisi jsem mohl při přípravě téměř vynechat PARy, statistiku a fyziku. Svými z prstu vycucanými definicemi (aby bylo jasno, prostě jsem se nikdy neučil písmenka nazpaměť, ale definice jsem většinou skládal na koleně) v oblasti atributových gramatik jsem trochu zaměstnal zkoušející. Taky jsem ukázal, že atributy jsou syntetizované, nikoliv syntetické, čímž jsem před dvěma lety pobavil publikum u bakalářských státnic. Ve společném okruhu jsem dostal prohledávání okolí ve stavovém prostoru, nikde žádný problém, takže mě ani moc netrápili, a já si mohl začít shánět boty na promoci, protože jsem měl nohy pokryté hromadou puchýřů (a já tak nemám obleky rád).

V tom okamžiku jsem přepnul do módu „odteď je mi všechno jedno“, čemuž pak o týden později odpovídala příprava na „příjímačky“ k PhD studiu. Skutečnost, že jsme měli mít odevzdaný nějaký papír s čímsi ohledně naší budoucí práce, jsem se dozvěděl nějak těsně předem, ale nikdo si nevšiml. To září jsem po 5 letech nastupoval do školy hned prvního, ale byla to jen formalitka, abych se znovu ukázal až se začátkem akademického roku.

Svému neúspěšnému pokusu o dělání vědy jsem se podrobněji věnoval ve svém paralelním příspěvku a tak tady svůj seriál utnu. Na PhD studiu jsem zjistil několik věcí. Jednak mě výuka nebo její příprava celkem baví, druhak nemám už disciplínu na dělání vědy. Ale občas si svoje akademické přístupy uvědomuji i v tom civilním životě :-)

Další čtení:

// Můj hudební rok 2012

Rok 2011 začal vcelku vlažně. Turné Black Sabbath bylo nakonec zrušeno kvůli zdravotním problémům Tommyho Iomiho a žádná další akce na obzoru. Ale závěr roku nebyl až tak neplodný.

Michael Schenker

Michael Schenker byl u začátků skupiny Scorpions (spolu se svým starším bratrem Rudolfem, který je s kapelou dodnes) - podílel se na prvním albu skupiny, Lonesome Crow. Avšak vzápětí, vlastně ještě během turné, přeběhl a stal se součástí nejsilnější sestavy britských UFO.

Jeho kariérou zahýbaly problémy s alkoholem a nakonec zakotvil u svého projektu Michael Schenker Group (MSG). Promo jeho koncertní šňůry Temple of Rock v letošním roce mě zaujalo především proto, že sliboval projít celou svoji kariéru a vystoupení věnovat rovnoměrně Scorpions, UFO a tvorbě pod hlavičkou MSG. Koncert se konal v Retro Music Hall, takže jsem se nejprve ulekl diskotékové koule zavěšené u stropu, ale podle složení publika jsem věděl, že jsem na správném místě. V tehdejší sestavě turné si k sobě přizval opravdu zvučná jména, zpěváka Doggieho Whitea (který byl zpěvákem znovuobnovených Rainbow, ještě než Ritchie založil se svoji láskou Candice projekt Blackmore's Night) a dva ze starších členů Scorpions - basáka Francise Buchholze a bubeníka Hermana Rarebella. Já znám povětšinou písně Scorpions a stejně tomu tak bylo u pražského publika, výrazně ožilo až u hitů právě německé kapely, jako například Rock Me Like a Hurricane, ale ve finále si na vypalovačku od UFO, písně Doctor, Doctor, vzpomněl opravdu každý. Michael vypadá po všech těch svých alkoholových eskapádách trochu seschle a vyzáble, ale pořád mu to ještě hraje.

Scorpions - I'm Goin' Mad (Lonesome Crow)

Ozzy & Friends

Původně velmi očekáváné turné britské skupiny Black Sabbath muselo být díky Tommyho zdravotním problémům zrušeno. A tak kromě několika festivalů byly původně vyprodané koncerty upraveny, divákům nabídnuto vrácení vstupného a místo toho přijel Ozzy a Geezer Butler pod jmenovkou Ozzy & Friends. Jako předskokani se uvedli Black Label Society kytaristy Zakka Wylda, Ozzyho spolupracovníka ze sólové dráhy. Mně osobně jeho kytarový styl moc nesedí, mám oblíbenější kytaristy a tak jsem byl rád, že toho brzo nechali. Pak přišel sám Ozzy a mixem hitů ze své sólové kariéry a Black Sabbath ukázal, že do šrotu ještě nepatří. Na pódiu ho střídavě doprovázela jeho kapela, přidávali se Geezer Butler se svou charakteristickou hrou na basovou kytaru, a právě bývalý spoluhráč Zakk Wylde. Samozřejmě nemohlo chybět tradiční polévání publika a zpěváka samotného vodou a kropení lidí v dostřelu pěnou z děla. V ten moment jsem litoval, že jsem si nevzal čočky, protože přes pěnu na brýlích není moc dobře vidět. Rozhodně jsem v tom nebyl sám, takže jsem z úst vedle stojícího též obrýleného taťky po chvíli slyšel už jen „Až už s tím jde do pr..“. Ale asi nejvíc to odnesl chudák kameraman pod pódiem. I přes fakt, že koncert byl více o Ozzym než o Black Sabbath, kde jsem se těšil hlavně na Tommyho, náramně jsem si to užil.

Takhle nějak to vypadalo na koncertu Ozzyho Osbourna i v Praze

Finále Naděje Beatu

V akademických řádách mám i několik hudebních kamarádů a tak jsem jednou neodolal jedné z občasných pozvánek na FB od mého kolegy z FEL, Honzy Drchala, a zašel na jejich kapelu Cuprum do Vagónu. V červnu se stali vítězi každoroční soutěže Naděje Beatu a poslechnout si je opravdu stojí za to. Nejjednodušeji se jejich hudba dá charakterizovat jako progressive rock, ovšem přidejte trochu folku, příčné flétny a mocný zvuk Hammondů a jste doma. Na druhém místě se umístili Reverends, což je zas opačné spektrum rockové muziky. Živý syrový rock'n'roll, na nějakou party naprosto super. Třetí místo jsem zahlédl jen z rychlíku, jednak bylo pozdě a letěl jsem na poslední metro a druhak pro mě naprosto tuctová hudba (sorry), ale i tak gratulace do Lovosic.

G3 - Satriani, Vai, Morse

G3 je označení turné pod taktovkou Joa Satrianiho, který k sobě vždy přibere další dva kytaristy (odtud G3) a objíždí s nimi svět. Steve Vai je tradiční parťák, pro letošek k sobě přibrali Steva Morse, který je nyní znám jako kytarista (již nějakou dobu) současných Deep Purple. Nějak jsem nevychytal příchod, takže jsem skončil až v zadních řadách, naštěstí nemám výškový handicap jako někteří, takže mi to až tolik nevadí. Vystupovali v pořadí Morse, Vai, Satriani. Mně osobně se nejvíc líbil Steve Morse, z mého laického pohledu má nejvíc „pracnou“ techniku, Steva Vaie moc nemusím, jeho hraní si s pákou mě moc nebere a jeho utahaný zvuk prostě nemám moc rád. Po něm nastoupil jeho mistr Satriani a pak přišla třešnička na dortu, oblíbený jam všech účastníku, kde Steve Vai ukázal, že umí i zpívat, v písni You Really Got Me od Kinks. Následovalo tradiční Rockin' in The Free World od Neila Younga. Celkově až na netradičně vzdálenou polohu od jeviště a v Tesla aréně dosud nezvyklé zabavování pití při vstupu příjemný zážitek.

Křest DVD Pocta Václavu Havlovi

Jako většina koncertů v Akropoli, i tento byl rozdělen na dvě části. První dominovala skupina Etc. Vládi Mišíka, která si na pódium přizvala hromadu hostů. Bohužel si je všechny nepamatuji, vzpomínám si na Michala Ambrože a část Hudby Praha, dále pak například Tonyho Ducháčka (Garage), Vratislava Brabence a Joe Karafiáta (oba Plastic People of the Universe). Během programu došlo ke křtu DVD se záznamem koncertu na počest Václava Havla z prosince roku 2011, kterého se zhostila ředitelka Knihovny Václava Havla a ministr Karel Schwarzenberg. Druhá polovina koncertu symbolicky patřila kapele Velvet Underground Revival (Lou Reed byli s Václavem Havlem dobří přátelé). Musím říct, že hudebně i pěvecky (hlavně dáma představující Nico) to byl revival velmi autentický. Koncert originálu jsem samozřejmě nezažil, ale nějakou tu píseň jsem už slyšel.

Arakain

Na Arakain jsem se vypravil jen čistě ze zvědavosti. Osobně mám naposloucháno jen album Metalmorfóza (s Petrem Kolářem) a strašně strašně moc se mi líbil koncert výročí 25 let kapely z Edenu, a hlavně píseň Zimní královna v podání dua Jan Toužimský - Lucie Bílá. Zbytek tvorby kapely je už čistě thrash metalový, což je žánr, který leží na okraji mých zájmů (až na příležitostný poslech Metallicy), ale i tak jsem se nechal zlákat. První část patřila hostům kapely, byla to plejáda českých metalových teď již spíše legend. Většinou se to táhlo v původním rázu, tedy žádná vlastní aranžmá. Třeba trashový Harlej jsem vůbec nečekal. Jediní, kteří vybočili, byli Markýz John s písní Marilyn a zahráli ji stylem sobě vlastním. Druhá část už patřila současnému Arakainu, v závěru dorazila Lucie Bílá. Kromě Zimní královny zazněl i novinkový duet z pera Gábiny Osvaldové na hudbu od AC/DC (All Night Long) Dlouhá noc. Na konec koncertu už byl sál poloprázdný, protože nevyšel timing a všichni spěchali na poslední metro. My vydrželi a odměnou byla dlouhá cesta domů nočním autobusem, tramvají a zase autobusem na druhou stranu Prahy, doplněná mrznutím venku ve 2 ráno :-)

Europe

Na Europe jsem váhal hodně dlouho. Velmi mě potěšilo předposlední album Last Look at Eden, které opravdu sršelo energií. Na tehdejší koncert jsem nakonec nešel a možná to byla chyba. Letos jsem se dlouho ukecával a na koncert v rámci turné k desce Bag of Bones nakounec lístek zakoupil. I když mě tohle album nepotěšilo tak jako to předchozí, koncert sám o sobě (až na tradičně ulepenou podlahu a špatně klimatizované prostory v KC Vltavská) byl naprosto úžasný. A samozřejmě, došlo i na Final Countdown, píseň, kterou mám spojenou s naším maturákem a později i s inženýrskou státnicí. Nechyběly další vypalovačky jako Superstitious a pomalá Carrie. Také mě hodně překvapili předskokani Stonerider, zas jednou nějaká předkapela stála za to.

Vstupenka Europe

Vstupenka na koncert Europe

Mišík + Flamengo

Letos uplynulo 40 let od okamžiku vzniku zásadního alba české rockové historie, alba Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo. Ku příležitosti výročí se Vladimír Mišík rozhodl svolat nejsilnější sestavu znovu do zbraně a sérií koncertů po celé ČR oslavit toto výročí. V pražském klubu Akropolis odehráli dva večery po sobě a oba byly kompletně vyprodány. První část patřila klasickému setu Etc., po přestávce přistoupili Guma Kulhánek a Pavel Fořt, polovina poslední sestavy Flamenga, a rozezněly se tóny Kuřete v Hodinkách. Nejsem znalec, tahle hudba mě prozatím míjela, kromě písně Stále dál, kterou hraje i současná sestava Blue Effect. Další oblíbená je píseň Já a dým. Textařem většiny skladeb alba byl Josef Kainar, český básník. Comeback se těšil oblíbenosti, reedice alba dostala od Supraphonu platinovou desku.

Omega 50 let

Omega byl můj první koncert v maďarštině. I přestože kapela vydávávala většinou i anglické verze svých desek, koncert jako takový byl snad celý v maďarštině (nebo hodně nesrozumitelné angličtině :-)). Po tragické předkapele (Pavel Jakub Ryba and the Fishmen) nastoupil na rozložité pódium menší symfonický orchestr a po mohutné předehře nastoupila i současná sestava kapely, která patří k těm nejúspěšnějším rockovým kapelám tehdejšího východního bloku. Následoval průřez tvorbou, který jsem poznával spiš jen podle melodií, protože maďarsky opravdu nevládnu. Celý koncert zakončily opravdu protahované přídavky. Nicméně zazněly dvě verze písně Gyöngyhajú lány, ta druhá verze byla v režii symfonického orchestru. Tuto píseň zná český posluchač především z cover verze od Aleše Brichty Dívka s perlami ve vlasech.

Příští rok

Na příští rok je toho nachystáno opravdu hodně. Jednak opět přijede Roger Waters se svojí obnovenou a vylepšenou The Wall a také již tradičně Australian Pink Floyd. Chystá se pokračování úspěšné Hellish Rock Tour v podání kapel Helloween a Gamma Ray. V dubnu se na turné se opět vydá Avantasia (bohužel nejblíže opět v Německu), měsíc předtím vychází nové studiové album, poprvé na něm zazní i skutečný orchestr. Svou novou desku s loňského roku přijede představit Slash a jeho nový parťák Myles Kenedy. Z klasiků se zde objeví Kiss, Eric Clapton, Joe Cocker, Mark Knopfler. A hlavně, k výročí 10 let existence vyjede muzikál We Will Rock You na světové turné a mezi zastávkami nebude chybět Praha! Takže minimálně první polovinu roku se máme na co těšit.

Další čtení:

// GPS sporttester v mobilu - zbytečnost nebo motivace?

Na rovinu přiznám, že jsem na tom s fyzickou kondicí a sportem byl vždycky velmi blbě. Místo pobíhání kdekoliv jsem trávil mládí v knihách, před televizí nebo počítačem. V poslední době jsem si oblíbil hraní tenisu natolik, že jsem se rozhodl se vrhnout do spárů trenéra, abych svoje moje snažení aspoň s velkým sebezapřením mohl nazývat hrou. To bylo loni na začátku listopadu. Hned na prvním tréninku jsem dostal tak do těla (navíc od holky), že jsem pak měl problémy snad i chodit. Snadno jsem si uvědomil, že kdybych chtěl jít někdy sehrát turnaj nebo plnohodnotný zápas, asi bych s tím měl něco dělat.

Jelikož moje občasné vyjížďky na kole jsou spíše vytrvalostního charakteru, rozhodl jsem se začít běhat. Začal jsem samozřejmě klasickým hurá přístupem - nákupem bot a hlavně hromady oblečení, bez které bych se zajisté minimálně zpočátku obešel. Pak jsem se půl roku přemlouval a přibližně v květnu šel na to.

Jako správný geek jsem se samozřejmě musel vybavit další nezbytností. GPS trackovací aplikaci v mobilu. Dříve jsem si mimo jiné kvůli svým cyklotoulkám pořídil telefon s Androidem, abych jej vybavil mapami. S mojí tendencí zapomínat naplánovanou trasu po každém kilometru je totiž mapa v mobilu hned po ruce a papírová mapa tak zůstává doma jen na plánování.

Od map byl už jen krátký krok k samotnému zaznamenávání výletů pomocí GPS do „deníčku“. Zpočátku jsem si vystačil se schopnostmi aplikace Rmaps, ale nakonec jsem byl vtáhnut do tenat aplikace Runkeeper. Aplikace má své mouchy, rozhodně to není nejlepší počin pro Android, ale po zkoušení alternativ jsem se k ní vrátil. S rootlým telefonem mám teď hromadu volné RAM a systém nemá tendence aplikaci zabíjet i na celodenním výletu. Na rozdíl od některé konkurence ji nerozhází ztráta signálu v lese (třeba Endomondo mě teleportovalo nekonečnou rychlostí o pár km dál). Web je jeden z nejlepších, co jsem měl možnost vyzkoušet, včetně korekce nahrané trasy (pokud měla GPS výpadek).

Jelikož jsem puntíčkář a úchyl přes různé statistiky, pořídil jsem si premium verzi a mohl se tak oblažovat mými zlepšujícími výkony. A skutečně, za těch pár měsíců jsem na sobě pozoroval slabé zlepšení. Schody na Míráku už jsem dokonce dal bez znatelného zadýchání se :-). Bohužel, pak jsem si rozbil kotník a teď budu po dvou měsících asi začínat nanovo. Aplikace má několik motivačních funkcí. Kromě emailu ve stylu „hej, teď ses nějak dlouho flákal“, udržuje přehled o všemožných osobních rekordech a po výkonu vás zasype přehledem statistik, kde jste se zlepšili. Takže i po výkonu, po kterém máte pocit, že brzo umřete, a že by vás předběhla i babička tlačící před sebou nákupní košík z Tesca, vám přijde mail: „Hej, tenhle měsíc jsi toho naběhal nejvíc“ a hned nemáte tak blbou náladu.

Samozřejmě, ten první krok (i všechny ty další) musíte udělat sami - prostě se sebrat a jít běhat. Ale jelikož člověk přijímá každou pochvalu pozitivně, všechny tyhlety grafy a statistiky jej mohou více motivovat. Na mě to celkem funguje, co na vás? :-)

// Studoval jsem FEL - dějství osmé

Se školou jsem se rozloučil už asi definitivně, alespoň jako student, nicméně resty v podobě dokončení tohoto miniseriálu zůstaly. Tenhle díl bude celkem nudný, protože se týká hlavně jedné jediné věci (ale rozhodně ne nudné) … PARů :-)

Přišlo to, na co se všichni těšili, legendární předmět s legendární kreditovou dotací a zkratkou PAR - Paralelní systémy a algoritmy. Předmět, který půlil náš život na výpočetní technice na FEL. Až na opravdu výjimečné případy jste se totiž inženýrem stali de facto absolvováním PARů. Všechno ostatní už byla na magistru brnkačka. Oproti tomu zkoušku z tohoto předmětu opravdu není tak velký problém navštívit i třeba šestkrát.

Semestr začíná přátelsky, první přednáškou, která vám řekne, o čem to asi tak je, plus pohodová cvika. Na cvičeních jako semestrálku programujete paralelní řešení nějaké výpočetně náročné úlohy, pak změříte zrychlení na X procesorech a nakreslíte grafík. Tady ale veškerá sranda končí. Látka přednášek je týden od týdne náročnější na pochopení a celé to graduje tou poslední, která veškerou látku aplikuje na „reálné“ problémy, což ovšem většina lidí pak reálně vynechává :-). Přednáškám sekundují prosemináře, což jsou taková hromadná cvičení, na kterých se osvícený přednášející snaží studentům se spadlými čelistmi aspoň vysvětlit, jakže se to počítá. Zkouška se pak točí okolo aplikace informací posbíraných na přednáškách - příkladů, z nichž nejhorší kategorie je výpočet efektivity škálování daného algoritmu na dané výpočetní síti nebo paralelní algoritmy z lineární algebry. Součástí hodnocení zkoušky je i práce v semestru, takže na průchod stačí uhrát u samotné zkoušky „jen“ 6 bodů z 20. Bohužel i to bývá statisticky pro polovinu studentů během každého termínu nedosažitelné.

Naštěstí pro těžký předmět se za těch hodně let vypracovala hromada studentských materiálů, takže při přípravě opravdu nemusíte vařit z vody (pokud důvěřujete kolegům před vámi :-) ). Pokud nejste extrémista, který to zvládne za dvě noci, na přípravu potřebujete zpravidla týden nebo déle. Já jsem tomu věnoval deset dní svého života, prokládaných televizí a jídlem (naštěstí jsem ještě tenkrát neměl Facebook) a nakonec se povedlo napoprvé. Sice jsem si pokazil stipendium (na jedničku bych se musel hodně hádat), ale bylo to za mnou.

Kromě PARů nám dala zabrat ještě Algebra pro výpočetní techniku, která tedy spíše překvapila. Podle reportů z loňska se totiž mělo jednat o snadný předmět, ovšem někteří se přesvědčili, že nikoliv. Obsahem mi však přišla užitečnější než PAR. Zbytek zkoušek už byla standardní pohoda, včetně zkoušky z Komprese dat absolvované v třicetistupňovém vedru v nově rekonstruovaném podkroví. Díky PAR a matice to bylo těžší, nicméně stále jsem se vešel do oněch 4 týdnů v červnu a nemusel si tak prodlužovat zkouškové přes léto. To se nedá říct o kamarádech ze sítí, kteří si většinou něco díky špatně vypsaným termínům museli střihnout ještě v září.

A co dál?

Kromě výše jmenovaného přišlo několik dalších událostí. Především jsem si vybral téma diplomky a mou náplní na další rok byly návrh a implementace klientského protokolu pro experimentální XML a objektovou databázi CellStore, vyvíjenou na katedře, napůl v prostředí Smalltalk/X, napůl v Céčku.

Pokračoval proces vzniku nové (tehdy ještě jen pracovně pojmenované) Fakulty informatiky. První tiskovka, příprava propagace, akreditačních materiálů a všechna ta úmorná mravenčí práce, která za rok vyvrcholila založením fakulty. Měl jsem možnost se motat okolo, i když v mém případě to bylo spíš jen koukání se přes rameno. I přesto to byla cenná zkušenost a teď můžu tvrdit, že FIT byla tak trochu i moje dítko :-).

Také jsem se upsal k výuce Databázových systému na zimní semestr. Byla to ideální příležitost si vyzkoušet učit. Ono to vlastně dost ovlivnilo můj další život, protože jsem díky tomu poznal pár opravdu skvělých lidí a prožil události, které by mě třeba jinak minuly, nebo byly nahrazeny jinými, kdo ví. Ale o tom se možná příště.

Další čtení:

// Farewell, ČVUT

Na konci června jsem po cca 8 letech přestal být studentem ČVUT. Rozloučil jsem se školou neúspěšným ukončením postgraduálního studia, kterému jsem poslední dobou věnoval stále méně a méně času. Na rozdíl od předchozích fází, které byly díky vynaloženému úsilí úspěšné, k doktorskému studiu jsem přistupoval stylem „však teď už o nic nejde“.

Na doktorské studium jsem nastoupil tak trochu nerozvážně – chtěl jsem zůstat v Praze a prozatím neřešit bydlení (tj. zůstat na koleji), bavilo mě učení a … vznikal FIT (budu zde používat mužský rod, i když je to ta fakulta, prostě se to tak zažilo). Arbologie byla zajímavá, myslel jsem si, že ji pomohu rozvinout a třeba i na něco převratného přijdu … ale mělo to několik háčků.

Hlavním středobodem problému byla jediná věc – peníze. Doktorandské stipendium stačí akorát tak na zaplacení koleje a na jídlo. Na cokoliv jiného potřebujete další zdroj příjmů. Jelikož peníze z grantu uvidíte nejdřív až druhý rok (pokud si to nezajistíte s předstihem), rozhodl jsem se raději pracovat bokem na poloviční úvazek. Sponzoring rodiči už nepřipadal v úvahu a přeci jen jsem chtěl mít nějakou tu zlatku navíc. To se neobešlo bez následků. Tři dny jsem trávil v zaměstnání, den dva jsem zabil výukou a případnou přípravou na ni. Tudíž na samotnou vědu toho věru moc nezbývalo a do toho se přimotaly ještě nové zájmy. Koupil jsem si nové kolo, začal chodit dvakrát týdně hrát tenis a pořídil si nový notebook, na kterém šly hrát obstarší hry, na které předtím nezbýval čas a navíc teď byly dostupné za hubičku na Steamu.

První rok to celkem šlo, studoval jsem doktorandské předměty, vedl dvě bakalářky, dělal trochu vědy a navštívil konferenci v Londýně (kterou si ale můžu napsat akorát do deníčku, protože vědecky se nepočítala). Na jaře jsme se dopracovali k článku, který nám v říjnu omlátili o hlavu a rok studia byl za mnou :-)

V druháku jsem se přesunul na FIT a tam se k tomu všemu přidala příprava nových předmětů (všechny byly první běh), včetně programování pluginu do všemi tak oblíbeného ProgTestu (což se nakonec ne úplně stihlo, ale za rok už to krásně běželo). Takže druhý rok uběhl ještě rychleji než ten první a já byl na tom stejně jako na začátku. Místo přihlášky k obhajobě minima jsem podal žádost o přechod na kombinovanou formu, přestěhoval se z koleje do podnájmu a nastoupil v práci na full-time. Konečně se mi podařilo protlačit moji tvorbu na opravdovou konferenci do Polska (dokonce s IEEE sborníkem), takže po dvou letech jsem získal první vědecký bod :-)

Poslední rok už to šlo velmi rychle z kopce, tehdy jsem nebyl prakticky schopen jakékoliv činnosti mimo zaměstnání, víkendové výuky kombi studentů a dolaďování ProgTestu pro AAG. To už jsem věděl, že jakákoliv snaha by musela být velmi intenzívní, jinak se to blížilo k nezdárnému konci. V únoru letošního roku jsem si ještě vyjel na lyžák, kde jsem si sice mezi těmi cucáky připadal jak stařec, ale aspoň jsem si vyzkoušel alpský ledovec (a kupodivu si nic neprovedl). Pak už zbývalo vyrovnání závazků vůči fakultě, z menzy jsem si vyzvedl zbylých 46 korun kreditu na obědy a dnes již mi doma leží dopis od děkana, že moji žádosti o ukončení studia vyhověl.

Resumé

Rozhodně nechci tvrdit, že to byly ztracené roky života. Vzhledem k tomu, že jsem se tomu nevěnoval naplno, byla to jen jistá procentuální část, jejíž přesnou velikost radši nebudu odhadovat. Nadto jsem se přesvědčil, že člověk by neměl pracovat déle jak 50 hodin týdně (a to třeba i jen duševně) a že život nabízí vícero možností a radostí než jen obklopování se prací. Dále jsem zjistil, že jsem mnohem efektivnější, pokud jsem v kontaktu s klávesnicí, než při kreslení obrázků na papír, bez čehož se teoretická část informatiky moc neobejde. Tudíž, pokud bych se vracel do akademické sféry, tak někam trochu jinam.

Pokud někdy budete chtít studovat doktorské studium (v Čechách), moje postřehy jsou následující:

  • Smiřte se s tím, že budete bydlet za minimální náklady na koleji nebo v pronájmu v hodně lidech, stravovat se v menze. Všechno ostatní znamená najít si další zdroj peněz.
  • Pokud to víte hodně předem, zajistěte si peníze z grantu ještě před nástupem na studium.
  • Pokud si nevystačíte se stipendiem a penězi za případnou výuku navíc, najděte si práci, která vás nerozptyluje mimo pracovní dobu (největší kravina je číst pracovní maily doma, popř. starat se o něco, co musí běžet pořád) a ze které se snadno přepíná kontext (bohužel v téhle kategorii mě napadá snad jen pípání u pokladny v Tescu).
  • Zahoďte počítač, který spustí libovolnou hru, kterou máte rádi. Zničte všechny kreditky, kterými se dá platit na Steamu.
  • První rok začněte co nejdřív makat jako šroub, termíny nejsou ty stejné jako na odevzdání semestrálky o půlnoci před deadlinem, musíte počítat s review apod. Ať z toho do minima něco je.

Pokud se neztotožňujete s body výše uvedenými, tak vám gratuluji, pravděpodobně jste odolnější jedinec než já (nebo dokážete líp zpracovávat kofein) a máte větší šanci to dodělat navzdory uvedeným omezením. A teď mě omluvte, zítra vstávám do práce :-)